Poslední rok a půl jezdím často vlakem do Brna. Někdy to jde, jindy, zvlášť ve vlacích směřujících do nebo z Budapešti, na jednom konkrétním místě obvykle jen těžko ovládám zhnusení. Podobné pocity mívám občas také na toaletách poliklinik, a dokonce i na svém domovském pracovišti – Filozofické fakultě. Sakra, to tu nemůže někdo uklidit? Ano, i s mrzkým platem vysokoškolské pedagožky patřím mezi privilegované ženy – také můj pohodlný život je možný „díky milionům rasizovaných, vykořisťovaných žen“, které moje „pohodlí zajišťují tím, že šijí oblečení, uklízejí domy a kanceláře“. V mém případě spíš umolousanou pracovnu a o úklidu domu si můžu nechat jen zdát, ale i tak.

Falešná nevinnost

Svou knihu Dekoloniální feminismus (Un féminisme décolonial, 2019) badatelka a dekoloniál­­ní feministická aktivistka Françoise Vergès uvádí připomínkou stávky pracovnic úklidové firmy, které v roce 2017 na pařížském nádraží Gare du Nord čtyřicet pět dní nepřetržitě bojovaly se svým zaměstnavatelem. Jejich vítězství bylo nakonec v médiích zastíněno prohlášením stovky žen­-celebrit odsuzujících feministickou „nenávist k mužům“. Téměř současné zveřejnění těchto dvou událostí se jeví jako výmluvné: zatímco některé ženy, neviditelné a odsunuté na okraj, bojovaly o přežití a důstojné pracovní podmínky, jiné měly čas veřejně bránit „francouzskou galantnost“ v médiích.

V následujících kapitolách Françoise Vergès rozvíjí kritický pohled na feminismus, aby znovu promýšlela jeho historii, možnosti i cíle. Nesnaží se popřít relevanci a nutnost feministického myšlení a politiky, ale nabízí novou dynamiku a nová spojení, aby se hnutí, o nichž je nutné mluvit v množném čísle, vyhnula opakovaným uváznutím ve slepých uličkách.

Autorka proti sobě staví dva klíčové koncepty. Na jedné straně koncept dekoloniálního feminismu, jehož aktivistky „odsuzují sexuální násilí a genderově podmíněné vraždy a připojují se k bojům proti politice vyvlastňování, kolonizaci, extraktivismu a systematického ničení všeho živého“. Tento koncept považuje za novou fázi dekolonizace a odvozuje ho z dlouhých dějin bojů původních obyvatelek během kolonizace. Proti němu pak klade „civilizační feminismus“, ilustrovaný příkladem uvedeným v úvodu. Odhaluje jeho těžiště a historicky jej ukotvuje. Podle Vergès tento feminismus udržuje formy nadvlády – zejména třídní a rasové – a usiluje pouze o rovnost pohlaví, aniž by reflektoval nerovnosti v jejich mnoha dimenzích. Tím se podle ní fakticky stává komplicem kapitalistického absolutismu a postkoloniální organizace světa, zejména světa práce. Vergès odsuzuje „falešnou nevinnost bělošského feminismu“, o „civilizačním feminismu“ mluví jako o ideologii zrozené na troskách otrokářských plantáží a koloniálních říší, která univerzalizuje zkušenost bílé ženy a dělá z ní měřítko emancipace, jako by evropský model osvobození – právo na vzdělání, zaměstnání, volný pohyb – byl cestou pro všechny. A ukazuje, že jde o projekt hluboce rasizovaný a třídně podmíněný: práva evropských žen byla často vykupována neviditelnou prací žen z globálního Jihu, jejichž úklid, péče a vykořisťovaná těla udržují evropský komfort.

Sekulární fundamentalismus

Dějiny žen a dějiny feminismu nejsou dějinami homogenního pokroku, ale souborem silových vztahů, křížení a odboček, dohod s mocí i jejích zpochybnění. Jsou spíše vrstvené než lineární, spíše množné než jednotné. Co platí pro dějiny, platí také pro teorie a reprezentace, které jsou výsledkem epistemologických i politických voleb. Voleb, jež nelze redukovat na jednotu, ani je chápat podle prosté logiky pokroku.

