Je to už půldruhého roku, co jsem v těch místech na severním okraji Moskvy u lesa s mřížovím pěšinek byla naposledy. Když se s J. domlouvám, že se tam u nich ve čtvrtek večer stavím, zeptá se, jestli ještě vůbec trefím, poslala by mi adresu. A mě ta nevinná otázka zabolí. Čtu v ní, že pro ty, kteří zůstali, jsem najednou cizí; přijíždím ze světa, který by na tenhle nejraději zapomněl. Jenže já nezapomínám a jdu ve smluvený den od metra po své vyšlapané trase a proklouznu i těsnou škvírou mezi dvěma vysokými domy, co z rušné ulice vede do tichého dvora. Vědí o ní jen místní, krátí si tak cestu, ale já se teď do ní soukám především proto, abych se ujistila, že i nadále patřím k nim; krátit si cestu nemusím, jdu jako vždy s předstihem. A tak dům J. záměrně minu a pokračuju asi dvě stě padesát metrů k protějšímu dlouhému paneláku o pěti patrech. Zastavím se před ním a pohledem přejíždím po omšelé fasádě, po oknech, která v brzké zimní tmě svítí oslnivě bíle, měkce žlutě, hřejivě oranžově i růžovofialově, a hledám mezi nimi ta, které ještě ne tak dávno patřila mně. Pohyb za jedním z nich, za tím do kuchyně, mi však jasně napoví, že můj někdejší domov má dnes jiného majitele. A tak se vracím k domu J., je nejvyšší čas.

Vchodové dveře mi někdo ze sousedů podrží a já už zvoním na chodbě před kovovou mříží, která chrání dva byty. Za dveřmi jednoho z nich slyším klapot drápů po kluzké podlaze, a jen co se rozlétnou, vyřítí se na mě Gustav. Funí a nemotorně se vlní radostí. Zestárl a zmírněl. Zato J., která psa odhání, aby mi mohla odemknout mříž, se vůbec nezměnila a okamžitě, ještě na chodbě, mě vtahuje do rozhovoru, který jako bychom přerušily včera. Překotně a vzrušeně mluví o filmu, který právě zhlédla někde na síti. Je sestříhaný z materiálů, které ve škole, v nějaké uralské díře, natočil mladý učitel a vyvezl je ven jako svědectví o „militarizaci ruského školství a společnosti“. „Je to propaganda naruby,“ rozčiluje se J., která je jedním z mála opozičních politiků, co zůstávají v Rusku. A pokračuje: „Ruská škola není totalitní zóna, probíhají v ní mnohem složitější procesy, které vytvářejí prostor pro činnost opravdových pedagogů a které nedovolují jen tak mávnout rukou nad budoucími generacemi.“ Pak vypráví o svém známém, vysokoškolském profesorovi, který si nechal ujít nabídky zahraničních univerzit a odešel vyučovat dějepis na nějakou obyčejnou střední školu v sousední oblasti. „Teď jednou týdně jezdí několik hodin autem tam a zase zpátky, aby si žáci v nějakém zapadlém městečku mohli poslechnout alternativní názor a rozvíjet kritické myšlení.“ A ještě dodá: „Vím, že takových učitelů v Rusku není málo.“ I já jednu takovou učitelku literatury během své krátké návštěvy Moskvy potkám. Právě jí vypršela dvouletá podmínka, kterou dostala za to, že na jedné z prvních protestních akcí proti válce údajně udeřila policistu. Své žáky učí hledat v literatuře nejen útočiště, ale i zbraň proti podobné státní zvůli.

J. na odchodu slíbím, že se na film Pan Nikdo proti Putinovi určitě podívám. Tím spíš, že tam, kam mířím, ho stále ještě hrají v kinech. A záhy mám skutečně před sebou široké plátno a na něm šedivý záběr města schovaného pod olezlým sněhem. Bílé kmeny holých bříz, na obzoru černý kopec, kouřící továrna se změtí rour a dlouhé paneláky o pěti patrech. Ty samé jako ten, který jsem si zvykla nazývat svým domovem. A tak mě okamžitě zaplaví příjemné teplo, i když hlasy, které záběry v angličtině za zvuků balalajky doprovázejí, mluví o apokalypse, o nejšpinavějším městě na světě. Ale sám vypravěč je na mé straně, má tohle všechno kdovíproč rád – i ony paneláky. A já už si říkám, že J. přeháněla. Jenže když se na film dodívám a přečtu si závěrečná zobecňující slova, která šmahem škrtají jakékoli snahy tomu všemu čelit, zbyde ve mně jenom obrovské prázdno. A ptám se, co jsem se ze všech těch sestříhaných nahrávek z hodin patriotické výchovy a dalších oficiálních akcí dozvěděla nového. Podobných videí, kdy se žáci na školním dvoře řadí do tvaru písmene Z nebo píší vojákům pohlednice, je plný internet.

Hrdinovi filmu Pavlu Talankinovi věřím (už pro tu lásku k obskurní městské krajině), věřím i jeho nahrávkám, jen odmítám příběh, který vyprávějí. Je to zoufale očekávatelný příběh, právě takový, jaký od Ruska chceme. A přitom by se týmiž nahrávkami dal vyprávět i jiný. Stačí se zadívat do zaražených dětských tváří, stačí se zaposlouchat do přeskakujících hlasů učitelů. Mohl by to být film o strachu, o pochybách, od kterých je to už jenom kousek k odporu. Ale o tom film není. A tak sdílím rozčilení J., protože podobné svědectví vůbec nic nezmění, jenom nás utvrdí v tom, co beztak víme.

Autorka je rusistka.