Pro historiky a historičky, kteří do akademického dějepisectví vstupovali na počátku 21. století, byl Jan Tesař tajemnou a nepolapitelnou postavou. Byl známý jako autor Mnichovského komplexu, napsaného v roce 1989 a vydaného roku 2000, jako historik, disident a exulant, který se po listopadu odmítl vrátit do českého vědeckého provozu. V kontrastu se světem profesionální vědy, v němž jsme se postupně socializovali a jenž klade čím dál větší nároky na sebeprezentaci a až podnikatelskou dravost, bylo jeho celoživotní outsiderství z vlastní volby sympatickým postojem. Jeho styl psaní i vymezení se vůči institucionálnímu prostředí historické vědy nadále fungují jako upozornění, že věčný zápas o udržení tvůrčí svobody a možnosti kritického zkoumání minulosti jako souboru problémů utvářejících svět, v němž žijeme, jsou nakonec hlavním důvodem, proč historiografii jako vědu provozovat.

Jan Tesař až donedávna promlouval do historiografických debat jakoby z dálky. Četli jsme jeho texty, ale málokdo Tesaře osobně potkal, nebo vůbec věděl, kde se vlastně nachází a na čem pracuje. Díky péči nakladatelství Triáda, které zpřístupňovalo jeho starší práce, byl ovšem v českém prostředí stále přítomný, ačkoliv sám neusiloval o to být viditelnou postavou akademického života, nebo dokonce proplouvat intelektuálními salony polistopadového Česka. Vydání třísvazkové České cikánské rapsodie v roce 2016 to do jisté míry změnilo. Ačkoliv Tesař na svém postoji nic podstatného nezměnil, dostalo se mu mnohem větší pozornosti a veřejného ocenění než v předchozích dvou desetiletích. Tímto dílem získal nové čtenáře a ukázal, že i po osmdesátce může historik napsat objevnou a společensky vysoce relevantní knihu. Jak se ale vyvíjelo Tesařovo přemýšlení o minulosti, které v Rapsodii završil?

Proti převládajícím výkladům

Jan Tesař vstoupil do historiografie ve druhé polovině padesátých let. Po studiu na FF UK pracoval od roku 1956 ve Vojenském historickém ústavu (VHÚ). Po dvou letech byl vyhozen a působil v rodných východních Čechách, zejména v pardubickém muzeu. V roce 1961 se vrátil zpět do VHÚ, odkud byl propuštěn v roce 1969. Poté krátce pracoval v Historickém ústavu ČSAV. Následovala léta ve vězení, činnost v opozici a v roce 1980 odchod do exilu. Tesař nezastával významné institucionální pozice, ačkoliv se během šedesátých let stal jednou z nejzajímavějších osobností domácího dějepisectví. Instituce tehdejší historické vědy nicméně měly pro jeho historiografickou práci klíčový význam. VHÚ a Československý výbor pro dějiny protifašistického odboje, který vznikl v roce 1960 jako platforma zastřešující přípravu rozsáhlé a nakonec nevydané syntézy dějin protektorátu a odboje, byly v šedesátých letech platformami umožňujícími kritický, ideologicky i metodologicky nekonformní výzkum moderních dějin. Vědecké instituce pověřené vedením KSČ prací na politicky významných tématech běžně zastřešovaly výzkumy, které výrazně revidovaly do té doby závazné a značně zideologizované výklady nejnovějších dějin. A Tesař dokázal tohoto institucionálního zázemí maximálně využít. Jeho dílo šlo nejen proti oficiálním stalinským a post­stalinským výkladům dějin, ale také proti hlavnímu proudu reformního dějepisectví.

Reformní historici jako Jan Křen, Václav Kural nebo Oldřich Janeček chápali protifašistický odboj jako klíčovou etapu takzvané československé revoluce, kterou vrcholily národně a sociálně emancipační snahy započaté v 19. století. Podle nich připravil půdu národní revoluci v květnu 1945, která osvobodila Čechy a Slováky od německých okupantů a ustavila lidovou demokracii. Ta pak umožnila „československou cestu k socialismu“, jež byla završena socialistickou revolucí v únoru 1948. Komunisté přebrali moc nikoliv silou, ale demokraticky, s podporou většiny národa. Socialismus získal společenskou hegemonii. Na tento původní a v jádru demokratický československý socialismus, zrozený nejen v třídním konfliktu, ale také v boji proti německým okupantům, měl navázat reformní komunismus šedesátých let.

