Na českém ministru zahraničí Janu Lipavském jsem si všiml dvou věcí. Pokud jde o mezinárodní právo, na jeho přístupu k ruské agresi na Ukrajině a k válce v Gaze by se dalo vyučovat uplatňování dvojího metru. A pak nelze přehlédnout, že umí telefonovat.

V posledních dvou letech často volá do Izrae­le. Naposledy telefonoval svému izraelskému protějšku Gid’onu Sa’arovi. Bylo to 16. září, kdy izraelská armáda začala s ofenzívou do Gaza City. Téhož dne tříčlenná komise Rady OSN pro lidská práva zveřejnila obsáhlou zprávu, podle níž se Izrael od října 2023 dopustil čtyř z pěti činů uvedených v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Vzhledem k tomu, že ten den zvonily telefony na izraelských ambasádách v řadě zemí tzv. euroamerické civilizace a Evropská unie spustila proces směřující k uvalení sankcí na Izrael, bláhově jsem se chvilku domníval, že český ministr najde odvahu k alespoň opatrné kritice. Pozemní invaze provázená masivním bombardováním v místech stižených hladomorem, kde podle odhadu zůstává šest set tisíc civilistů, je přece jen silná káva. Dozvěděl jsem se však, že Lipavský v dialogu se Sa’arem „vyjádřil přání, aby válka v Gaze co nejdříve skončila a aby došlo ke zlepšení humanitární situace“, a ujistil ho, že Česko je proti pozastavení Asociační dohody mezi EU a Izraelem. Svého spojence zkrátka budeme podporovat, ať se děje, co se děje.

Nejedná se ovšem o nic nového, stejný přístup jsme mohli sledovat, když český ministr před časem označil izraelský plán vojensky obsadit celou Gazu (a vysídlit její obyvatele) za „riskantní“. Lipavský je zkrátka mistr eufemistického diskursu. Zajímavé je, že se již několikrát nechal slyšet, že Izrael kritizuje – ale tak, aby se o tom nikdo krom Izraelců nedozvěděl. Možná by tedy bylo nakonec pro všechny nejlepší, kdyby tajil i obsah svých telefonátů.