K čemu je dnes literatura? Tuto otázku si každoročně naléhavě kladou maturanti, když se připravují na zkoušku z češtiny. Jaké odpovědi jim nabízejí učitelé či rodiče, kteří se je snaží podpořit, aby knihy z maturitního seznamu skutečně četli? Máme šanci je přesvědčit, aby se místo rychlejšího poslechu audioknihy, sledování filmové adaptace či memorování obsahu díla z online zdrojů pustili do čtení?

V říjnu minulého roku jsem se v pražském Muzeu literatury připletl ke třídě jednoho brněnského gymnázia, která s lektorem procházela stálou expozici Rozečtený svět. Edukátor se skupiny ptal, jak čtou. Jeden ze studentů odpověděl: „Já teda nečtu. Nebaví mě to. Ale zajímá mě ten obsah, takže zvažuju, že bych se do toho pustil.“ V další místnosti jsem zaregistroval, že si studenti se zájmem fotografují dřevoryty Josefa Váchala k básním Otokara Březiny. Zazněl komentář: „Ta literatura mě nezajímá, ale ty obrázky jsou fakt dobrý.“ Odposlech z Muzea literatury podle mého vystihuje situaci, v níž se literatura nachází. Oba komentáře vyznívají ambivalentně – jednak diagnostikují problémy, ale zároveň ukazují příležitosti.

Setrvačnost za katedrou

Pokud chceme využít příležitost a podpořit studenta, který zvažuje, že se do čtení pustí, měli bychom…