***

Budu ti vyprávět, jak mi v zimě do mozku

napadal modrý sníh, a jak mi bolest

spustila modré šňůry, na kterých visely

vlhké ganglie, v hlavě se zatáhly přízračné záclony

a já potkal strašidlo z vikýře mého mozku.

V létě jsem se stal hledanou osobou.

Byl jsem hledaná osoba v obchodním centru Černý Most.

Byl jsem oběť zavražděná ranou do týla v tramvaji u výtoňského mostu,

mé tělo se svezlo

na sedačce a nikdo to nepoznal.

Byl jsem devětadvacetiletá holka, která se těšila na svého kluka

a pořád prala a uklízela.

Byl jsem Tesla Cybertruck, která opuštěná

hořela na betonovém prostranství­-parkovišti

před Kauflandem na Spojovací a sníh poletoval a poletoval.

Byl jsem bezďák Franta, co jako beznohý Kerberos strážil popel

obchodního centra Fénix.

Byl jsem bezpohlavní hlas hlasatele­-speakra v metru, který nad námi

vyhlašoval slizký protektorát.

Byl jsem černé punčochy na stehnech, které to všechno ještě čeká.

Byl jsem kus plastového zboží v dlouhých nekonečných řadách zmražených regálů.

Nikdy jsem nebyl, a přesto vzduch obsahoval každou moji částici.

Byl jsem ten, komu se stýskalo po jeho vlastní sobotní bolesti, měl smutek po bolesti,

zatímco mu oko prošívala železná zrezivělá jehla.

Mluvil jsem jako sníh. Sníh se mi rozprostřel v podivných šňůrách,

plných třpytu, když visely z mého mozku.

Byl jsem v posvátném vytržení, klečel jsem na koberci a prášek půlnoci mi svítil

a plynul mi do úst, modlil jsem se k bolesti,

aby už skončila a naplnila mne vodou,

plakal jsem a pronikal prosklenými dveřmi.

Budu ti tedy vyprávět o zimě mého mozku, co zaujal přísné postavení,

léto bylo zahozeno, lidský zvěřinec ošklivých zdegenerovaných tváří

byl náhle svědkem nové krásy, kterou jsme mu v autobusu 195 oslnivě přinášeli,

a už věděli, že ošklivost obětujeme na velkém vysočanském oltáři.

Poznámky k příštímu létu

1.

Ne, léto už nic neznamená,

otvíralo na nás svá prašná ústa,

cinkalo ztěžklými náušnicemi vzduchu,

ale to bylo všechno, víc nás nenaučilo,

zmohlo se jen na několik kapek vody,

co propadávaly vytrvale skrz tvé prsty.

Letní měsíce mají chorobnou zálibu ve svitu měsíce,

říkali jsme si a smáli se té podivnosti,

která nás naplňovala, večery bývaly zavěšený nízko

v huňatých porostech stromů a jejich skrytých drápů.

Kolik stojí strom? Zeptal jsem se tě najednou.

Tak jako tak, stromy začínají růst

až na území vinohradského mozku,

stromy nejsou pro chudinu, tady nerostou,

odpověděla jsi a já sledoval, jak dlouho potrvá,

než z baráků, označených nikoli čísly,

ale zlověstnými písmeny,

dopadne kapka vody na tvé rty.

Travnaté koberce se smršťovaly,

neviditelná vláha přebývala v nich,

a já si vinou optické poruchy pletl

zetlelé zajíce se zetlelými karoseriemi,

ano, periferie zpívá píseň neznámého trusu,

věta propadává skrze rty

a domy se sypou ze svahů v horečce cihel

za lhostejného zívání panelových materiálů.

Někde v hlukových ulicích

je ale hotel Relax Inn, kde lze bydlet celé roky,

než se k našim rozevřeným pažím

zhroutí stavba gotického gymnázia,

nad kterou víří čerň oblohy a blesky ji ozařují

mrtvolnou bledostí.

Ne, léto nic neznamená,

ale já zakládám svou tajnou kroniku,

své tajné spálené teritorium cyklistických stezek

s hořícími běžci, ovády, okem vážky

a mluvím k tobě, která teprve nabudeš obrysy

uprostřed letní tmy, kde se rozsvítí světla

zahradních restaurací, kde se rozzáří žárovky na šňůře

a z prachu, ve kterém spí dřevěné boudy,

na nás nesměle zamávají ti, kteří mohou přebývat

v dřevěném ráji, plném hustě tekoucího světla piv.

Tma rozdává jízdenky do zemí příštího horka

a vychrtlí chodci se míhají na pozadí novostaveb,

když překračují hrůzné lávky,

když se před nimi sklánějí železné podchody

nadané mocí rozdrtit každé srdce oděné do větrové bundy,

větrového bonbonu větru.

