Literatura psaná ženami se v současnosti těší velké pozornosti, přesto ale ve Španělsku stále dominuje tradiční kánon. Myslíte, že to souvisí s dědictvím občanské války a frankismu? A považujete své psaní za rozšiřování „národní paměti“?

Myslím, že to tak skutečně je. I když se situa­ce mění, jde o nedávný posun a zatím se příliš neodráží v přístupu ke studiu moderní španělské literatury, která je přitom plná významných autorek. Považuji se za dědičku mnoha z nich – Any Maríi Matute, Carmen Martín Gaite a dalších. Pořád vůči nim máme velký dluh. Dnes ženy publikují víc a mají větší dosah, ale pořád to není srovnatelné s literaturou psanou muži. Kánon je dosud převážně mužský – a já bych si přála patřit ke generaci žen, které jej narušují a rozšiřují.

V Česku jsou LGBTQ+ témata stále vnímána jako okrajová. Je to ve Španělsku jinak? Existuje tam silnější tradice queer psaní?

Ve Španělsku byly už před lety schváleny velmi pokrokové zákony. Ty nám poskytly jisté zázemí, díky čemuž se mohla queer kultura zviditelnit. Ale před námi je ještě dlouhá cesta. A existuje tu i určitá past. Když se některá kniha označí jako queer literatura, často je automaticky odsunuta na okraj – v knihkupectvích i čtenářském vnímání. Jako by byla určena jen queer publiku. Takový přístup odmítám. Jsem hrdá na to, že jsem trans žena – stejně jako hlavní postava mého románu. Neodmítám tu nálepku, ale nedovolím, aby mé psaní omezovala. Jak řekla argentinská autorka Camila Sosa Villada, máme právo na univerzálnost. Nenechám se zatlačit do kouta jen kvůli tomu, kdo jsem. Podobně se ženská literatura často mylně vnímá jako literatura „jen pro ženy“ – i to je past a patriarchální strategie. A celé to mluvení o „okrajích“ je její součástí. Já nejsem žádný okraj, jsem středem svého života. A naopak co někdo jiný považuje za střed, může být z mého pohledu okraj. Dokud queer lidé nebudou součástí literatury, nebude světová literatura úplná. Bez nás není univerzální literatura možná.

Váš román je silně spjatý s Madridem, jako by město bylo jednou z postav…

Ano, a velmi důležitou. Zlozvyk je i milostný dopis mému městu. Madrid stále miluji, i když se hodně proměnil. Chtěla jsem poeticky ztvárnit Madrid, ve kterém jsem se narodila a vyrůstala a který byl místem, kde se člověk mohl ztratit, aby sám sebe našel. Často říkám, že Madrid je tak trochu trans město. Není snadné ho pochopit, ale jakmile ho poznáte, nejde ho nemilovat. V poslední době s ním mám napjatý vztah, ale chtěla jsem si připomenout, že jsem v tom městě byla kdysi velmi šťastná a že mnoha lidem dalo svobodu. Chtěla jsem to vyprávět i těm, kteří ten starý Madrid nikdy nezažili.

Postavy v románu působí jako jakési kolektivní tělo. Bylo vaším záměrem ukázat queer komunitu jako podpůrnou síť?

Nikdo nevyrůstá sám, i když se může cítit osaměle. Jsme obklopeni lidmi, kteří mají zásadní vliv na naše životy – a jsme silnější, když se tomu vlivu nebráníme. Proto je tak významná ztráta sousedské pospolitosti. Chtěla jsem ukázat, že právě ženy vždy tvořily a udržovaly tyto vazby. Právě ženy ze sousedství udržovaly komunitní systém. Staraly se nejen o svou domácnost, ale i o domovy ostatních, o všechny děti v okolí – ty děti byly tak trochu dětmi všech. Sama jsem to zažila a vím, jak je to důležité. A když mi bylo třináct, poznala jsem trans ženy, které se živily jako sexuál­ní pracovnice. Bylo jich patnáct nebo dvacet a vyrůstala jsem s nimi. Byly jako moje druhé matky. Jednou z věcí, které mě na­­učily, byla schopnost vytvářet hluboké a pevné vazby – rodiny vytvořené z ničeho, společenství žen vyhnaných ze svých měst, zemí, rodin. Vděčím jim téměř za všechno důležité ve svém životě, stejně jako své pravé matce. Trans ženy pro mě byly a jsou největším vzorem vzájemné podpory. Právě ony mě politicky formovaly a naučily mě rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Zlozvyk ukazuje tělo jako místo bolesti, ale i paměti a přežití. Je tělo samo o sobě určitým jazykem?

