Se začátkem školního roku učitelé oprášili seznamy povinné četby, averzi ke komiksům i obavy o gramotnost svých žáků. Máme se opravdu obávat tzv. hniloby mozku, nebo se pouze mění čtenářské návyky? Jisté je, že děti čtou. Jen možná jinak a jinde.
„Čtete ještě dětem nahlas?“ vypálila u stolku s kávou jedna matka 1. září, když jsme s dalšími rodiči čerstvých třeťáků čekali na své potomstvo. Jeden váhavý souhlas, že kvůli mladšímu sourozenci ještě ano, já se sotva k odpovědi nadechla a tázající – znejistěná, dotčená, zvědavá – pokračovala: „Mně v létě psycholožka řekla, že to ale není normální, abych osmiletému dítěti ještě četla.“
Ne komiks!
S reakcemi na škále údiv – nepochopení – opovržení jsem se stran pěstovaného čtenářství vlastních dětí setkávala vždycky. Hračky v podobě taktilních šustivých knížek i těch omyvatelných plastových do vaničky nás doprovázely na každém kroku. Rýmované pohádky a ukolébavky tišily pláč v autě, záhy nastoupila éra leporel. Ještě před zhruba dekádou nebylo moc z čeho vybírat – Albatros vydával vděčné reprinty, z nichž jsme nejvíc milovali Hrubína, novinkové tituly textově ani vizuálně nelákaly. Řeč je o době před vydáním legendárního prostorového leporela Ferdinande! (2013) v Běžílišce či před zrodem edice Repolelo, kterou vydává Meander a dnes se rozrostla na pozoruhodnou řadu o desítkách titulů na nejrůznější témata – ruku si tu podávají mladé talenty se zavedeným autorstvem. Když dětské prstíčky uměly víc než plác a paci paci, přišly objevy interaktivních knížek…
Článek je přístupný předplatitelům*kám.
Pro pokračování se přihlaste.Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2 (nejprve je potřeba se registrovat).
Prohlédněte si naše možnosti předplatného.