Ano, nabýváš teprve obrysy a já si představuji,

že spolu sedíme na jedné z dřevěných lavic budoucího léta

a kolem nás se plní zásobníky tmy.

Jak dlouho to bude trvat, než tě doopravdy uvidím?

Kdy se z příštího rohu tmy vysypou mysteriózní nonstopy?

Kdy zažijeme obřady sezení naproti sobě v diskrétních podnicích?

V diskrétních nočních elektrických podnicích,

v nichž po setmění vlají letní šály.

Je rok 2025 a život se stal nesnesitelným.

Hovořím k tobě, která teprve budeš, a z nezřetelného čeření vzduchu,

co způsobí jedna stelární cigareta, pozvolna budu tkát tvou podobu.

Je třeba mnoho říct o dluzích budoucího léta, o parcích,

v nichž se do kaluží zabodává příjemný opilecký řev,

kde se budeme setkávat v intimních podobenstvích,

kde na nás auta, oslepení Oidipové, budou hovořit leskem

svých zraněných karoserií.

Léto bude stalkerovské, nebo nebude vůbec.

Léto bude vyplněné postapokalyptickými vizemi,

nebo nebude vůbec.

Léto se rozloží jako tajenka pro pokročilé podsvětí,

v němž konec světa probíhá už po staletí.

2.

Půjdeme přes lávku k šumícím Holešovicím, k tržnici,

kde vyčkávají nástrahy sanitárního zboží

a špičaté tváře,

nechali jsme za sebou zkamenělý Žižkov,

jehož nestrávené domy tíží v útrobách,

kolem pobřežní cesty se vznášejí svítící koule a chmýří poletuje v povětří,

remorkéry si daly na čas a jejich zrezivělá těla uvízla na hladině.

Mluvím k tobě, kterou potkám uprostřed budoucího léta,

kde jsem koutkem oka spatřil svázané hromady hadrů před domovními vchody.

Spolu jsme prochodili noc, oranžové světlo sestupovalo

k podestýlce prachu, vězící na zemi šťastných podniků,

které nám neotevřely své dřevěné útroby.

Nahlédli jsme jen koutkem oka do zahradních restaurací,

kde mi budeš věštit z ruky za zvuku věčně pěnící proměny piva,

za zvuku bloudící kytary s plandajícími strunami,

s jejichž pomocí hudebník zbondážuje svou milou.

Půjdeme spolu po zčernalých schodech,

spatříme noční parky, na jejichž úpatí se bělají domy jako krávy,

budeme se spolu kutálet po nerovném terénu svahu,

spatříme rypadla opracovávající nové přístavy pro nové domy.

Budeme stoupat k ulici U Trati, naopak sestupovat dolů ulicí Za Tratí

(keře, odhozené pneumatiky, všudypřítomný igelit na Prokopce),

vyjdeme nahoru a uslyšíme šumící moře, které se rodí z pražského vzduchu,

nahoře mimozemský koráb Slatiny,

napravo injekce Holešovic,

stále jdeme po lávce a sčítáme hororové tváře

míhající se proti nám.

3.

Byla to letní neděle?

Viděli jsme kosmonauty zanikat ve vesmírném tichu

nad panelovou zástavbou?

Viděli jsme rozlehlé bulváry pokryté bílými prapory,

sepjaté ruce vnitrobloků, prsty zanořené do sebe

(já sám viděl v rozlehlém domovním vchodu plakat Vietnamku,

chytala do svého mobilu zprávy z nejpřesnějších satelitů

obepínajících v prstencích planetu Zemi),

viděli jsme světlo zanikající hvězdy zrcadlit se

v jantarovém tichu právě dopíjené sklenice piva?

Byla to letní neděle, která měla v budoucnosti teprve nastat?

Bylo možné obrátit čas a nasměrovat neviditelnou energii

do nejbanálnějších parků přítomnosti, kde čísi noha

nakopla hrudku potkana?

Přichází čas velké rovnodennosti.

Nedosažitelné ráje uprostřed tmy.

Léto nás zvalo do spoře osvětlených bud,

kde seděli lidé piva, listy na stromech a prach,

nikdy jsme toho nedosáhli,

myslím ne tebe, která teprve přijdeš a přineseš mi passport do léta,

dveře do léta, noci kutálení po svazích a výstupy na horizont

plný širokoúhlých panoramatických záběrů.

To všechno v sobě slibovala civilizace večeří a snídaní.

Nejspíš by tam měl přebývat hlad.

Jsem sytý a tobě hladové nevěřím, když mi překládáš ze slovníku budoucnosti

můj vysoce pravděpodobný osud.

(Prý uprostřed léta probudí se v člověku potřeba, kterou měl v sobě odjakživa,

implementovánu, vtištěnu, vypálenu jako cejch, nemohl proti ní nic dělat,

v noci z hospody dorazí do bytu a oběsí se na klice ode dveří.)

