V Ráně (2021, česky 2023; viz A2 č. 3/2024), prvním dílu autofikční trilogie básnířky a prozaičky Oksany Vasjakinové, čteme o autorčině cestě Sibiří s matčiným popelem, o vzpomínkách na rodiče, ale také o její sexualitě. Tato témata se vracejí i v druhé části Step (Stěp, 2022), jen v jiné formě i intenzitě. Svou sexuální orientaci už autorka nekomentuje, dozvídáme se o ní pouze skrze střídající se přítelkyně, které hrdinku doprovázejí jednotlivými událostmi. Step je oproti Ráně o poznání tíživější text: tentokrát se vypráví o smrti autorčina otce na AIDS. A právě za ním se vypravěčka na počátku knihy vydává ve snaze obnovit jejich vztah. Putování bezútěšnou stepí v otcově kamionu je metaforou nekončící cesty za poznáním sebe samé i pravdy o svém otci. Nahlížíme tak do intimního světa členů rodiny, z jejichž příběhů Vasjakinová utváří mozaiku složenou ze střípků nejrůznějších barev a velikostí. Kromě motivu cesty je spojuje především neutuchající pocit studu. Na každém kroku bezútěšnou krajinou i na každé stránce knihypřitom čeká smrt, ať už v podobě dusivé vzpomínky, nebo pustiny, která číhá na svou kořist.

Step tě sní

Autorka přiznává inspiraci Čechovovou Stepí (1888, česky 1948) a svým textem vzdává hold ruské krajině, jak ji slavný spisovatel vykreslil, i jeho práci. Jak ale v doslovu potvrzuje překladatelka Alena Machoninová, Vasjakinové step získává vlastní hlas, stává se z ní další postava, aktér vyprávěného příběhu. Možná by se dala přirovnat ke krajině ve Flóře (2024; viz A2 č. 3/2025) Jonáše Zbořila. Také tam krajina – nikoliv však ruská step, ale antropocénní prostor mezi přírodou a městem – ožívá, vstupuje do příběhu a interaguje s postavami. U Vasjakinové step místy působí jako pozorovatelka, je integrální součástí postavy otce, prostorem setkání, také ale jiným světem, vesmírem, který otce uhranul, ale dceru děsí. „Jako by tě někdo v noční stepi poléval krví (…) Step útočí a ty ležíš v kabině kamionu, jako bys byla nahá.“ V očích vypravěčky „step zvedala písek“ a brousí si zuby jak na ty, kteří do ní nepatří, tak na ty, kteří s ní splynuli. Východiskem všech je smrt. Nevlídná step nemá hranic, má jen roviny a vrásky: „poprosíš ji (…) a ona tě začne lákat záhybem ve svém břiše“.

Jakkoliv du­-forma, již Vasjakinová využívá v intimních pasážích, běžně bývá prostředkem vtáhnutí čtenáře, z textu je patrné, že postavou, k níž vypravěčka promlouvá, je skutečně ona sama. Děje se tak v nočním tichu, kdy na rozdíl od svého otce nemůže spát a intenzivně vnímá hmotu svého těla. Děje se tak, zatímco vzpomíná na otcovy přátele, členy ruské mafie, kteří jí v dětství připomínali hodné strýčky, ale z odstupu vidí jejich kriminální pozadí. Tímto vnitřním dialogem nám vypravěčka dává nahlédnout do procesu poznávání vlastní minulosti, třídění myšlenek a rozpoznávání fakt od dětských smyšlenek.

