Poslední rok a půl jezdím často vlakem do Brna. Někdy to jde, jindy, zvlášť ve vlacích směřujících do nebo z Budapešti, na jednom konkrétním místě obvykle jen těžko ovládám zhnusení. Podobné pocity mívám občas také na toaletách poliklinik, a dokonce i na svém domovském pracovišti – Filozofické fakultě. Sakra, to tu nemůže někdo uklidit? Ano, i s mrzkým platem vysokoškolské pedagožky patřím mezi privilegované ženy – také můj pohodlný život je možný „díky milionům rasizovaných, vykořisťovaných žen“, které moje „pohodlí zajišťují tím, že šijí oblečení, uklízejí domy a kanceláře“. V mém případě spíš umolousanou pracovnu a o úklidu domu si můžu nechat jen zdát, ale i tak.

Falešná nevinnost

Svou knihu Dekoloniální feminismus (Un féminisme décolonial, 2019) badatelka a dekoloniál­­ní feministická aktivistka Françoise Vergès uvádí připomínkou stávky pracovnic úklidové firmy, které v roce 2017 na pařížském nádraží Gare du Nord čtyřicet pět dní nepřetržitě bojovaly se svým zaměstnavatelem. Jejich vítězství bylo nakonec v médiích zastíněno prohlášením stovky žen­-celebrit odsuzujících feministickou „nenávist k mužům“. Téměř současné zveřejnění těchto dvou událostí se jeví jako výmluvné: zatímco některé ženy, neviditelné a odsunuté na okraj, bojovaly o přežití a důstojné pracovní podmínky, jiné měly čas veřejně bránit „francouzskou galantnost“ v médiích.

V následujících…