„Čtete ještě dětem nahlas?“ vypálila u stolku s kávou jedna matka 1. září, když jsme s dalšími rodiči čerstvých třeťáků čekali na své potomstvo. Jeden váhavý souhlas, že kvůli mladšímu sourozenci ještě ano, já se sotva k odpovědi nadechla a tázající – znejistěná, dotčená, zvědavá – pokračovala: „Mně v létě psycholožka řekla, že to ale není normální, abych osmiletému dítěti ještě četla.“

Ne komiks!

S reakcemi na škále údiv – nepochopení – opovržení jsem se stran pěstovaného čtenářství vlastních dětí setkávala vždycky. Hračky v podobě taktilních šustivých knížek i těch omyvatelných plastových do vaničky nás doprovázely na každém kroku. Rýmované pohádky a ukolébavky tišily pláč v autě, záhy nastoupila éra leporel. Ještě před zhruba dekádou nebylo moc z čeho vybírat – Albatros vydával vděčné reprinty, z nichž jsme nejvíc milovali Hrubína, novinkové tituly textově ani vizuálně nelákaly. Řeč je o době před vydáním legendárního prostorového leporela Ferdinande! (2013) v Běžílišce či před zrodem edice Repolelo, kterou vydává Meander a dnes se rozrostla na pozoruhodnou řadu o desítkách titulů na nejrůznější témata – ruku si tu podávají mladé talenty se zavedeným autorstvem. Když dětské prstíčky uměly víc než plác a paci paci, přišly objevy interaktivních knížek s otvíracími okénky, průřezy, hádankami, úkoly a série „wimmelbuchů“ (obrazových knížek bez textu, kde se to jen hemží všemožnými detaily, u nás tenkrát právě v Pasece vycházela roční období Susanne Bernerové). S další vývojovou etapou následovalo hlasité předčítání příběhů o zvířátkách a o dětech, (pokusy o) samostatné čtení před nástupem do první třídy.

Školní četba: standard na prvním stupni je přečíst doma jednu knihu za měsíc (alespoň na „naší škole“). Učitel/ka dá na výběr ze zhruba patnácti titulů, děti ale mohou číst i jiné knížky, jen musí pedagog schválit, jestli je započte jako splnění úkolu. Doporučení zní: ne komiks. Ale proč?! Přečíst a pochopit komiks může být náročnější než přelouskat dvě stě stránek. Rozumět intermediálnímu vyprávění je získaná dovednost. Stojí za tím obava z přehlcení vizuálními vjemy? Obava o naši gramotnost?

Co dělá kánon?

Jsem generace, za které se školní četbě ří­kalo povinná a četl se staletími prověřený kánon. Dnešní seznamy jsou značně proluf­tované a odrážejí tápání. Chcete­-li, říkejme tomu i diverzita: vedle Ezopových Bajek, Erbenovy Kytice (1853) či Kiplingovy Knihy džunglí (1894, česky 1920) se skví Deník malého poseroutky (od roku 2007, česky od roku 2009), Prázdniny blbce č. 13 (2013)nebo Hustej internet (2014). A samozřejmě ve vzduchu jsou tituly, které se na žádných seznamech neobjevují a ani nemusí, protože o jejich popularitu se postaraly filmové adaptace, merch, eventy a tematické hry, do Londýna se cestuje za návštěvou nahrávacích studií – kouzelník Harry Potter učaroval milio­nům knihomolů několika generací. Jak to bylo napínavé, když se čekalo na nový nápaditý překlad bratrů Medkových! Na nový filmový díl! Jak se uzavřená sedmidílná sága čte po čtvrtstoletí? Čte celá rodina: rodiče předčítají dětem – ano, opravdu jsem tohle fanouškovské nadšenectví ve svém okolí zaznamenala –, není to inspirativní? Můj syn si tenhle čtenářský maraton „odbyl“ během čtyř měsíců.

Že děti nečtou, nad tím se naříkalo vždycky. Děti ale čtou. Jen prostě jinak a jinde – pochopitelně na mobilu, protože je pořád po ruce, čtou rychleji, protože za ně může číst AI asistent, který vmžiku nabídne shrnutí, čtou mnohem víc anglicky, protože přibývá těch, kteří to svedou nebo vědí, jak si s tím na internetu poradit. Ale ruku na srdce: bez ohledu na věk či vzdělání občas ujíždíme na bezmyšlenkovitém scrollování asi všichni. Míra zahlcení triviálním online obsahem nás zničehonic zbavuje sebekontroly, konzumujeme často neuvědoměle, proti vlastní vůli algoritmy generovaný, recyklovaný obsah. Obsah bez obsahu. Dělá to s námi něco? Nastupuje plíživě brain rot? (Kdo čtete „print“ a nemůžete ihned dohledat, pokud nevíte: toto je dle oxfordských lexikografů výraz roku 2024, překládá se jako hniloba mozku.)

Čtenářské laboratoře

Čtenářské návyky se neoddiskutovatelně mění. Konec knih to ale neznamená. Vedle bibliofilií, tištěných vázaných svazků a paperbacků jsou tu ještě e­-knihy a audioknihy. A knihy napsané umělou inteligencí. Obavy z toho, že elektronické knihy zcela vymýtí papírové, se rozplynuly velmi záhy. Vyšachuje AI příběhy, které napsali lidé? Ne, jen tu opět bude nějaká forma koexistence. Iluze či simulace čtení za pomoci čtecích asistentů také nikomu žádné potěšení ani hluboké, nezapomenutelné zážitky nepřinese, zorientovat se však v informacích, a především dopátrat se jich – to zase ano.

Zatímco knihy čteme typicky v tichosti a lineárně (a to i interaktivní gamebooky, u nichž čtenáři sami rozhodují, na kterou stránku přeskočí v pokračování rozvětveného příběhu), virtuální a rozšířená realita (VR a AR) dokáže udělat ze čtení imerzivní prostorový zážitek. Je to pochopitelně zábavné a je tu i potenciál kognitivní – jelikož sdělované vnímáme zapojením více smyslů, je kognitivní ukotvení hlubší. Lapidárně řečeno: zapamatujeme si více. Prostorové asociace pomáhají mozku propojit prvky příběhu s emocionální pamětí. Díky virtuální realitě může kontextové vyprávění přizpůsobovat i tempo – pomocí sledování pohybu očí a biometrie. Celé to zní jako hra. Jako pokusy z laboratoře. Bude to pro naše děti samozřejmost?

Já chci žasnout

Jakkoli fantasticky to zní, nijak to neumenšuje hodnotu úplně obyčejného privátního, intimního čtení. Četba je jednoduše jednou z mnoha možností, jak reflektovat svět, jak zažívat údiv a úžas, rozvíjet empatii, nechat se proměnit. Zážitek četby je osobní, její smysl se však naplno rozvíjí při sdílení. Zpět k dětem, k rodině, škole, kamarádům: děti budou číst, když kolem sebe uvidí čtoucí. Ať už čteme potichu, nebo nahlas, spolu, nebo sami, konvenčně, nebo interaktivně, pod dekou, nebo na pódiu literárního festivalu, Babičku (1855), nebo Prašinu (2018), Zapomenuté světlo (1934), nebo Dějiny světla (2013), sdílíme přitom příběhy, které vstupují do příběhu našeho života. A obojí je jedinečné. To si hýčkejme. Tento jedinečný dialog nás samotných pojďme pěstovat s literaturou, ne s chatemGPT.

Autorka je germanistka a literární publicistka.