Horší než smrt

Ke vzpomínkám na dětství protagonistku dovádějí staré fotografie, ale také různé smyslové asociace. Autentičnost a bezprostřednost, s níž jsou zobrazovány různé příběhy, přitom ještě umocňuje jejich traumatizující ráz. Často jde o výjevy, které vypravěčka až s odstupem dokáže zasadit do – povětšinou bolestivých – souvislostí. Postava otce z těchto fragmentárních obrazů vyvstává jako mnohem komplexnější, než jak jsme ji poznali při čtení Rány: „Ani teď se mi o tom nechce mluvit. Ale nepovědět o otcově skryté krutosti – znamená udělat z něj záhadnou pevninu nepochopitelného smutku a štěněcí bezstarostnosti.“ Odkrýváním traumat vzniklých otcovou násilnickou povahou před nás Vasjakinová klade těžkou, ale pravdivou skutečnost: smrt blízkého člověka leckdy nemusí být to nejtěžší, s čím se musíme vyrovnat. Svědčí o tom i způsob, jakým text vystavěla. Otcova smrt není pomyslným vrcholem příběhu, tím je otcovo brutální napadení, znásilnění a téměř umlácení manželky. Tento okamžik, prostupující oběma romány, postupně nabírá na detailnosti i intenzitě. A právě tato vzpomínka celé vyprávění uzavírá.

„Chtěla bych být tou, která nic nepotřebuje, aby byla. Nechtěla jsem cítit stud, nechtěla jsem cítit křivdu a nečistou lítost…“ Pocit studu vypravěčku doprovází na každém kroku: je to stud za vlastní sexuální orientaci, za sebe samotnou v otcově prostředí i za otce v tom jejím. A zejména nejasný stud spojený s AIDS. „Vyslovit větu Můj otec umřel na AIDS mi bylo trapné. Trapnost spočívala v tom, že můj otec se nakazil špinavým způsobem.“ V ryze osobním příběhu tak vyvstává společensky tabui­zované téma, spojené mimo jiné s chabým ruským zdravotnictvím a problematikou drogové závislosti. O AIDS se mlčí, umírají na něj cizí lidé, nikoliv naši blízcí – ti umírají na meningitidu… „Příčina smrti mého otce je spojení mýtu o AIDS, institucionální nepružnosti a otcovy nedbalosti,“ konstatuje autorka, která v této vrstvě vyprávění obratně spojuje rovinu osobní s rovinou sociopolitickou a historickou.

Nakonec si do svého područí všechno vezme smrt. Z cyklu plození a umírání, jak jej Vasjakinová v textu vykresluje, vede (podobně jako ve zmíněné próze Jonáše Zbořila) jediné smířlivé východisko v podobě tichého přijetí smrti jako silnější hráčky. „Smrt je snazší pochopit, když si představíš, že ten, kdo zemřel, nezemřel jen tak, ale proto, že si ho vzali pod zem.“ Oba texty tematizují nutný návrat k zemi, ze které jsme vzešli: „Teď se otec sám stal stepí a živil ji.“

Zahojit rány

Postačí jazyk jako nástroj k poznání světa, do kterého nepatříme? Vasjakinová touhu po pochopení svého otce přetváří v téměř detektivní pátrání po původu vlastních i otcových pohnutek. Vytrvalými návraty do minulosti nachází určitou míru porozumění jeho činům, současně však mnohem jasněji vyvstává hranice mezi dvěma světy a dvěma generacemi, autorčino „nepatření“: „Kolem byla prázdnota a pro mě nikde nebylo místo.“ Podobně jako v nejnověji přeložené knize Marii Stěpanovové Trik (2024, česky 2025) i ve Stepi autorka vnímá jazyk či jeho absenci jako předěl mezi okolní realitou a vnitřním prostorem: „Byl otec, byla step. A já a slova jsme nebyly.“ A tak právě jazyk, orgán a zároveň nástroj komunikace, Vasjakinová volí jako zbraň proti odcizení.

„Chci lízat tržné rány a cítit odštípnutá místa v kosti,“ píše autorka. Činí tak pečlivým popisem tísnivé atmosféry, který neomylně cílí na naše smysly. Tělesné vjemy a změny vstupují do výstavby textu, díky čemuž je dílo stylisticky neotřelé. Pohlcování, vystupování ze sebe samé, pocit těsna ve vlastní kůži – to jsou motivy, které podtrhují intenzitu prožívaných situací a zároveň spojují psychologická pohnutí s těmi tělesnými a vytvářejí mezi nimi pevné pouto. Step je román skrznaskrz prodchnutý smyslovostí. Somatické projevy z textu vstupují do naší reality a pocitu potem ulepené kůže a sucha v krku se nemůžeme zbavit ani po odložení knihy.

Autorka je studentka komparatistiky.