Umístit Rolanda Orcsika na literární mapu Evropy není snadné. Píše maďarsky, ovšem pochází ze Srbska a jeho „jugoslávská“ zkušenost je jedním ze stavebních kamenů jeho (nejen) literární tvorby. Představuje skvělý příklad nesmyslnosti nacionálních hranic v literatuře a nebál bych se jej označit v komparatistické praxi zaužívaným přídomkem „vícedomý“. Takový je ostatně i jeho debutový román Fantomkommandó (2017), jenž vyšel letos na jaře pod názvem Fantómové komando v knižní edici slovenského časopisu Vlna a nakladatelství drewo a srd v překladu Lenky Nagyové.

Město v ulitě

Příběh Orcsik situoval do Vojvodiny, anonymního města, které může mít předobraz stejně tak dobře v jeho rodném Bečeji jako v kterémkoliv jiném vojvodinském městě, kde se mísí maďarské, srbské, rusínské, slovenské či rumunské živly. Text přitom, byť možná neintencionálně, komunikuje například s románem V podpalubí (1994, česky 1996) srbského spisovatele Vladimira Arsenijeviće, zejména při pohledech na život ve městě, které očekává příchod války, což způsobuje jeho obyvatelům nemalé psychické útrapy (o těch ekonomických nemluvě). Některé postavy, například „poslední nácek“, jako by však vypadly z povídek vojvodinského Rusína Ivana Medešiho (viz A2 č. 14/2018; česky mu vyšla sbírka povídek Jezení, 2022), ovšem zatímco Medeši pracuje s jakýmsi úchylným nadpřirozenem, postavy Orcsikova románu mají blíž třeba k Fuksovu Theodoru Mundstockovi – i ony se připravují na válku a promýšlejí ty nejdivočejší eventuality. Je ostatně známo, že válka nutí lidi dělat nejrůznější věci, které by v době míru nikoho ani nenapadly. A právě groteska, v niž se lidská každodennost ve válečném období proměňuje, je hnací silou Fantómového komanda.

Hlavní hrdina, teenager Špenát, jenž nese četné autobiografické rysy autora (například lásku k industriální hudbě), se ocitá ve městě, které se ze dne na den doslova zatáhne do ulity – poté, co vláda oznámí, že je země ve válce, zabední obyvatelstvo okna a přestane navzájem komunikovat. Život běží dál za zavřenými dveřmi, lidé umírají na rakovinu, blázní, hladovějí, opíjejí se, rodí děti, ale náhle už jen na vlastní pěst. Pospolitost, a v případě Vojvodiny i ta mezietnická, vymizí během jediného dne. Jenže válka pořád nikde a je potřeba žít.

Špenát proto začne podnikat výpravy do osiřelých ulic, kde se setkává například s dívkou, jež se stará o zvířata uprchlá ze zoo, svým spoluhráčem z kapely, který žije v domě se svou mrtvou matkou, vyžilým dýdžejem, který vlastní největší sbírku gramodesek ve Vojvodině, ovšem kvůli blackoutu si je nemá jak přehrát, nebo s již zmíněným posledním náckem, jehož snem je rozšířit své semeno mezi samice všech živočišných druhů (zejména hospodářských zvířat), aby nastolil vládu nové, konečně dokonalé rasy. Postupně začne pronikat k lidem, které dřív znával, a pokusí se s rodiči a několika přáteli provést revoluci spočívající v tom, že s tímhle nesmyslem ohledně války, která není, skoncuje.

Když je zemi nejhůř

Špenátovo vyprávění občas narušují krátké vstupy ostatních postav, které dokreslují jejich psychologické profily. Z despotického otce se tak nakonec vyvrbí milující muž, kterému život utekl mezi prsty, těhotná matka zatouží po lásce ztělesněné v dospívajícím chlapci, jehož se rodina ujala, a samotný Špenát začne zjišťovat, že mu v životě rovněž chybí milostné uspokojení. K tradičnímu klišé v podobě první sexuální zkušenosti a popisu úvah o ní však Orcsik nesklouzává. Spoustu věcí nechává nedořečených, ostatně román nemá ani nijak uzavřený konec a rozplývá se v mlze, jež jednoho dne město zcela spolkne.

Orcsikův text patří k románům o jugoslávské válce devadesátých let, jejichž vyznění je de facto univerzální, a to právě proto, že konkrétní válečné události a skutečnosti existují kdesi za hranicemi vyprávění. Jedinou střelnou zbraň v příběhu vlastní právě poslední nácek – archetyp poblouzněného nacionalisty, jací se objeví vždy, když je zemi nejhůř, aby ji zatáhli do ještě hlubšího bahna. Jako kdyby se otevřel Blaník a z něj namísto rytířů v blyštivé zbroji vyjela banda zdegenerovaných negramotů s mandátem k osvobození trpící vlasti. Není to ani román, který by čtenáři předkládal jakousi naději na lepší časy. Útěk, ať už faktický, nebo symbolický (do hájemství hudby), je zcela legitimní reakcí na hloupost války. Vyšším principem je zachování zdravého rozumu a vnitřní svobody. Postavy Fantómového komanda vesměs dospívají k cestě směřující ke katarzi, byť nám ji vyprávění nepředkládá, avšak právě v jejich individuálních, drobných vítězstvích leží jakási „naděje“ pro nás ostatní. Nutno však dodat: bohužel je to jen literatura. Ale díky aspoň za ni.

Autor je slavista a překladatel.