I já se připojím k mohutnému zástupu mrtvých,

ale než se tak stane, chci vyložit,

jak se dá putovat mezi prstenci městských plynných obrů,

že mléčná dráha má podobu výpadovky,

chci se přiblížit tomu nejméně složitému systému,

který mi dovolí pojmenovat okamžik,

kdy jsme spolu stáli a hleděli si do očí

během příštího léta.

Zásvětí Malešic

nasaď si masku a rozhrň kožichy

které se nakupily ve vagonech metra

tvář nesmí být veřejná

měsíc nesmí svítit

svatozář kolem výškových budov

do baloňáků proniká zima

a nejkrásnější tvář

je skrytá tvář

mluvit o potřebě lásky

v husté tmě vagonu metra

ve tmě nových a později rušených zastávek

život se musí rozzářit

*

dřevěné ruce spícího boha se prodírají ven

a působí malému lidstvu

překrásnou zkázu

bůh který zde přebývá

je zpocený líný Hádes

který má ztopořenou tvář

kdysi opěvované a dnes znuděné dívky

rána nevyplněná šelestěním odpadkových košů

rána kdy má chodidla prosívají štěrk na posyp chodníků

jako perverzní růženec v malé perverzní modlitbě

*

v noci se do elektrických zahrad Zahradního Města

vkládá temná hmota

sestupuje do širokých a tichých avenue

v nichž sviští zbytkové (autonomní) vozy

zajíci nás sledují uprostřed noci

mé srdce obsahuje černé díry

učím se znovu kousat a zapomínat na tvou bílou kůži

mám pocit že jsem nikdy neexistoval

a přesto nyní žiji v Zásvětí Malešic

kde obchody nabízejí prošlý vzdálený tvaroh

a vydávají jej za poctivý sníh

balíky sněhu a tvarohu v opuštěných nákupních centrech

a krev zvěře co nepromluví

milujeme mládež umí se obětovat

za zvuku tklivých songů

jež si pouští ve zhasnutém obchoďáku

konspirace a paranoia

prostupuje pokojné městské byty

konspirace je srnka která je napadena

půjdeme na nákup a přivezeme si nebe

*

náraz číslo sedm odemkl mou duši

která už jednou byla béžová a ztracená

jako letní boty ve kterých nemůžeš chodit během zimy

má duše tolik smutnila po tobě

až se celá proměnila v cosi ošklivého

potkávala mrtvé v šikmých zahradách

mrtvé v pokojích s modrou stěnou

potkávala tebe

který jsi už několik měsíců mrtvý

věděl jsi o své smrti, a přesto ses mohl vrátit

a strávit v mém životě ještě jeden den

náraz číslo sedm způsobil

že má duše mohla uschnout na balkoně

ale byla promáčena slzami

z balkonu vidím betonové City

břečťany nestoupají k balkonům

necítím chvění vzduchu

neexistuje nic jako energie

jen břicho plné orgánů a vody

někdy v noci slyšíme tlukot srdce

a to nás proměňuje

náraz číslo sedm prostoupil mou duši

zní jako táhlý zvuk sirény

v nejšedivějším dnu týdne

ten den už nikdo nevymění

zastavárny zapláčou a budou vyvlastněny

úder číslo sedm zní v maloměstských bytech

s dutými stropy

v nichž lze instalovat odposlechy

ale ty zachytí jen tmu a samotu

pozvolna vyhlížím

výbuch výškových budov

náraz číslo sedm je šťastný náraz

náraz číslo sedm odemkl mou duši

která se nevejde do boty

u popelnic to jiskří neznámým světlem

co prostupuje maloměstské rukávy

kdysi jsem měl sny o krásných léčebnách

plných inhalací

dnes už nic nevím

*

žijeme v Zásvětí Malešic

slovo balkon nás vrací na předměstí antiky

balkony pozřely antické sochy

srotily se na předměstí

a udivují je letní pneumatiky

ledabyle pohozené v prázdných prostranstvích

beton je antický vynález

balkon je plný erotiky nataženého prádla

knihy se vracejí do úst

tělo se stává knihou

vnitřní orgány se mění na stránky

židovský hřbitov mi duní nad hlavou jako nové nebe

líčka se mění v Židovské pece

modré autobusy projíždějí nebeskou autostrádou Malešic

a impéria rostou ze země

deratizátoři přijíždějí do luxusních rodin

a zlaté žíly v podzemí se neslyšně přesouvají

neviditelná větrná ruka tě chytá za hrdlo

v punkevní jeskyni nástupiště Želivského

se z očí stávají zářící proudy nesvěcené vody

tajné šachty a kanalizace dýchají na zátylek

a strašlivý pach zlatých a okrových septiků

se žene podél stárnoucích krematorií

havrani zničili straky

ve strašlivé válce která trvala tisíc let

a chodníky při pohledu na ta zvěrstva

raději zavíraly své šedivě modré oči

*

běžný den který prožívám v Zásvětí Malešic

můj nájemce ing. Košťál v nestřežený okamžik vybírá poštovní schránku

a jeho drobná hlava vysílá rádiové signály

stoupající po příliš krátkých chodbách družstevního domu

plných ševelících šedých jedniček a nul pohodlného života

všechno je poezie říkám

ale cítím že jsem na světě sám

prožívám každý den jako kdybych měl být podivný nový Josef K.

