Miroslav Pech po povídkové sbírce Američané jedí kaktusy (2017; viz A2 č. 1/2018) napsal několik próz, dvě básnické knihy a také se začal více věnovat hororovým žánrovkám. Nyní se v souboru Políbili se v dubnu vrací k tomu, co od něho čtu nejraději: k civilním povídkám postaveným na dialozích, jejichž postavami jsou obyčejní lidé. Ti často nějakým způsobem nezapadají do okolní reality – až na výjimky sice nejsou úplně na okraji, ale cítí se ve svých životech nesví, dostali se na rozcestí nebo je k zemi táhne železná košile rutiny. Těžiště povídek spočívá v mezilidských vztazích (ať už jsou jednostranné, vytoužené, únavně zaběhlé nebo končící) a rodinných konstelacích; případně nahlížíme do nekončících provizorií lidských osudů. S koncentrací na mezilidské soužití souvisí i častý popis přechodových období lidského života, tedy dospívání a stáří s blížící se smrtí. Tato témata vévodí dvěma nejlepším (a zároveň nejdelším) povídkám knihy. V povídce Milovat svět sledujeme konec dětství smutného bezejmenného chlapce; v titulní povídce vyhořelý hrdina utíká z města do zahradní chatky ke svému svéráznému dědovi, který mimo jiné sebe i svého vnuka připravuje na to, že brzy zemře. Pechovy postavy a postavičky však navzdory tíze vlastního smutku i vnějších okolností nakonec nacházejí smíření a žádný z osudů není vyloženě tragický (pokud tedy pomineme nehodu v povídce Novomanželé). Pech napsal knihu plnou melancholie, pomíjivosti i radosti z drobností, které jsou všude kolem nás.

Miroslav Pech: Políbili se v dubnu. Protimluv 2025, 190 s.