Člověk od nepaměti vypráví. Ještě než vznik­­lo písmo a příběhy dostaly zapsaný tvar, si lidé vyprávěli u ohně, jejich vyprávění pak putovala od místa k místu a cestou se měnila, tvarovala a dostávala nové významy. Jako když děti hrají tichou poštu – na začátku mnohdy zazní něco trochu jiného než na konci. Co ale často zůstává a tvoří z příběhů nezapomenutelné zážitky, je myšlenka. Existuje hluboká vnitřní potřeba člověka vyprávět a poslouchat příběhy, které nám pomáhají rozumět světu. Příběh je něco, co všichni známe, a i když každý má rád ji­­­né a jinak chápe jejich význam, máme v sobě zakořeněnou touhu naslouchat jim a nechat se jimi pohltit. Příběhem se učíme sami o sobě, ale i o světě.

Množství příběhů, které se k nám v digitálním věku dostává, je nepřeberné a je čím dál složitější najít v něm to, čemu má smysl naslouchat. Příběh se stává nástrojem, který umožňuje manipulaci a ovlivňování, ale na druhou stranu může nabídnout mapu v chaotickém proudu informací. V digitálním prostředí, ve kterém jsme zahlceni fragmenty textů, obrazů a zvuků, je tato orientační funkce ještě naléhavější.

Vyprávění jako metoda i terapie

Storytelling jako metoda práce s příběhem je součástí mnoha disciplín – vzdělávání, umění, terapie… Prostřednictvím příběhů si ukazujeme, jak funguje společnost, politické uspořádání nebo naše vztahy. Člověk si neustále vypráví vlastní příběh, aby pochopil, kým je. Zároveň také nahlíží příběhy ostatních, aby pochopil, jací jsou oni. To, jestli příběhy hodnotíme, (od)soudíme, nebo jim nasloucháme, souvisí s mnoha faktory, příběh jako takový má ale jediný úkol: předat myšlenku, pomoci nám se orientovat.

Vyprávění je bránou k imaginaci. Nejde o únik od reality, ale o způsob, jak ji rozšířit, prohloubit a celkově uchopit, jak se k ní vztáhnout. Dítě, které poslouchá pohádku, si nevytváří jen fantazijní obrazy – učí se chápat, co je dobro a zlo, co znamená překážka a odvaha. Stejně tak dospělý čtenář či čtenářka hledá v literárních příbězích zrcadlo vlastních emocí a dilemat. Příběh nám umožňuje nahlédnout jiné možnosti řešení, zkusit pochopit různé typy lidí a prožitků. Dělá nám velkou službu: učí nás empatii a pomáhá chápat kontext. Ano, zase jsme zpět u slova orientace.

Storytelling nám umožňuje vidět se v celistvosti. Abychom pochopili jednání nějakého hrdiny či hrdinky, je třeba se nechat pohltit příběhem a s touto postavou chvíli kráčet bok po boku, nebo si dokonce obout její boty. Cítit to, co cítí ona. A naopak mít odvahu třeba sdílet svůj vlastní příběh. Člověk, který ho ostatním dovolí nahlédnout, je často ve fázi, kdy ve své náročné situaci nachází nějaký smysl a v jeho křehkosti se objeví síla. Příběhy mohou navíc fungovat jako zrcadlo – ukazují, že naše trápení není výjimečné, že se s podobnými dilematy potýkají i jiní. Čtení a vyprávění tak může být cestou k uzdravení.

Konec dobrý, všechno dobré

Až příliš často se jako dramaterapeutka i lektorka storytellingu setkávám s lidmi, kteří mají pocit, že ztratili kreativitu, že se ne­umějí ponořit do fantazie, že jako dospělí přišli o veškerou hravost. Právě to bývá i jedním z hlavních důvodů, proč se rozhodnou mě vyhledat. Jednu z mých oblíbených technik bych s vámi chtěla sdílet. Nese název Pohádka jako dárek a její zadání zní takto: Promyslete si, co na světě máte rádi, může to být cokoliv (čokoláda, lezení po horách, kaktusy, nějaká píseň…). Utvořte dvojice, ve kterých budete dál pokračovat a improvizovaně vyprávět příběh sobě navzájem. Každý z dvojice se stane vypravěčem příběhu toho druhého, bude se jednat o pohádku, hlavním hrdinou bude partner ve dvojici a děj bude nějak souviset s věcí, kterou má ten člověk rád (jak poprvé ochutnal čokoládu a založil čokoládové království, nebo že jeho snem bylo vylézt na nejvyšší horu světa a jaké překážky musel splnit, aby ji zdolal). V této technice se příběh stává dárkem, je to osobní cvičení, které může fungovat jak mezi lidmi, kteří se znají (odkrývá pak více osobních vrstev), tak i mezi těmi, kteří se neznají. Fantazijní pohádkový svět je důležitou součástí techniky, protože příběh vždy skončí dobře. Navíc je vyprávěn o něčem, co je pro jeho posluchače důležité, co má rád, k čemu má vztah. Žánr pohádky pomáhá udržet strukturu příběhu a navozuje atmosféru hravosti. Vypravěč ví, že se má hrdina utkat se zlem a vyhrát, nebo že by měl splnit těžké úkoly a prokázat tak svou odvahu. Příběh se sdílí pouze mezi dvěma lidmi, nevypráví se ostatním, nese v sobě tedy zároveň intimní tajemství a oběma vypravěčům umožňuje hlouběji se ponořit do fantazie a vyprávět opravdu adresně, nezabývat se při vyprávění ostatními diváky nebo tím, zda splňuje náležitosti funkčního příběhu. Cílem této techniky je vyzkoušet si improvizované adresné vyprávění z očí do očí a udělat jím svému posluchači radost. Technika je tedy nejen léčivá ve smyslu povzbuzení a péče, ale je také prospěšná tím, že se vypravěč učí mít přímý kontakt s publikem a tvořit příběh na základě jeho emocí a reakcí.

