„Melbournská darkdubová scéna? Myslíš těch pět lidí, co to všechno dělají?“ Nejsem si už jistý, jestli to byla Laila Sakini, nebo Jonnine Standish, kdo takto pobaveně reagoval na moji opatrnou otázku. Sakini vystupovala v Praze před rokem jako Princess Diana of Wales, Standish přijela den po ní. Její HTRK hráli pro desetinásobné publikum, ale oba koncerty spojovala melancholie, jejíž intenzita jako by člověku vytlačovala vzduch z plic. Emoce nesené křehkými instrumentálními i elektronickými hudebními motivy na posluchače doléhaly jako ozvěna v prázdnotě.

Pokud se dá mluvit o nějaké scéně, spojuje ji jednak nálada, zvukové prostředky a inspirace dubovými postupy, jednak osobní vazby. Nejenže většina zúčastněných pochází z Melbourne, byť několik nejvýraznějších nahrávek, které od roku 2011 do současnosti vyšly, vzniklo v Londýně nebo Berlíně. Existuje tu celá síť vazeb. Laila Sakini dávala k dobru, že její matka je nejlepší kamarádkou Jonnine Standish; sama přitom sdílela vydavatele s CS + Kreme, tedy duem Conrada Standishe (manžela Jonnine) a Sama Karmela, kteří se seznámili na jedné z akcí, jež pořádala. Karmel zase působil v projektu F Ingers s Carlou dal Forno, vedle HTRK nejznámější tváří této mikroscény, a s Tarquinem Manekem, jenž je jakousi její šedou eminencí. Manek a Carla dal Forno spolupracovali v rámci projektu Tarcar a poloanonymní uskupení Kallista Kult podle všeho tvořili Karmel, Manek a YL Hooi, hudebnice, které Manek pomáhal s produkcí alba i na koncertech.

Touha a samota

HTRK nebo YL Hooi se pohybují v nočním světě siluet a stínů. Zejména v textech Jonnine Standish jsou motivy cool městského života – večírků, drog, sexu – neoddělitelné od obrazů odcizení, odlidštěnosti, umělosti, manipulace. „Tvoje láska je tak úspěšná / je perfektní / je syntetická,“ zpívá například ve skladbě Synthetik z alba Work (Work, Work) z roku 2011. Dokonalá těla provází chlad, nebo dokonce určitá slizkost, nazíraná ovšem bez morálního pohoršení. U YL Hooi jsou motivy průzračnější, odpovídající dualitě touha versus odcizení. „Zdá se mi, že spolu nemluvíme / Když se bavíme, je to vždycky ve vtipech,“ slyšíme v písni Always in Jokes z bezejmenné desky z roku 2021.

F Ingers na albu Awkwardly Blissing Out (2017) rovnou předkládají stručný manifest samoty a outsiderství. Vokály zůstávají nesrozumitelné, to podstatné říkají názvy tracků. V překladu: Celá schoulená, Jsi zmatený, Čas ubíhá, Tiše pryč (tato skladba album samozřejmě uzavírá). Samotný název desky by se dal tlumočit jako „neladné rozplývání“, což celkem vystihuje požitek spojený s poslechem téhle zasmušilé, ale podmanivé hudby. Ne všechny projekty však předestírají svá témata takto přímočaře. Tarquin Manek má v oblibě bizarní humor i psychedelii a CS + Kreme zůstávají u abstraktních motivů a črt, ke kterým se těžko přiřazují emoce, ačkoli melancholii jim přisoudit můžeme.

Zastřené ozvěny

Pro vyznění textů je zásadní jejich zasazení do hudby. I na You Know What It’s Like (2016), sólovém debutu Carly dal Forno, která má z celé téhle mikroscény nejblíže k popovým písničkám, zní reverbovým efektem zastřený hlas, který jako by vycházel zpod vodní hladiny, schovaný ve druhém či třetím plánu za basy a beaty. Sakini, Standish, dal Forno i Ying­-Li Hooi zpívají monotónně až apaticky, jako by se navzdory intimnímu obsahu textů nechtěly odhalovat a spokojily se s náznaky a fragmentárními obrazy ve zvukové mlze.

Charakteristický je pohyb mezi strukturou a volnými formami. Pro F Ingers jsou typické táhlé jamové meditace nesené basovou linkou; Tarcar a Kallista Kult jsou jen o něco členitější a sevřenější. V HTRK klade Nigel Yang emotivní kytarové i syntetické melodie proti nelidskému tepu klasických syntezátorů Roland TB­-303 a Roland TR­-808. Princess Diana of Wales a YL Hooi tvoří zvukový deník, který přechází od subtilních písniček do koláží a ambientních vln.

Poněkud stranou stojí CS + Kreme. Své starší nahrávky stavěli podobně jako ostatní projekty na hutných basových linkách a reverbovém oparu, jejich zvuk se však postupně pročišťoval a zaostřoval, takže stále více vychází najevo, jak originální je přístup dua ke kompozici. Jednotlivé prvky (kytarové motivy, elektronické beaty, příležitostné hlasové linky, smyčcové melodie, ruchy) často znějí obyčejně až banálně, dochází ovšem k těžko postihnutelné transformaci. Nesourodé zvuky vedle sebe působí zcela přirozeně, zdánlivě statické kompozice nabývají fascinující lehkosti. Je to hravé rukodělné skládání nesourodých zvuků, při němž vzniká něco uhrančivého, co ovšem nijak nenaléhá.

Studio jako nástroj

Dub sice všechny zmíněné projekty spojuje, není ale jedinou inspirací. Zásadní je také vliv postpunku a odvozených žánrů, temné gotiky i elegantního minimal wavu – Suicide, Rolanda S. Howarda i A. C. Marias. HTRK v začátcích odkazovali k no wavu i raným Swans, v době vrcholícího postpunkového revivalu se ale obrátili k elektronice a minimalistickému popu. Tarquin Manek a Carla dal Forno vydávali na Blackest Ever Black, labelu klíčovém pro ambiciózní temnou elektroniku desátých let, který měl blízko i k postpunku. Nepolapitelní CS + Kreme postupně pracovali s prosluněným baleárským zvukem, prvky komorní hudby i tříštivým soundem trapových hi­-hatů.

Přetrvává nicméně dubový přístup k produkci. Formulka o využití studia jako nástroje už sice v době softwarových nástrojů DAW působí zastarale, právě CS + Kreme ale nabízejí její možná nejzajímavější aktualizaci. A síla hutných basů ani propastných ozvěn nemizí. Budoucnost přitom může přinést ještě mnohé: YL Hooi za sebou má jen debut, Laila Sakini vydala pod hlavičkou Princess Diana of Wales také jen jedno album. Zatím poslední deska Rhinestones (2021; viz minirecenze v A2 č. 4/2022) téměř o generaci starších HTRK nabídla zajímavé přesahy do gothic folku a byla jejich nejsilnějším počinem za celou dekádu; produkce CS + Kreme je nahrávku od nahrávky zajímavější… A koncerty všech aktérů této mikroscény jsou mimořádné. Čím intimnější, tím lepší.

Autor je hudební publicista.