Jeden ruský emigrantský literární kanál, který sleduju na telegramu, začíná každý den básní. Jméno autora je vždy uvedeno až pod ní. A tak si verše na obrazovce telefonu čtu řádek po řádku bez očekávání i předsudků. Autora někdy uhodnu, někdy ho vůbec neznám, jindy mě mile překvapí, že tohle skutečně napsal ten a ten, anebo se zděsím, když zjistím, že taková banalita je dílem někoho, koho mám ráda. A tak přemýšlím o tom, jak moc je mé vnímání textu ovlivněno znalostí toho, kdo za ním stojí. Stačí, když nevydržím, a ještě než dočtu, sjedu pohledem dolů na jméno, a báseň je hned o něco lepší, anebo naopak. Básně pocházejí z různých dob i jazyků, ale pokaždé se nějak vztahují k aktuálnímu dění. Ne nutně tak přímo jako báseň Zviada Ratianiho, uveřejněná 30. listopadu zjevně proto, že jejího autora večer předtím zatkla tbiliská policie za účast v protestech proti rozhodnutí gruzínské vlády přerušit přístupová jednání s Evropskou unií.

Když si tu krátkou báseň čtu, jméno autora ještě neznám a netuším ani, že jde o překlad, a přece se dění kolem mě bezprostředně dotýká od prvních řádků. Kdybych měla ten ruský překlad převést dál do češtiny, zněl by text následovně: „Pokud si na to, co se stalo, / člověk vzpomíná jen tehdy, / když míjí místo, kde se to stalo, / ještě není jasné, čí je to vzpomínka, / jeho, nebo místa? / A pokud místa, / ještě není jasné, zda si ji uchovává vždy, / anebo vzpomíná jen tehdy, / když ho člověk míjí.“

Když si tu báseň čtu, stojím právě na takovém místě, v kopci, v ulici kousek pod Pan­theo­nem, před knihkupectvím ruského exilového nakladatelství YMCA Press, které vzniklo v roce 1921 v Praze a o čtyři roky později přesídlilo do Paříže. Vracím se na to místo pokaž­dé, když se ocitnu ve francouzské metropoli. Ale čím dál častěji tam spíš než pro knihy chodím pro onu vzpomínku. Je tam, ve vysokých regálech plných ruských knih a časopisů vydaných v zahraničí.

Do knihkupectví, které na této adrese sídlí od šedesátých let, jsem poprvé vešla začátkem nového tisíciletí. Byl podobný pozdně podzimní den jako ten dnešní – den, kdy se tak nehorázně brzy stmívá a zima zalézá pod kůži. Do černé ulice svítily velké vitríny v tmavě zeleném obložení. Uvnitř kromě ostrého světla bylo teplo a ticho. Strávila jsem tam hodinu, možná dvě. Víc než knihy ruských emigrantů všech dosavadních vln mě i tenkrát zajímaly publikace věnované neoficiálnímu umění – tomu, které zůstávalo v zemi všemu navzdory. Ve spodních vysokých policích jsem vyhrabala pár čísel časopisu A–Ja, který se od konce sedmdesátých letech tajně připravoval v Sovětském svazu a vycházel jednou ročně v Paříži. Bylo mezi nimi i to, kde se poprvé psalo o moskevských konceptualistech. Opatrně jsem tím vzácným výtiskem listovala, doposud jsem znala jen jeho rozpité xerokopie. Měla jsem pocit, že v rukou držím poklad. Co teprve, když jsem z horní police vytáhla malou černou cihličku sebraných básní Gennadije Ajgiho. Bylo to pařížské vydání z roku 1982. Namátkou jsem ho otevřela na straně čtyři sta jedna, kde byla v závorce prosba vložit mezi následující dvě stránky list sebraný na procházce. Když knihu dnes vyndám ze své knihovny, vypadne z ní na mě list jinanu. Možná pochází z nedaleké Lucemburské zahrady, i když si nevzpomínám, že by v ní jinany rostly. Zato dva teď žlutě planou v parku Buttes­-Chaumont, kde každé odpoledne venčím psa. Možná můj vyschlý a za ty roky vyžehlený list spadl z některého z nich, vždyť i sem se pravidelně vracím.

Vůbec největší úlovek z té první návštěvy ruského knihkupectví v ulici K Hoře svaté Jenovéfy představoval modrý paperback – sebrané básně Jana Satunovského vydané v roce 1994 v Mnichově. Dobře jsem tu knížku znala, mnohokrát jsem si ji pročítala v kostnické knihovně a se svou tehdy chabou znalostí ruštiny se pokoušela překládat verše jako tyto: „Hlavní je mít tu drzost a vědět, že jsou to verše.“ Věděla jsem to a věděl jsi to i ty, a jen co jsme vyšli z knihkupectví, Satunovského knížku, jeho Sekanou prózu, jsi mi sebral, že do ní jenom nahlédneš. Už nikdy jsem ji pak pořádně neviděla. Nepomohlo ani, že jsem ti místo ní koupila německé vydání Spadaného listí Vasilije Rozanova, autora, kterého máš tak rád, kterého musel mít rád i Satunovskij. I on přece do literatury zaváděl to nejmalichernější a prchavé, řečeno Rozanovovými slovy.

Žádnou novou knížku si dnes v tom pařížském knihkupectví s ruskou literaturou, která už zase vychází v exilu, nekoupím. Když vycházím ze dveří, vím, že tam nechávám i svou vzpomínku. Vybaví se mi, až zase půjdu kolem.

Autorka je rusistka.