„Co by se stalo, kdyby třináct dětí s různými názory založilo politickou stranu?“ Tuto otázku si kladou tvůrci z kolektivu 11:55 ve své nové inscenaci A proč?, uvedené před Vánoci ve vršovickém Vzletu. Autorská dvojice Anna Klimešová a Petr Erbes navazuje na svůj předchozí projekt První rána kapitána, v němž prostřednictvím vybíjené konfrontovali perspektivy dvou generací. „Připadá nám nezbytné sledovat, jaké názory mladí lidé zastávají, jakou budoucnost si přejí a proč,“ říkají tvůrci v anotaci aktuální inscenace.

Ta se odehrává ve vypůjčené scénografii úspěšného titulu Společenstvo vlastníků souboru Vosto5. V realisticky vyvedené zasedací místnosti visí na stěnách spolu s několika transparenty čtyři vlajky – LGBTQ+, Evropské unie, Ukrajiny a Palestiny –, které od začátku vymezují hodnotový rámec i okruh témat, jimiž se strana náctiletých hodlá zabývat. Zhruba desítka teenagerů ve věku od jedenácti do sedmnácti let se v krátkých plénech vyjadřuje k otázkám veřejného vzdělávání, začleňování menšin, mentálního zdraví či environmentální krize. Mnozí z nich překvapí schopností srozumitelně a věcně argumentovat, leckdy přesvědčivěji než řada dospělých, což lze brát jako nepřímý komentář k normativně stanovené věkové hranici způsobilosti volit.

Dlouho sledujeme hladce plynoucí dialog: performeři z generací Z a alfa vstupují do živých, někdy lehce komických výměn jak mezi sebou, tak s herci z generace mileniálů, diskusní bloky se střídají s herními situacemi či krátkými anketami a v závěru přicházejí scénické, alegorické obrazy, doplňující dokumentární charakter inscenace. Jenže právě kvůli této neproblematičnosti se začíná vtírat otázka: je obraz nastupující generace, který inscenace nabízí, realistický? A co všechno zůstává mimo záběr?

Organizace Člověk v tísni už patnáct let pořádá na středních školách studentské volby, paralelně s těmi prezidentskými i parlamentními, českými i evropskými. Přestože nejde o reprezentativní sociologický výzkum, mohou výsledky těchto „voleb“ sloužit jako orientační sonda do politických postojů mladých lidí. V loňských říjnových studentských volbách zvítězila koalice Spolu. Piráti a Starostové dosáhli zhruba dvaceti procent z přibližně devadesáti tisíc odevzdaných hlasů. Pro ANO hlasovalo necelých deset procent žactva a SPD by se do pomyslného parlamentu vůbec nedostala. Na čtvrtém místě se však umístili Motoristé s 12,5 procenta, tedy s podporou zhruba o polovinu vyšší, než jakou jim ve skutečných volbách dali dospělí voliči. Představa nejmladší generace coby jednoznačně progresivní a prozápadní části společnosti se tak ukazuje jako sporná.

Po cestě z krásně zrekonstruovaného kulturního prostoru, sídlícího v jedné z nejlukrativnějších čtvrtí hlavního města, jsem si proto kladl otázku, zda by nebylo možné nechat na jevišti zaznít i hlasy těch, kteří se rozhodli podpořit politickou stranu reprezentovanou Filipem Turkem. Jaké vlajky by si vyvěsili? Vlajku Evropské unie by nejspíš nahradila vlajka národní, palestinskou izraelská. Ukrajinská by možná zůstala, nebo by byla srolována spolu s tou duhovou. Jak by taková konfrontace na jevišti vypadala? Přestože lze předpokládat, že postoje mladých podporovatelů „hranaté legendy“ jsou spíše tekuté a formují se hlavně v soukromí či na sociálních sítích, jistě se mezi nimi najde i někdo s řečnickými schopnostmi a odvahou své názory veřejně hájit. Ale nebyla by taková konfrontace – byť nezamýšleně – ze strany tvůrců spíše formou šikany než otevřeného dialogu? Dokáže vůbec divadlo, coby instituce liberální městské třídy, tyto hlasy reprezentovat?

Přestože se mi všechny tyto možnosti jevily nepravděpodobné (nikoli však nereálné), působily smysluplněji než další reprodukování uklidňujících stereotypů o generaci, která každý pátek srdnatě brání planetu. Zvlášť ve chvíli, kdy se zdá, že nemalá část téže generace bude ochotněji bránit „pevnost Evropa“ než klima. Problém inscenace A proč? proto nespočívá v tom, co říká, ale v tom, co zůstává mimo její zorné pole. Tvůrci předkládaný obraz generace je sice soudržný, hodnotově čitelný a přijímaný cílovým publikem, jenže právě tento komfort může být překážkou, má­-li divadlo přispívat k porozumění světu, který je podstatně méně jednoznačný.