Silnou stránku díla Françoise Vergès představuje pečlivé vymezení pojmů, ať už se jedná o samotný dekoloniální feminismus, nebo například o kolonialitu. Jedním z nejsilnějších analyzovaných termínů je femonacionalismus, tedy situace, kdy se ženská práva stávají záminkou pro xenofobní a islamofobní politiku – například když státy zakazují hi­­džáb ve jménu emancipace nebo když se argumentuje „ochranou žen“ proti migrantům. Feminismus se tak stává součástí nacionalistického a civilizačního aparátu a vede k legitimizaci koloniality moci. Ženská práva se dobře třímají coby kladivo na islám a poskytují alibi pro xenofobii a rasismus…

Snahu odhalit muslimské ženy nazývá Vergès „sekulárním fundamentalismem s nádechem orientalismu“. Civilizační feminismus 21. století se sekularismem úzce souvisí. Pro femonacionalistky či femoimperialistky muslimové představovali zásadní hrozbu. Autorka ale připomíná, že to „nebyli muslimové, kdo ohrozil zákony o interrupci a antikoncepci, kdo umožnil vykořisťování migrantek a rasizovaných žen, kdo ženy v Evropě vydal na pospas systému špatně placené a nekvalifikované práce na částečný úvazek“. Soustředěnost na změnu mentálního nastavení, i třeba v souvislosti s rozdělením na mužský a ženský gender, navíc odvádí pozornost od skutečného problému – strukturálních mechanismů útlaku v naší společnosti, od systémového násilí, proti němuž lidé bojují už po staletí.

Přístup Françoise Vergès je průřezový a multidimenzionální. Feminismus totiž stejně jako sexismus historicky zahrnuje průřezové vztahy mezi různými dimenzemi. Sexismus, rasismus, kolonialismus a kapitalismus nejsou oddělené reality, ale propojují se a vytvářejí specifické politiky a diskursy. Propojení pokračuje i dnes a produkuje konkrétní dopady na situaci pracovnic, rasizovaných žen, na národní i mezinárodní politiku.

Logika „životů k likvidaci“

Obloukem se vraťme k úvodnímu odstavci. V poslední části knihy totiž Vergès ukazuje, že k hluboce politickým a politizovaným oblastem patří péče, úklid, ošetřování, výchova. Pojmenovává nutnost přestat ji vnímat jako přirozenou ženskou povinnost, je třeba ji naopak chápat jako místo vykořisťování, které se překrývá s rasizací a třídní stratifikací. Péče není neutrální. Kdo uklízí, kdo opečovává a za jakých podmínek, odhaluje globální nerovnosti. Kapitalismus stojí na opotřebovávání těl rasizovaných pracujících – ve Francii pocházejí z Afriky či z Maghrebu, u nás z Ukrajiny, Filipín nebo jsou to Romky. Jejich těla jsou záměrně pojímána jako levná, nahraditelná a nadměrně vyčerpatelná – v úklidovém průmyslu, v pečovatelských profesích, v továrnách. Toto opotřebovávání je nejen ekonomické, ale i psychické a kulturní: neviditelnost, sexualizace, stigmatizace. Vergès tím odhaluje logiku „životů k likvidaci“, tedy koncept, který se dotýká jak ekologie, tak migrace či zdravotní politiky.

V českém kontextu je obzvlášť inspirující pasáž o epistemicidě a kritické dekoloniální pedagogice. Když na podzim roku 2020 skupina vysokoškolských studentů a pedagogů představila Manifest dekolonizace s cílem otevírat debaty o dekolonizaci českých institucí, nesetkala se zrovna s úspěchem. Takzvaný koloniální exceptionalismus, tedy přesvědčení, že kolonialismus a potřeba dekolonialismu se nás netýkají, zůstává i v akademické obci poměrně silně zakořeněn. Dekoloniální feminismus naštěstí doplňuje skvělý doslov Zuzany Uhde a Vojtěcha Šaršeho. Odpovídají na otázku, proč knihu číst i u nás. A do konce roku by měl akademickou knihovnu rozšířit také sborník překladů zásadních textů Hlasy dekoloniálního feminismu.

Autorka je romanistka.