Když Walt Disney začal na počátku padesátých let plánovat zábavní park s přízviskem „nejšťastnější místo na Zemi“, byl v těžké depresi. Práce na animovaných filmech se mu během druhé světové války, kdy muselo jeho studio chrlit hromady válečné propagandy, odcizila. Nejlepší přátelé z koňského póla při tomto nebezpečném sportu postupně umírali, a i on se vážně zranil. Zaměstnaneckou stávku roku 1941 bral jako osobní zradu. Ani odchod řady svých oblíbenců do cizích studií nepřenesl přes srdce. A tak namířil své úsilí jinam.

Něco, co tu ještě nebylo

Začalo to jako koníček v Disneyho zahradě, kde si nechal zbudovat miniaturní zahradní železnici pro návštěvy. Záhy se však objevily první plány na Mickey Mouse Park, který měl být otevřen naproti animačnímu studiu. Jenže Disneyho nadšení nesdílela místní radnice. Zábavní parky byly vnímány jako špinavá místa přitahující opilce, chudinu a kriminalitu. Na neúspěch byl Disney zvyklý. Přenechal značku Walt Disney staršímu bratru Royovi a za peníze z prodeje začal budovat společnost WED Enterprises. Ze studia do ní přetáhl výtvarníky, designéry, ale také inženýry a vynálezce, najal architekty, vojenské plánovače a dopravní experty. Jeho cílem bylo vybudovat něco, co tu ještě nebylo.

Když 17. července 1955 otevírá Disneyland své brány, veřejnost už je připravena. Několik let mohla sledovat stejnojmenný televizní pořad, jímž provázel sám „strýček Walt“ a mezi animovanými groteskami vyprávěl o fantastické zemi, kterou buduje v bývalém pomerančovníkovém sadu. K předchůdcům tohoto fiktivního světa patří putovní show Buffalo Billa, chicagská Světová výstava z roku 1893, ale třeba i dánský park Tivoli. Disneyland ale zároveň představuje vhled do mysli muže, který chtěl utéct od reality k tomu, co měl nejraději. Je to stroj na emoce, bláznivý nápad, který kombinuje vypravěčství, hoteliérství a kolotočářství s muzeální expozicí.

Málokdo věřil, že by takový park daleko za městem mohl fungovat. Kdo by jezdil do fiktivního městečka z 19. století? Kdo touží po falešné džungli, kde se kývají gumoví sloni a útočí mechaničtí hroši? A vůbec, chce drkotat ve starém parním vláčku? Jsou přece padesátá léta, máme televizi, automatickou pračku, domek na předměstí zatížený hypotékou, nekonečné dálnice a ještě delší automobilové zácpy, atomovou bombu a na krku vietnamskou válku. Ale možná právě proto bylo tehdy v Disneylandu plno.

Tokio, Paříž, Abú Dhabí

Disneyland se vedle nadšení rodin s dětmi dočkal také silné kritiky. Spisovatel Ray Bradbury pak Disneymu napsal podpůrný dopis, kde mimo jiné zaznělo: „Budu ti navždy vděčný. Dnes jsem vyletěl z okna dětského pokoje v pirátské galeoně na cestě ke hvězdám.“ Tím narážel na atrakci „Peter Pan’s Flight“. Jedná se o loďku pro dva až pět cestujících zavěšenou na kolejnici. Tato loďka prolétá příběhem Petra Pana – z okna dětského pokoje nad miniaturu osvětleného nočního Londýna a pak dál do Země Nezemě, do zátoky s lebkou, kde animatronický Petr Pan svádí souboj s kapitánem Hookem. Tato atrakce je odvozena od klasických strašidelných domů. Disneyho „imagineeři“ však vyměnili příběh a vymysleli nové vozidlo. Jen škoda, že celý výlet trvá necelé tři minuty a dodnes se tu stojí více než dvouhodinové fronty.

To však byl teprve začátek. Po Disneyho smrti vznikl v Orlandu na Floridě Disney World s parkem Magic Kingdom a následně ještě parky EPCOT a Hollywood Studios a také zoologická zahrada Animal Kingdom. Následovala licenční verze v Tokiu, k níž na počátku 21. století přibyl park Tokyo DisneySea, který je věnovaný moři a fikčním světům s ním souvisejícím, včetně verneovek, a dodnes je považován za nejlepší a nejpropracovanější „theme park“ světa. Při expanzi do Evropy Disneyho společnost rychle překonala odpor francouzské veřejnosti. Ukázalo se, že 17 tisíc pracovních smluv na dobu neurčitou a 63 tisíc navazujících pracovních míst se Paříži hodí. Francouzi si v parku prosadili prodej vína a časem začali budovat i vlastní tematické parky, mimo jiné Parc Asterix.

Za finančními potížemi původního EuroDisneylandu (dnes Disneyland Paris), otevřeného v devadesátých letech, stojí především fakt, že v Evropě funguje nostalgie jinak. Například na zámky jsme zvyklí (vzorem pro ty Disneyho je bavorský Neuschwanstein). Kromě toho nehodláme trávit prázdniny na jednom (drahém) místě, protože máme mnohem víc dovolené než průměrný Američan. Evropská pobočka se tak musí neustále rozvíjet. Disneyho sen, že parky budou růst, dokud tu bude představivost, má tedy i zcela pragmatický rozměr. Loni společnost Disney oznámila, že do parků po celém světě investuje 60 miliard dolarů. Disneylandy (oproti jiným akvizicím včetně tvorby animovaných filmů či platformy Disney+) totiž stabilně vydělávají. Parky v Šanghaji či Abú Dhabí nicméně ukazují, že v jiném kulturním a společenském prostředí se z původní vize stává už jen produkt.

Snaha o edukativní rozměr se ale vytrácí i z amerických poboček. Už nestojí na pilířích a ideálech, které podle Walta Disneyho formovaly Ameriku. Jde především o prezentace populárních franšíz z katalogu značek Disney, Marvel či Star Wars. Hlavní nevýhodou těchto atrakcí založených čistě na známých postavách a světech je jejich kratší životnost. Zatímco Petr Pan měl za sebou dlouhou historii, než se dočkal své lodičky v Disneylandu, dnes se drahé, technicky náročné atrakce často začínají budovat dřív, než se vůbec dá zjistit, zda si publikum ten či onen film skutečně zamiluje.

Kulturní dědictví

Jednoho dne bude možná původní kalifornský Disneyland součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Pracovali na něm vynikající výtvarníci, vypravěči a řemeslníci. Aby zapůsobil na návštěvníka, využívá všechny obory umělecké tvořivosti – od architektury a designu přes výtvarné a dramatické obory až po ty filmové, animační, technologické či kulinářské. Součástí ulic je tematická hudba určující tempo kroku, prostorem se linou různé vůně dokreslující atmosféru. Piráti z Karibiku nevoní jako zatuchlá jeskyně nebo střelný prach sami od sebe, jsou uzavřeni ve velké plechové budově s dobrým protipožárním opatřením, únikovými cestami a nouzovým osvětlením. Vše je tu iluze. Od pirátského zpěvu po pach a šplouchání mořské vody. Je to křiklavé, je to kýč, je to manipulativní, ale instalace jsou srozumitelnější a působivější než na Benátském bienále. Je to prostoduché, ale pohlcující, otravné, ale také emotivní, vyděračské, ale i štědré. Řemeslně hodnotné, propracované i povrchní. Jako svébytná zábavní platforma tu Disneyland každopádně ještě nějakou dobu zůstane. I jako předchůdce nastávajícího věku „gamifikace“.

Autor je animátor.