Motto posledního ročníku – You are so fucking special – si krakovský festival Boska Komedia vypůjčil od kapely Radiohead. Když si člověk větu čte, zní mu v hlavě přichcíplý hlas Thoma Yorka (a zpod dlouhé patky na něj hledí zpěvákovo šilhající oko). Ale dokud jsem si nepřečetl úvodník od ředitele festivalu Bartosze Szydłowského, nenapadlo ně, že známý verš, po němž následuje žadonivé „I wish I was special“, lze interpretovat jako „zdůraznění individuální umělecké kreativity“. A nejen té! „Spešl“ jsem si připadal i já jako zahraniční novinář. Čtyřhvězdičkový hotel, beznadějně vyprodaná většina představení, mezinárodní porota nebo přistavěné shuttle busy, abyste se nemuseli trmácet do centra z končin, jako je Nowa Huta. Boska Komedia zkrátka dává od prvního okamžiku najevo, že chce být tím největším a nejváženějším festivalem, který otevírá domácí divadelní produkci zahraničnímu publiku a spoluurčuje, kdo se objeví na evropských přehlídkách. Prostě „fucking special“!

Avšak dost vtipkování. I když jsem v Krakově strávil pouze šest z celkových deseti festivalových dnů, většina z inscenací, které jsem měl možnost zhlédnout, alespoň v určitém ohledu opravdu speciální byla. A jedna dokonce „fucking amazing“.

Freakfighter Krystian Lupa

O tom, kdo je v polském uměleckém prostředí „fucking special“, ještě více než u nás rozhodují nejrůznější ocenění. Jedním z takových je Paszport Polityki, cena udělovaná společensko­-politickým týdeníkem Politika. Před dvěma lety ji obdržel Jakub Skrzywanek za inscenaci Smrt Jana Pavla II. Čtenář si jistě domyslí, proč tato dokumentárně přesná rekonstrukce posledních chvil života Karola Wojtyły vzbudila v katolické velmoci pozdvižení. Spolu s jiným dílem (Spartakus. Láska za časů moru) ji o rok později českému divákovi představil Divadelní svět Brno. Do hlavní soutěžní sekce, nazvané Inferno, dramaturgové přizvali Skrzywanka s titulem Czlowiek z papieru (ano, jedná se o aluzi na filmový diptych Andrzeje Wajdy), kterou loni uvedl varšavský Teatr Powszechny.

Inscenace s brechtovským podtitulem Anty­opera na kredyt (Antiopera na dluh) přináší trochu zábavnou, trochu předvádivou, ale rozhodně nesmlouvavou kritiku polských společenských poměrů, konkrétně trhu s bydlením. Tuto ambivalentní kombinaci dokonale zosobňuje autor písňových textů Jaś Kapela. Pokud jej neznáte, pro pochopení vám postačí výčet jeho profesí: přispěvatel Krytyky Polityczné, slammer a freakfighter. A pokud nevíte, co znamená poslední anglické slovo, tak vylezte z nory. Libreto, na němž spolu se Skrzywankem spolupracoval Piotr Grzymisławski, volně staví na medializovaných tragických příbězích, které v kombinaci s opulentním žánrem, jakým opera je, vytváří prostor pro štiplavou satiru. A když brechtovské divadlo, tak musí být i zcizováky. Spílání divákům­-nájemníkům ne z forbíny, ale přímo z hlediště sedlo jako dobře mířený hák v kleci oktagonu.

Podobně podrývačná, až nactiutrhačská byla i další soutěžní inscenace, Persona. Ciało Bożeny. Svým názvem odkazuje na takřka kanonická díla současného polského divadla, pod nimiž není podepsán nikdo jiný než sám Krystian Lupa. Přiznám se, že pro mě jako „pepíka“ – jak nás snad s láskou naši sousedé nazývají – to byla španělská vesnice (nebo jak říkají Poláci, „czeski film“). Jistou, ale přesto příjemnou míru kulturního neporozumění jsem pociťoval při absurdní snové scéně, v níž Donald Tusk tklivě zpívá svému politickému protivníkovi Jarosławu Kaczyńskému, ležícímu na smrtelné posteli, papežovu oblíbenou písničku. Avšak díky hodinám stráveným na polském TikToku jsem ústřední vtip už naštěstí pochopil. Jędrzej Piaskowski s Hubertem Sulimou inscenaci vytvořili pro Teatr Zagłębia ve slezském Sosnowci, v nejvysmívanějším polském městě.

