Právě jsem se vrátila z akce s názvem Světlo pro zhasnutá dětství v Palestině a Izraeli. Nejdřív jsme byli v evangelickém kostele U Salvátora, pak průvod přešel do Salvátora katolického, večer následoval koncert. V obou svatostáncích se připomínalo utrpení lidí v Gaze, kteří tam přežívají – a umírají – ve strašlivých podmínkách. Tamní situace je tak strašná, že se to vymyká lidskému chápání.

V polovině srpna Izrael oznámil pozemní invazi do Gaza City, kterou už započal a která bude znamenat vyhnání až milionu lidí a množství dalších obětí mezi civilisty. Izraelské tanky a buldozery za sebou nechávají zcela zničené ulice. Stupňuje se i hladomor – ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zemřelo v důsledku hladu nejméně 367 lidí, z toho 131 dětí. Denně také umírají lidé, kteří si přicházejí pro jídlo a izraelská armáda na ně střílí.

Když jsem stála v kostelech a poslouchala modlitby, kázání i projevy, přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že taková hrůza v naší společnosti až na výjimky nevzbuzuje žádné velké emoce. V jiných evropských státech je sice pobouření větší, ale pořád ne dost velké na to, aby demonstrující dokázali vytvořit dostatečný tlak na vlády a ty začaly skutečně jednat. Sledujeme v podstatě genocidu v přímém přenosu, nezměrné utrpení dvou milionů lidí, kteří nemohou nikam utéct a zachránit se. Všichni můžeme sledovat i videa, jimiž se lidé z Gazy snaží světu předat zprávu o hrůzách, které se tam dějí. Je to vlastně podobné, jako bychom četli deníky z druhé světové války. Jen se to děje právě teď, právě teď má tolik lidí v Gaze hlad a právě teď na něj někteří umírají a mnozí další umřou.

Přesto jsou lidé, kteří se snaží burcovat veřejnost, aby nebyla lhostejná, často považováni za přepjaté aktivisty. V poslední době se nicméně objevuje názor, že přijde doba, kdy budou proti izraelskému postupu v Gaze všichni. Vyvěrá z přesvědčení, že nastane okamžik, kdy v evropské společnosti převládne konsenzus, že ono „nikdy více“ se opět opakuje – a nezbude než se kát, jak jsme to mohli dopustit. Možná je ale namístě si přiznat, že takový moment nikdy nepřijde. Informací, které by měly společností pohnout, vyděsit ji a aktivizovat, je totiž dost už teď.

Kanadská novinářka Naomi Klein ke konci své knihy Dvojnice (2023, česky 2025) připomíná, že existují teorie, podle nichž holocaust nebyl extrémní událostí, která v dějinách nemá obdoby, ale pouze pokračováním krvavé koloniální (a genocidní) historie Evropy. Klein cituje martinického spisovatele a politika Aimého Césaira, který ve své knize Rozprava o kolonialismu (Discours sur le colonia­lisme, 1950; česky 2011) obviňuje Evropany, že tolerovali nacismus, dokud nebyl vnucen jim samotným.

Klein zmiňuje také dokumentární minisérii Stručné dějiny vyhlazování (Exterminate All the Brutes, 2021) haitského režiséra Raoula Pecka, podle níž nebyl Hitler zlým protikladem civilizovaného, demokratického Západu, ale jeho stínem – dvojníkem. Vyhlazování je v podání režiséra pevnou součástí evropského myšlení. Podle Klein nás skutečnost, že jsme vyjmuli holocaust z dějin a přehlíželi zákonitosti, které k němu směřovaly, stejně jako slepota vůči souvislostem mezi nacismem a historií koloniálních genocid přišly draho. Představa oné absolutní výjimečnosti holocaustu totiž pocházela z toho, že jej provedli Evropané Evropanům, bílí lidé bílým lidem. Naomi Klein svou knihu psala před 7. říjnem, takže v ní současné hrůzy nepopisuje, ale to, jak vlažně k nim přistupujeme, její pohled – i názor ostatních kritiků evropského koloniálního myšlení – jen potvrzuje.

Po druhé světové válce jsme byli sice schopni odsoudit i některé další genocidy, ale nikdy se nejednalo o takovou, kterou bychom pá­chali my Evropané na někom, kdo není ani Evropan, ani není bílý. Proto teď nedokážeme dostatečně odsoudit, co dělá Izrael, který vnímáme jako součást Evropy. Ostatně ne­­ustále slyšíme, že Izrael je výspa demokracie na Blízkém východě. S Izraelci se dokážeme identifikovat, což ukazují i reakce na 7. říjen, který naší společností otřásl. Naopak skutečnost, že násobně více obětí nedlouho potom umíralo v důsledku izraelské vojenské intervence v Gaze, dlouho nechávala Evropu zcela chladnou. Zejména pak východní Evropu, kde není mnoho lidí, kteří by nebyli bílí. Koneckonců mnoho vášní zde nevzbuzoval ani osud Palestinců před 7. říjnem, ani věznění nebo zabíjení palestinských dětí izraelskou armádou, k němuž dochází dlouhé desetiletí.

Brzy to budou dva roky, co začala destrukce Gazy. Dlouho jsem věřila, že přijde den, kdy se ukáže, že hájit izraelskou vládu znamená podporovat genocidu. Teorie o koloniál­ní historii a koloniálním myšlení mi vždycky byly trochu cizí a možná jsem skutečně uvěřila tomu, že jsem z té části Evropy, které se koloniální tradice tolik netýká, a tak se tím nemusím příliš zabývat. Teď mi ale připadá, že těžko najdeme lepší vysvětlení našeho vlažného postoje k hrůzám, které Izrael v Gaze páchá. Bohužel to zároveň znamená, že onen den, kdy dojde k všeobecnému prozření, je v nedohlednu. Tuto genocidu si česká společnost nikdy připomínat nebude a nebude si ani opakovat, že bychom už nikdy neměli něco takového dopustit.

Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.