Kritik mezi reformními komunisty

Jan Tesař byl socialista a reformní snahy KSČ, vrcholící v roce 1968, podporoval. Současně však byl interním a radikálním kritikem reformního dějepisectví i reformní politiky. Vycházel nejen z osobitého pojetí radikálního socialismu, ale také z dlouhodobě promýšlených metodologických pozic. Pro většinu tehdejších historiků byly dějiny odboje a okupace dějinami programů a činnosti odbojových organizací, především elit domácího a zahraničního odboje. Společenská relevance odboje a obecně jeho ukotvení v širším historickém kontextu byla přehlížená témata. Tesař pracoval s prameny, které umožnily nový, neotřelý pohled na dějiny odboje a protektorátu. Jednak studoval materiály regionálního charakteru, jež zviditelnily neelitní aktéry historických událostí a umožnily vidět dějiny z periferie, jednak znal prameny z provenience protektorátních institucí a okupační správy. Nacisty a kolaboranty považoval za plnohodnotné historické aktéry. Zdůrazňoval, že je třeba „chápat nacismus jako samostatného historického činitele“. Neopomíjel také dobovou kulturní produkci, čímž pronikl do myšlenkového světa českého protektorátního nacio­nalismu. Bral v potaz rovněž širší kontexty zkoumaných témat. Proto na počátku šedesátých let publikoval texty o aktuálních přístupech k partyzánské válce, jak je formulovali Ernesto „Che“ Guevara a Fidel Castro.

Jeho výzkum se opíral o pečlivě vystavěnou empirickou základnu. V jednom ze svých prvních odborných textů mapoval partyzánské destrukce na železnicích ve východních Čechách a na západní Moravě. Byla to podrobná analýza diverzí na základě studia dobových hlášení protektorátních orgánů. Tesař trval na tom, že základním zdrojem poznání musí být materiály vzniklé přímo v protektorátním období, protože vzpomínky pamětníků mohou poskytovat velmi zidealizovaný obraz odboje a vycházet vstříc aktuální politické objednávce. Jeho dílo bylo navíc konceptuálně ambiciózní ve snaze podchytit velké společenské pohyby v letech druhé světové války nejen z hlediska strategií odboje, ale také vývoje českého nacio­nalismu a vztahu české spolčenosti k politickému autoritářství. Výsledkem byly texty – některé publikované v průběhu šedesátých let, jiné otištěné až ve výborech vydaných v Triádě v novém tisíciletí –, jež jsou dodnes zásadní literaturou pro studium dějin protektorátu a následné cesty Československa ke stalinismu.

Tesař tvrdil, že klíčovým tématem doby nebyla cesta k socialismu, ale ani boj proti možnému vyhlazení Čechů nacisty. Jeho analýza nacistické okupační strategie ukázala, že nacisté chtěli území protektorátu germanizovat a rasově vyhovující části české společnosti nabídli integraci do nacionálně socialistické „nové Evropy“. Čechy tak postavili před dilema, zda trvat na tom, že český národní projekt má mít demokratický, pokrokový a egalitářský obsah, a jít tak do ostrého konfliktu s okupantem. Druhou možností bylo přijmout německou nabídku, zbavit se politicky nepřizpůsobivých a rasově nevyhovujících a prosadit nové pojetí českého národa, které by bylo kulturně konzervativní, antidemokratické, rasistické, a tudíž nacistické. Tento pohled na okupaci byl a dodnes zůstává kontroverzní, protože kriticky zkoumá nejen české kolaborantské elity, ale také protifašistický odboj a dopad války a okupace na českou společnost.

Má cenu zachraňovat národ?

Dilema češství v době okupace bylo podle Tesaře také základem nacistické okupační politiky, která reflektovala jak zájmy třetí říše, tak postoje protektorátních elit a české společnosti. Nedělil českou společnost na odboj, šedou zónu a kolaboranty, ale prokázal existenci celonárodního politického proudu, do nějž patřila významná část odboje, protektorátní politická reprezentace a většina české společnosti, která se ztotožnila s nacionalistickou kampaní navazující na politické klima druhé republiky – oslavu národních tradic, české kultury a konzervativních hodnot. Společným stanoviskem byla „záchrana národa“ v těžkých časech. Měl vzniknout minimalistický program národního přežití, jehož podmínkou byl ovšem kompromis s nacisty. Tesař tvrdil, že právě tato politika záchrany národa, na které se shodli členové protektorátní vlády i část odboje, byla zcela v zájmu německých nacistů. Okupanti chtěli potlačit veškeré radikální síly v protektorátu a pacifikovat obyvatelstvo na území, které tvořilo důležitou součást hospodářského zázemí nacistické expanze. Pragmatická politika menšího zla, udržovacího protektorátního nacionalismu a modu vivendi s okupanty, byla nejlepší cestou k zapojení protektorátu do nacistických velmocenských plánů.