který se spokojeně chystá započít nový modrý proces

vkrádající se do jeho pronajatého pokoje

tím ale nejsem

toužím po prodavačce z Penny

má drobné ruce které mne vzrušují

a já si představuji že mne její drobné prsty s nalakovanými nehty drží za penis

a já stříkám

*

nikdo se neumí shodnout

zda je důležitější než čerpací stanice

chalupáři polykají benzín

skrz temné díry nádrží

jejich benzínové noční můry

ještě dlouho trvají na stránkách vykostěných novin

námraza se stává vzácnou a pokrývá

stěrače a přední skla automobilů

jen několik dní v roce

rodiny pak vycházejí a skrze tajné obřady

zbavují své karoserie přítele sněhu

co musíš udělat aby ses stal psem

pes není člověk nemá tvář

poštovní úřednice se ztrácejí v prázdných parcelách

kde ještě před chvílí stály jejich pyšné úřady

ovázané žlutými šátky

kolem prázdných míst se už ale shlukují

developerští psi kteří se učí destilovat

prázdnotu všech míst na světě

(neboť jen ona je pro ně jedinou hodnotou

a kvůli ní jim kanou z úst neviditelné sliny)

*

mohl jsem tě snad líbat podél vysokých paneláků

v jejichž přízemí se krčí ohavné obchody s ještě ohavnějším oblečením?

mohl jsem se s tebou procházet v přízemí sněhu

pod chladnými pláty ocelových novostaveb

kde všechno chátrá?

mohl jsem tě zvednout do vzduchu

uprostřed pustých prázdných prostranství

co vznikla když se duše řetězců vypařily

a nezbylo po nich nic?

naše láska tu nemohla započít

vše je tu jiné

prsty i detektivové na zastávkách

s triedry a lupami

v centru města se už chystají závody rychlých aut

v centru města hoří lampiony

a šnůry světel

vytuněná auta túrují a řvou

a já tě nemohu milovat na věčně zmrzlém sněhu pod Třebešínem

do kůže se mi zadírá drobné kamení ze štěrku na posyp

cítím jak tělem vibrují smrduté stoky

ne tady se nemohla odehrát naše láska

silná generace usíná u puštěných televizí

noční autobusy přejíždějí

a neznámé zlo skenuje očima prostory

ne tady se nemohla odehrát naše láska

jen v dálce vidím tyčit se zmrzlou Spalovnu Malešice

sníh na výškových věžích

neznámé helikoptéry nebe

s rozsvíceným červeným signálním červem

žluté kapoty aut se prohýbají pod černými sukněmi

a dávají tak do vzduchu barevnou iniciálu tvého jména

svítící do noci

zatímco na mne dopadá vzduch zapomnění

v novém bytě

v nové čtvrti

ve světě

ve všem co nemůže být a nikdy nebude

když svět obývám pod splihlou vlajkou

*

žijeme­-li v Zásvětí Malešic

potom jsem líný a lepkavý Hádes

který na trůnu pokrytém zlatými výkaly

běduje nad Persefonou

jejíž hrdlo mu zůstalo mezi prsty

a ptáci zpívali když jsem ji škrtil

a ptáci zpívali když se ozývala střelba

a ptáci zpívali když se země pokrývala mlhou

a ptáci zpívali když autobusy zajížděly do podsvětí

a ptáci zpívali když se sekaly hlavy

a ptáci zpívali když dívky odcházely

ze sexuálních aktů znečištěné

a já se na to musel dívat pod clonou modré obrazovky

a ptáci zpívali když na velodrom přicházeli

starší občané kteří tu po dosažení věku museli zemřít

ano ptáci zpívali

a já si dosadil horu Nara sem na Třebešín

a viděl jsem jak se slétají

žijeme­-li v Zásvětí Malešic

slyším racky jak nad azurovou modří panelákových střech stěhují své hlasy

vidím hejna vířících okřídlených tvorů

jejich pokřik mne přivádí ke vzdáleným pobřežím

svlékáš si šaty a vystavuješ břicho kyselinovému moři

tak si tě pamatuji

brzy se v tobě narodím