Léto trávím v krajině, která nebere dech, a přece mě neustále nutí o sobě přemýšlet. Je to svěže zelený ostrov uprostřed sežehlých vinic a polí. Má sto kilometrů na délku a pětapadesát na šířku. Nicméně já se pohybuju převážně v jeho prostředku po hustém spletenci prázdných asfaltek, prašných cest a pěšinek v rádiu patnácti dvaceti kilometrů od vesnice. Povrch té krajiny je mírně zvrásněný. Na kopcích, z nichž nejvyšší dosahuje šesti set metrů nad mořem, se prostírají husté smíšené lesy, sem tam nějaké pole a hlavně pastviny. Právě ty tvoří ráz krajiny – rozkrájené na spoustu nevelkých, pravidelných dílů. A krajina proto tak trochu připomíná severní Anglii – jen místo kamenných zídek mezi jednotlivými pastvinami rostou živé ploty z lísek, ostružiní a kapradin. Chrání dobytek uvnitř – zde nikoli ovce, ale bílé charolaiské krávy –, brání však také ve výhledu.

Kapradiny mnohde přesahují i dva metry, jejich rozložité listy na tenkých stoncích se naklánějí z obou stran nad cestou mezi pastvinami a uzavírají ji do tmavého tunelu. Ráda využívám jeho stínu, protože srpnová vedra propukají i v tomto kraji, známém jinak svým drsným klimatem. A když procházím tím tunelem, přemýšlím o tom, že snad ještě nikdy jsem neviděla…