Bezpečné návraty

Storytelling však není jen individuální záležitostí. Příběhy tvoří i naši společnou paměť. Sdílíme je, abychom si připomněli, odkud přicházíme, a abychom si představili, kam můžeme směřovat. V digitálním věku se příběhy šíří rychleji než kdykoli předtím, ale podstata zůstává stejná: potřebujeme je, abychom mohli vytvářet společenství. Literatura náleží ke stěžejním formám, v nichž se společenské vyprávění koncentruje – a i když se dnes mění její podoby, úkol zůstává: být cestou, která nás propojuje. Několik let jsem vedla workshopy v rámci projektu organizace Člověk v tísni Jeden svět na školách. Spolu se studentkami a studenty jsme zkoušeli pomoci pamětníkům vyvolat jejich vzpomínky, aniž by to pro ně znamenalo nepříjemný návrat. Zkoumali jsme, jak se citlivě ptát, jak jim pomoci se ve svém příběhu orientovat a předat ho posluchačkám a posluchačům. Ano, zase je to tady: orientace. To, čím vnímáme svět kolem nás, jsou naše smysly.

Když na někom na ulici ucítíte parfém, který používala vaše sestra, vzpomenete si na ni. Když se řekne „první pusa“, vybavíte si jako fotku tuto chvíli. Pokud slyšíte píseň, která vám připomíná nějaký rozchod, pocítíte jako píchnutí v srdci emoce, které jste tenkrát prožívali. Naše smysly fungují jako úložiště příběhů, a proto je můžeme využít v technice, která pomůže práci s pamětníkem či pamětnicí: „Na základě našich pěti smyslů vytvořte otázky, které se budou týkat života vašeho pamětníka a situací, které prožil a o kterých byste si rádi nechali vyprávět. Pokud se jedná o pamětníka, který zažil uvěznění, můžete se ptát na to, co viděl z okna své vězeňské cely, jestli měl nějakou píseň, která mu dělala radost v těžkých chvílích. Můžete zkusit i abstraktnější otázky, třeba jak voněla svoboda nebo po čem chutnal život v emigraci. Pokud chcete, aby vám vyprávěla vaše babička nebo dědeček, můžete se zeptat, jaké to bylo, když poprvé drželi v náručí vaši maminku… Nechte si na otázky čas a zkuste je pokládat tak, aby pamětníkovi umožnily co největší prostor k jeho vyprávění, ale zároveň mířily dostatečně konkrétně.“

Uložit si čas vyprávět

V digitálním věku je čtenářství a přijímání příběhů často fragmentární, vizuálně orien­­tované, rychlé. Ale právě proto je storytelling důležitější než kdy dřív. Připomíná nám, jak může vypadat ono kouzelné slovní spojení „tady a teď“, které představuje jakýsi svatý grál uspěchané, výkonnostně založené doby. Mít čas „jen tak“ poslouchat nebo číst příběh bývá pro mnohé lidi ze západní společnosti luxus, který si nemohou z mnoha důvodů dovolit. Většinou však dobře vědí, že tento zdánlivý luxus je vrací k sobě samým a výlet do imaginace a příběhů jiných je dokáže paradoxně odpojit od všeho kolem a připojit k vlastním emocím. Naslouchání a vnímání příběhů má ale další důležitý rozměr – kultivuje schopnost hledat a tvořit příběhy, které dávají smysl. Přicházet na nové cesty, chápat dosud vzdálené pocity, nechat svou imaginaci putovat. A tím se z nás stávají autoři a autorky vlastních příběhů. A pak lze možná i snáz uvěřit, že můžeme něco změnit, s něčím pohnout, uschopnit sami sebe. A zase se tu nabízí orientace – příběh, který poskytuje mapu a pomáhá nám se v ní vyznat. Storytelling totiž nehodnotí, jestli je příběh dobrý, nebo špatný, s důvěrou nám předává příběh proto, abychom si z něj vzali, co zrovna potřebujeme.

Autorka je dramaterapeutka a lektorka storytellingu.