Všechno se děje v těle. Ruský divadelník Stanislavskij říkal, že vše začíná v těle, že gesto předchází emoci. Myslím, že jsme těla, která se potkávají a chtějí si porozumět. Jak napsal Tom Spanbauer: „Mít s někým sex je jako vyprávět příběh.“ Každé tělo je jazyk, který se snaží navázat kontakt s jiným jazykem – podobným, ale ne stejným. A společně mohou vytvořit nový jazyk. Odmítnout cizí tělo, například v kontextu odmítání migrace, znamená odmítnout jazyk, který nás mohl obohatit, příběh, který nám mohl něco dát, znamená to odmítnout část sebe sama, své budoucnosti.

Hlavní postava ale zároveň cítí neustálé napětí mezi tím, jak její tělo vnímají ostatní, a jak je vnímá ona sama.

Ten konflikt vychází z mé vlastní zkušenosti. V knize je popsána podstata mé dysforie – velmi surová, násilná a bolestivá zkušenost, která mi způsobila mnoho utrpení, zároveň mi ale poskytla nevyčerpatelné tvůrčí nástroje. Věřím, že máte­-li napsat dobrou knihu, musíte naslouchat svému tělu. Vypráví příběhy – krásné, strašné, ale vždy silné.

Vaše kniha je silně autobiografická. Jak se stavíte k pojmu autofikce?

Existuje mnoho skvělých autorů a autorek autofikce, které obdivuji. Ale Zlozvyk za autofikci nepovažuji. Ano, využila jsem při psaní svou zkušenost, ale to dělají všichni spisovatelé. Je to naše jediná tvůrčí surovina. I ta nejšifrovanější poezie je autofikční – jen je skrytá pod vrstvami obrazů a jazyka. Obávám se ale, že tahle nálepka se často používá selektivně, zvláště u žen, aby jejich psaní působilo jako méně závažné. Takový Philip Roth psal celý život jen o sobě, všechny jeho hlavní postavy jsou vlastně on, jen s jinými jmény, a přesto se o něm nemluví jako o autorovi autofikce. Pokud pod tuto nálepku nespadají Roth nebo Bret Easton Ellis a další, pak ji nepřijímám ani já.

Co pro vás znamená vyprávět příběh? Je to i způsob, jak lépe pochopit sebe samu?

Vždycky jsem viděla samu sebe jako někoho, kdo u ohně vypráví příběhy ostatním. Vyprávění vnímám jako dar – jako možnost nabídnout lidem obraz, který je vyvede z jejich každodennosti, umožní jim vžít se do jiného těla, dýchat jiný vzduch. Vyprávění je podle mě to nejkrásnější, co lze někomu dát. A zároveň je to i způsob sebepoznání. Aby člověk příběh dobře předal, musí sáhnout hluboko do sebe.

Byl při hledání vašeho vlastního hlasu klíčový nějaký autor nebo autorka?

Myslím, že každý text, který přečteme, se nějak podílí na utváření našeho literárního hlasu. Ale pokud mám jmenovat konkrétní autory, určitě to byl Federico García Lorca. Právě on mě přivedl k touze psát – chtěla jsem v ostatních vyvolat stejné pocity, jaké ve mně vyvolávaly jeho verše. Později to byla Charlotte Brontë a román Na větrné hůrce. A potom Tom Spanbauer, autor mé vůbec nejoblíbenější knihy Muž, který se zamiloval do měsíce. Ukázal mi, že v psaní neexistují hranice – že můžu psát, co chci, podle vlastních potřeb, a nemusím se ohlížet na čtenáře.

Změnil se při psaní románu způsob, jakým nahlížíte svůj vlastní příběh?

Ano, psaní mi velmi pomohlo, i když jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem knihu dokončila. Díky tomu jsem porozuměla určitým okamžikům vlastního života i životů druhých. Psaní má léčivou funkci, protože vás nutí se zastavit. V každodenním životě myslíme příliš rychle, náš mozek je zahlcený podněty. Ale při psaní se všechno musí zpomalit – písmeno po písmenu, myšlenka za myšlenkou. A to ovlivní způsob, jakým věci vnímáte. Nikdo nedokončí knihu jako tentýž člověk, kterým byl, když ji začal psát.