Proč nemůže být světová literatura bez queer hlasů úplná? Se španělskou spisovatelkou Alanou S. Portero, jejíž román Zlozvyk vyšel loni v češtině, jsme mluvili o daru vyprávění, nálepce autofikce i o přetrvávajících patriarchálních vzorcích v literatuře.
Alana S. Portero. Foto Florencia Downes
Literatura psaná ženami se v současnosti těší velké pozornosti, přesto ale ve Španělsku stále dominuje tradiční kánon. Myslíte, že to souvisí s dědictvím občanské války a frankismu? A považujete své psaní za rozšiřování „národní paměti“?
Myslím, že to tak skutečně je. I když se situace mění, jde o nedávný posun a zatím se příliš neodráží v přístupu ke studiu moderní španělské literatury, která je přitom plná významných autorek. Považuji se za dědičku mnoha z nich – Any Maríi Matute, Carmen Martín Gaite a dalších. Pořád vůči nim máme velký dluh. Dnes ženy publikují víc a mají větší dosah, ale pořád to není srovnatelné s literaturou psanou muži. Kánon je dosud převážně mužský – a já bych si přála patřit ke generaci žen, které jej narušují a rozšiřují.
V Česku jsou LGBTQ+ témata stále vnímána jako okrajová. Je to ve Španělsku jinak? Existuje tam silnější tradice queer psaní?
Ve Španělsku byly už před lety schváleny velmi pokrokové zákony. Ty nám poskytly jisté zázemí, díky čemuž se mohla queer kultura zviditelnit. Ale před námi je ještě dlouhá cesta. A existuje tu i určitá past. Když se některá kniha označí jako queer literatura, často je automaticky odsunuta na okraj…
Článek je přístupný předplatitelům*kám.
Pro pokračování se přihlaste.Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2 (nejprve je potřeba se registrovat).
Prohlédněte si naše možnosti předplatného