Tesařův výklad je nejen východiskem pro kritiku dodnes vlivných pohledů na druhou republiku a raný protektorát, jež se snaží rehabilitovat či přímo oslavovat tehdejší politické elity, které šly na ruku nacistům, nebo přinejmenším neproblematicky líčit činnost s odbojem spolupracujících protektorátních představitelů, kteří se sami později stali obětí nacistické represe. Ještě dál Tesař zašel s tezí o „regresivním národním vědomí“. Podle něj v tomto primitivním nacionalismu, který odmítl demokratické a pokrokové obsahy spojované s českou národní emancipací, „sentimentální opojnost svérázně korespondovala se slabošským mrzáctvím, se servilitou“. Tento úpadek „národního vědomí“ zapříčinil nejen nedostatečnou společenskou oporu domácího odboje, ale také hladký přechod od nacismu ke stalinismu, kdy servilitu k okupantům vystřídala servilita k osvoboditelům. Tesař se zamýšlel nad politickými obsahy českého národního projektu a nad nesamozřejmostí a historickou podmíněností národní existence. V roce 1967 v diskusi o české otázce ve 20. století prohlásil: „Je skutečně úsilí o zachování národnosti vždy nezbytně požadavkem ,pokrokovým‘? Nemyslím, že by tomu tak bylo. A jestliže to tvrdíme, pak zde paradoxně národnost zbožňujeme… Je charakteristickým rysem právě českého odboje, že se i v zoufalých podmínkách okupace zabývá otázkou: stojí vlastně náš národ za boj a za osvobození? A proč?“

Tesařovy úvahy o politice „záchrany národa“ získaly nový rozměr po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dění po 21. srpnu 1968 vnímal v analogii se situací v raném protektorátu. Jeho texty z této doby, zejména nedokončený seriál esejů Vlastenci a bojovníci, měly ukázat, že se Češi a Slováci opět nacházejí v situaci, kdy bude třeba volit mezi důslednou obhajobou určitých hodnot a „realismem“ menšího zla. Jak se ukázalo později, bylo to právě Husákovo „menší zlo“, pragmatické a „zodpovědné“ uklidňování situace po „výstřelcích“ roku 1968, které se stalo základem dlouhodobé stability normalizačního režimu.

Odkud se vzal stalinismus

Na konci šedesátých let se Tesař jako historik zabýval ještě dalším tématem, které bylo kontroverzní i pro řadu reformních komunistů. Když kriticky hodnotil práci svých kolegů na dějinách okupace, upozornil, že jejich výklad až příliš pracuje s dichotomií mezi domácími tradicemi demokratického socialismu a stalinským autoritářstvím, které mělo být cizorodým prvkem přivezeným ze Sovětského svazu. Tesař tento výklad, který se kolem roku 1968 stal široce sdíleným základem reformně komunistického výkladu dějin československého stalinismu, zpochybnil poukázáním na kontinui­tu mezi válečným obdobím a vývojem po roce 1945, respektive na význam odboje pro ustavení stalinské diktatury. V roce 1965 prohlásil: „Odboj znamenal rozpoutání takových třídních sil, které byly připraveny akceptovat metody sovětského typu, diktaturu sovětského typu (…) Až budeme vysvětlovat padesátá léta, tak nic nevysvětlíme a nic nepochopíme, budeme­-li to vysvětlovat jenom tlakem zvenčí. Ten tlak bezesporu byl a bezesporu zde sehrál ohromnou úlohu; jsem však přesvědčen, že odpovídal i určitým vnitřním tendencím, které byly posíleny právě odbojem.“

O čtyři roky později, když psal znalecký posudek na Miroslava Picha­-Tůmu, partyzánského velitele a později příslušníka StB souzeného za zločiny spáchané po únoru 1948, k tomu dodal: „Vybranému člověku ,zvláštního ražení‘ – se dává z rozhodnutí strany (jako jakéhosi zdánlivě mystického kolektivního principu) právo v zájmu strany přizpůsobovat si vžité morální normy… Je vůbec tragédií lidstva a odbojových národů zvláště, že protinacistická válka, pozdvižení proti dehumanizaci, samo utvrzovalo některé nehumanistické principy v praxi odpůrců nacismu.“

V jiném textu z roku 1969 uvedl: „Existuje přímá, dokonce i v osudech jednotlivců patrná kontinuita od odboje proti nacismu k instalování a udržování československého stalinistického režimu. A existuje ovšem i souvislost v postoji společnosti, která byla nejdříve znásilněna nacismem, poté získána k podpoře boje proti němu a nakonec adaptována pro nastolení režimu stalinistického a pro jeho trpnou podporu.“ Teze, že odkaz druhé světové války, zejména přijetí politického násilí jako legitimního nástroje společenské změny, přispěl k nástupu komunistické diktatury, revidovala reformně komunistický pohled na domácí stalinismus. Tesař tvrdil, že zločiny padesátých let nebyly selháním jednotlivců nebo sovětským importem, ale systémovým jevem s hlubšími historickými kořeny.

