Literatura psaná ženami se v současnosti těší velké pozornosti, přesto ale ve Španělsku stále dominuje tradiční kánon. Myslíte, že to souvisí s dědictvím občanské války a frankismu? A považujete své psaní za rozšiřování „národní paměti“?

Myslím, že to tak skutečně je. I když se situa­ce mění, jde o nedávný posun a zatím se příliš neodráží v přístupu ke studiu moderní španělské literatury, která je přitom plná významných autorek. Považuji se za dědičku mnoha z nich – Any Maríi Matute, Carmen Martín Gaite a dalších. Pořád vůči nim máme velký dluh. Dnes ženy publikují víc a mají větší dosah, ale pořád to není srovnatelné s literaturou psanou muži. Kánon je dosud převážně mužský – a já bych si přála patřit ke generaci žen, které jej narušují a rozšiřují.

V Česku jsou LGBTQ+ témata stále vnímána jako okrajová. Je to ve Španělsku jinak? Existuje tam silnější tradice queer psaní?

Ve Španělsku byly už před lety schváleny velmi pokrokové zákony. Ty nám poskytly jisté zázemí, díky čemuž se mohla queer kultura zviditelnit. Ale před námi je ještě dlouhá cesta. A existuje tu i určitá past. Když se některá kniha označí jako queer literatura, často je automaticky odsunuta na okraj…