Člověk od nepaměti vypráví. Ještě než vznik­­lo písmo a příběhy dostaly zapsaný tvar, si lidé vyprávěli u ohně, jejich vyprávění pak putovala od místa k místu a cestou se měnila, tvarovala a dostávala nové významy. Jako když děti hrají tichou poštu – na začátku mnohdy zazní něco trochu jiného než na konci. Co ale často zůstává a tvoří z příběhů nezapomenutelné zážitky, je myšlenka. Existuje hluboká vnitřní potřeba člověka vyprávět a poslouchat příběhy, které nám pomáhají rozumět světu. Příběh je něco, co všichni známe, a i když každý má rád ji­­­né a jinak chápe jejich význam, máme v sobě zakořeněnou touhu naslouchat jim a nechat se jimi pohltit. Příběhem se učíme sami o sobě, ale i o světě.

Množství příběhů, které se k nám v digitálním věku dostává, je nepřeberné a je čím dál složitější najít v něm to, čemu má smysl naslouchat. Příběh se stává nástrojem, který umožňuje manipulaci a ovlivňování, ale na druhou stranu může nabídnout mapu v chaotickém proudu informací. V digitálním prostředí, ve kterém jsme zahlceni fragmenty textů, obrazů a zvuků, je tato orientační funkce ještě naléhavější.

Vyprávění jako metoda i terapie

Storytelling jako metoda práce s příběhem je součástí mnoha disciplín – vzdělávání, umění, terapie… Prostřednictvím příběhů…