„We all live in a yellow submarine,“ hraje mi dokola v hlavě, zatímco se procházím prostornou halovou výstavní místností pražské Karpuchina Gallery. Může za to jeden konkrétní obraz vystavující malířky Ladi Gažiové: výjev stolu s šachovnicovou strukturou, na němž leží květináč s tchyniným jazykem, lebkou, dvěma badmintonovými košíky a soškou žluté ponorky. Zátiší to samozřejmě není náhodné a motivy a odkazy se ve výstavě Něco je ve vzduchu dále řetězí: na ostatních plátnech vidíme šachové figurky, rostliny nebo (tentokrát už obyčejně šedé) ponorky, které se z vody vynořují jako velryby. Gažiová v mnoha z vystavených maleb pracuje s odkazy na tvorbu slovenského konceptuálního umělce Júlia Kollera: vedle dřeva složeného na zahradě stojí zaparkované UFO a billboardy u silnice zdobí pro Kollera typické otazníky. Roubenka, kterou kdysi stejnými bílými otazníky pomaloval, má však na jejím obrazu vymlácená okna, badmintonové míčky leží ztracené ve vysoké trávě a z nevinných ponorek­-hraček se znovu stávají jejich předobrazy – nebezpečné nástroje války. Gažiová, která své práce letos představovala na monografické přehlídce v Museu Kampa, v těchto dnech zahajuje svůj první semestr jako pedagožka pražské AVU, kde spolu se Zbyňkem Baladránem převzali ateliér Grafika 2 po Vladimíru Kokoliovi. Otázky po angažovanosti a obecně roli umění ve společnosti sice Gažiová glosuje odkazem na Kollerův statement „UME­-NIE“, jsem si však jistý, že (stejně jako Koller) na otázku, zda má smysl tvořit ve světě, ve kterém ve vzduchu visí něco těžkého a tíživého, nakonec odpovídá kladně.

Ladislava Gažiová: Něco je ve vzduchu. Karpuchina Gallery, Praha, 3. 9. – 10. 10. 2025