Serinkovské inspirace

Nástup „normalizace“ ukončil Tesařovu kariéru profesionálního historika. Ihned v roce 1969 se zapojil do opozičních aktivit usilujících o vytvoření politické fronty proti okupaci a takzvané konsolidaci. Tesař patřil mezi první aktivisty, které postihla represivní opatření Husákova režimu. Jeho volba přejít od akademického výzkumu okupace a odboje k politické akci se všemi z toho vyplývajícími důsledky ovšem neznamenala, že by se přestal věnovat historickým otázkám. Jak dokazují jeho texty ze sedmdesátých a osmdesátých let i povaha jeho opoziční práce doma a v exilu, Tesař­-aktivista vycházel z historických zkušeností, které zkoumal jako historik. Organizování odporu proti represivní diktatuře, budování struktur autonomní politické veřejnosti, československá státnost nebo role politických elit, to byla témata, která významně rezonovala v jeho polemikách v československém disentu, exilu i po roce 1989.

Ačkoliv Tesař do historiografie v devadesátých a nultých letech vstupoval prostřednictvím svých starších textů, vydání Rapsodie ukázalo, že se nadále věnuje tématu, kterým v padesátých letech započal svá historické bádání. Završil tak svůj celoživotní zájem o dějiny protifašistického odboje a partyzánské války. Třísvazková práce je pozoruhodná nejen obsahově, ale také metodologicky. Jádrem knihy jsou vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka, jež Tesař zaznamenal v letech 1963 a 1964. Paměti doplnil rozsáhlým edičním komentářem, který je samostatným historiografickým dílem. Tesař v něm Serinkovo vzpomínání koriguje a kontextualizuje na základě dalších pramenů. Zážitky jednoho historického aktéra zasazuje do širších dějin regionu i československého protifašistického odboje.

Třetí svazek Rapsodie, nazvaný Serinkovské inspirace, je historickým esejem o partyzánství a otázce, proč tento způsob odporu nedokázal československý odboj více využít. Na rozdíl od zažité teze o geografické nevhodnosti českých zemí pro partyzánský boj hledá Tesař odpovědi v úvahách o charakteru českého nacionalismu, státnosti a politické kultury. Kritizuje omezené pojetí čechoslovakismu u českých politických elit, které rezignovaly na využití Slovenska jako základny pro rozsáhlejší partyzánské aktivity – přestože zde byl nejen vhodný terén, ale také místní antifašistické síly. Čeští politici podle Tesaře používali čechoslovakismus instrumentálně a Slovensko a jeho demokratické síly prostě odepsali – podobně jako čeští reformní komunisté v roce 1968, disidentská opozice v době „normalizace“ a české politické elity v obnovující se demokracii po roce 1989. Nezájem českých elit o poten­ciál slovenského partyzánského hnutí způsobil, že na sklonku války mohli mezi partyzány získat hlavní slovo Sověti a komunisté a učinit z nich důležitého aktéra na cestě ke stalinismu.

Za emancipační dějepisectví

Tesař ve svém pozdním díle rozvíjí úvahy o nutnosti spolupráce mezi strategicky myslícími politickými elitami a autonomním aktivismem při organizování odporu proti cizí agresi a autoritářské moci. Nestaví do protikladu idealizovanou lidovou politiku, založenou na spontánní akci a neotřelé politické kreativitě, a zkorumpované či neschopné elity. Pouze tvrdí, že smysluplná politika odporu vyžaduje, aby politické elity chápaly význam nekonvenční politické akce „zdola“ a nebránily jejímu rozvinutí.

Ve svém posledním historiografickém díle Tesař znovu ukázal, jak dlouhodobě chápal práci historika a její společenský význam. Byl empiricky pečlivý, metodologicky nekonvenční a analyticky subverzivní. Nepsal příběhy podporující a oslavující vládnoucí struktury, ale naopak kritizoval a problematizoval výklady minulosti, o které se moc opírá. Zkoumej, co považuješ za důležité a co tě baví, bez ohledu na krátkodobé intelektuální trendy. Přemýšlej o minulosti v kontextu současného světa a jeho rozporů. Provozuj dějepisectví jako vědu s emancipačním nábojem, která je nejen chladnou analýzou, ale také společenskou intervencí ve jménu utlačovaných a slabších. Nebuď lokálně úzkoprsý a omezený, ber v potaz dlouhodobé a – dnešními slovy – globální dopady historického vývoje, ale současně historiografické zkoumání ukotvuj v komunitě, ve které žiješ a vůči níž máš jako vědec a občan zodpovědnost. Tak by mohla znít rada Jana Tesaře historičkám a historikům. Z Tesařova myšlenkového vývoje ale vychází ještě další poučení: neboj se nekonvenčně promýšlet a kriticky revidovat zažité a uznávané výklady. A to i za cenu, že občas řízneš vedle.

Autor je historik.