Umístit Rolanda Orcsika na literární mapu Evropy není snadné. Píše maďarsky, ovšem pochází ze Srbska a jeho „jugoslávská“ zkušenost je jedním ze stavebních kamenů jeho (nejen) literární tvorby. Představuje skvělý příklad nesmyslnosti nacionálních hranic v literatuře a nebál bych se jej označit v komparatistické praxi zaužívaným přídomkem „vícedomý“. Takový je ostatně i jeho debutový román Fantomkommandó (2017), jenž vyšel letos na jaře pod názvem Fantómové komando v knižní edici slovenského časopisu Vlna a nakladatelství drewo a srd v překladu Lenky Nagyové.

Město v ulitě

Příběh Orcsik situoval do Vojvodiny, anonymního města, které může mít předobraz stejně tak dobře v jeho rodném Bečeji jako v kterémkoliv jiném vojvodinském městě, kde se mísí maďarské, srbské, rusínské, slovenské či rumunské živly. Text přitom, byť možná neintencionálně, komunikuje například s románem V podpalubí (1994, česky 1996) srbského spisovatele Vladimira Arsenijeviće, zejména při pohledech na život ve městě, které očekává příchod války, což způsobuje jeho obyvatelům nemalé psychické útrapy (o těch ekonomických nemluvě). Některé postavy, například „poslední nácek“, jako by však vypadly z povídek vojvodinského Rusína Ivana Medešiho (viz A2 č. 14/2018; česky mu vyšla sbírka povídek Jezení, 2022), ovšem zatímco Medeši pracuje s jakýmsi úchylným nadpřirozenem, postavy Orcsikova románu mají…