Outsiderství v konfrontaci s vysokou kulturou, kterou „poslední modernista“ reprezentuje, bylo výchozí situací tohoto parodického dílka, jehož rámující příběh je prostý: Lupa má dokončit svou trilogii, ale temperamentní auteur zruší zkoušení a herecký ansámbl, do té chvíle nadšený ze životní spolupráce, je konfrontován s očišťujícím prázdnem. Persona. Ciało Bożeny si však rozhodně nevystačí jen s tím, že si přes dvě hodiny střílí z jednoho divadelního titána. Podobně jako Katarzyna Minkowska s Janem Czaplińským podrobili lupovský mýtus ostré, ale dostatečně citlivé kritice v přepracování Shakespearovy Bouře (viz A2 č. 18/2024), i Piaskowskému se Sulimou se podařilo spojit analýzu konkurenčního divadelního prostředí s obecnou zprávou o člověku vláčeném svými tužbami.

Kluci, co pěkně hrají

Za spíše klidnou duši polského divadla platí Anna Smolar (jedná se mimochodem o bývalou spolupracovnici Krystiana Lupy). Po jejích předešlých úspěších na festivalu vybrali dramaturgové její komorní nastudování dramatu Antygona w Molenbeek z repertoáru varšavského Teatru Dramatyczného. Na rozdíl od dvou předešlých „posměváčků“ si inscenace odnesla alespoň nějaké ocenění, a to v kategorii hudba. Právě kakofonický doprovod spolu s nízko pověšenou šikminou nad jevištěm má největší podíl na tísnivé atmosféře představení, jež zpracovává jeden z nejklasičtějších námětů a zasazuje ho do bruselského předměstí, místa s početnou blízkovýchodní komunitou. Za zmínku stojí výkon Michała Sokorského. Nejenže se herec dokázal ujmout šesti rolí naráz, ale ve svém výrazu brilantně propojil dvě polohy: chladnou, reprezentující odlidštěné právní instituce, a groteskně komickou.

Možná nejpozoruhodnější výkon jsem zažil na uvedení absolventské inscenace v místní Akademii divadelních umění. Studenti a studentky herectví si pod vedením Pawła Miśkiewicze připravili nelehký divadelní kousek – tříhodinovou inscenaci Amatorki, která je adaptací rané prózy Elfriede Jelinek Milovnice (1975, česky 2008). Rolí idiotských manžílků a ženušek se všichni herci a herečky zhostili znamenitě, avšak v paměti mi dlouho zůstane Dusiek Olszański, který svým zvláštně androgynním vzezřením připomínal vždy strhujícího Roba Wasiewicze z varšavského ­Teatr Studia. Obsazení tohoto drobného herce s výraznými lícními kostmi, ale zároveň jemnými obličejovými rysy a drobně kudrnatou kšticí do role Suzi, bolestně naivní horské dívky, v díle sžíravě parodujícím mužsko­-ženské heteronormativní vztahy byl skvělý režijní tah.

Báječnou dramaturgickou volbou byla performance Spiegelneuronen (Zrcadlové neurony) od berlínských Rimini Protokoll, uvedená v sekci Purgatorio. Jelikož je inscenace postavená na jednom klíčovém principu, po jehož vyzrazení bych zničil celé její kouzlo, raději o svém silném zážitku víc psát nebudu. Jen napovím, že z názvu jej lze částečně odvodit.

Návrat na planetu opic

A co tedy bylo „fucking amazing“? Pokud je Lupa titán, jeho žák Krzysztof Warlikowski je Zeus. I když se lze v některých kritických ohlasech dočíst, že dlouholetý umělecký šéf varšavského Nowého Teatru se nachází spíše za svým tvůrčím horizontem, pro mě tato premiérová konfrontace byla naprosto omračující. V adaptaci románu Elizabeth Costello z pera jihoafrického nobelisty Johna Maxwel­la Coetzeeho se režisér evropského věhlasu nesoustředil na žádnou menší otázku než „Odkud pochází zlo?“. Odpověď překvapivě nezní „Z nitra“. Člověk tu je představen jako špagát natažený mezi zvířetem a bohem, pro nějž – a také pro ideu vlastní nesmrtelnosti – se lidstvo kdysi rozhodlo přírodu opustit, a proto je srážka s ní nyní zdrcující. Avšak všechna slova pro tento čtyřhodinový opus jsou nedostatečná.

V krakovském studiu státní televize, které bylo pro rozměrnou scénu Małgorzaty Szczęś­niak jediné vhodné, seděli i vyslanci české divadelní scény. Zda lze očekávat návrat předního evropského režiséra na některý z tuzemských divadelních festivalů, můžeme jen hádat. Nicméně českému divákovi bych to moc přál. Bylo by to minimálně „fucking special“.