Potřeba vyprávět a poslouchat příběhy možná patří k základním antropologickým konstantám. Může ale fungovat také jako terapeutická a vzdělávací metoda, která pomáhá člověku, stejně jako kdysi mýty, aby se zorientoval v chaosu podnětů, informací i vzpomínek.
Člověk od nepaměti vypráví. Ještě než vzniklo písmo a příběhy dostaly zapsaný tvar, si lidé vyprávěli u ohně, jejich vyprávění pak putovala od místa k místu a cestou se měnila, tvarovala a dostávala nové významy. Jako když děti hrají tichou poštu – na začátku mnohdy zazní něco trochu jiného než na konci. Co ale často zůstává a tvoří z příběhů nezapomenutelné zážitky, je myšlenka. Existuje hluboká vnitřní potřeba člověka vyprávět a poslouchat příběhy, které nám pomáhají rozumět světu. Příběh je něco, co všichni známe, a i když každý má rád jiné a jinak chápe jejich význam, máme v sobě zakořeněnou touhu naslouchat jim a nechat se jimi pohltit. Příběhem se učíme sami o sobě, ale i o světě.
Množství příběhů, které se k nám v digitálním věku dostává, je nepřeberné a je čím dál složitější najít v něm to, čemu má smysl naslouchat. Příběh se stává nástrojem, který umožňuje manipulaci a ovlivňování, ale na druhou stranu může nabídnout mapu v chaotickém proudu informací. V digitálním prostředí, ve kterém jsme zahlceni fragmenty textů, obrazů a zvuků, je tato orientační funkce ještě naléhavější.
Vyprávění jako metoda i terapie
Storytelling jako metoda práce s příběhem je součástí mnoha disciplín – vzdělávání, umění, terapie… Prostřednictvím příběhů…
Článek je přístupný předplatitelům*kám.
Pro pokračování se přihlaste.Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2 (nejprve je potřeba se registrovat).
Prohlédněte si naše možnosti předplatného.