Pokud se hlouběji zajímáte o ­velkoplošné sta­vební projekty, všimnete si rozdílného uží­­vání slova „development“ v závislosti na lokalitě a původu autora či autorky. Ve středoevropském kontextu označujeme jako „developerský“ nejčastěji komerční stavební projekt, který povětšinou stavíme do protikladu ke snaze stavět udržitelně, a ne v první řadě generovat zisk. V kontextech nám vzdálenějších, jaký představují megaprojekty napříč Asií, Afrikou, Jižní Amerikou či obecně v zemích globálního Jihu, použití tohoto slova vyplývá spíše ze samotného slovesa develop (rozvíjet, pokročit). S více či méně vážnými ekologickými dopady jsou „developovány“ pouště, lesy, pobřeží i vodní plochy, přičemž se na tyto projekty coby ekologicky smýšlející Evropané často díváme svrchu. Na vysoušených pobřežích či zavlažovaných pouštích rostou mrakodrapy, kanceláře a obchodní centra snažící se přitáhnout mezinárodní kapitál. Téměř vždy za nimi ale stojí také snaha vymanit se z komplikovaných místních realit, touha dostat se ve zběsilém závodě globálních ekonomik o krok dál, a to sázkou na riskantní ekonomický záměr.

Výstava Vacant Futures: Architectures of Desire and Abandonment (Prázdné budoucnosti. Architektury tužeb a opuštěnosti), kteroupřipravila Michaela Büsse pro Galerii VI PER, ukazuje křehkost těchto představ na příkladech malajsijských eco­-smart měst, která zůstala z velké části opuštěná.

Mocná šablona

Aktivity karlínské Galerie VI PER jsou v oboru už dostatečně známé – pod kurátorským vedením Ireny Lehkoživové a Barbory Špičákové se v ní od roku 2016 odehrávají výstavy, přednášky, projekce a další akce zaměřené na architekturu v širokém slova smyslu a na její provázanost s různými společenskými fenomény. Každoročně zde vystavují lokální i zahraniční tvůrci a tvůrkyně z oblastí volného umění, architektury či teorie, mezi něž se řadí i Michaela Büsse. Interdisciplinární výzkumnice a filmařka je postdoktorandkou na Technické univerzitě v Drážďanech a ve svém výzkumu se zaměřuje na spekulativní urbanismus, energetickou transformaci a jejich dopady na změnu klimatu.

Výstavu uvádí velkorysá koláž poskládaná z desítek vizuálů výškových budov protkaných vertikálními zahradami, které jako by svou vzdušností odporovaly fyzikálním zákonům. Architektonický render (tedy fotorealistický 3D obraz architektonického návrhu) se v posledním desetiletí stal nejdůležitějším způsobem, jak urbanistické projekty představit veřejnosti. Büsse mluví o renderu jako o šabloně – jako o „zkratce“ či spojnici mezi slibem a realitou, která přitahuje investice, ale neumožňuje kritický odstup. Zajímavá je v tomto ohledu stále více generická estetika renderu. Při vstupu do galerie na první pohled nepoznáme, že se díváme na tisíce kilometrů vzdálená, nebo dokonce zcela smyšlená města. Vizuál se sluncem zalitou oblohou, bujnou zelení a spokojeně působícími lidskými postavami se stal globální normou, a tím i mocnou politickou zbraní – obraz se stává městem, město obrazem, a na pochyby o dokonalé budoucnosti není prostor.

Bílí sloni

Büsse se touto zplošťující optikou renderingu dívá na dva konkrétní případy developmentů na uměle vysoušených pobřežích jihovýchodní Asie, a to ve filmech White Elephant (2022) a Overcast (2025). Označení „bílý slon“ se v jihovýchodní Asii používá pro majetek nebo dar, jehož údržba je dražší než jeho hodnota, a říká se tak také nákladným projektům, které nepřinesou očekávané výsledky. Ve snímku White Elephant proti sobě autorka staví očekávání a realitu projektu Melaka Gateway. Marketingová kampaň tohoto plánovaného středobodu logistiky, cestovního ruchu a trhu s nemovitostmi slibovala navrátit Melaku na mapu globálního obchodu, starobylé přístavní město totiž po staletí tvořilo strategický uzel na čínské námořní „Hedvábné stezce“. Zvláštní důraz je kladen na projev zakladatelky projektu Datuk Michelle Ong, která v něm popisuje skromné poměry, z nichž pochází, a s pýchou v očích projekt prezentuje jako způsob, jímž zvýší prestiž Melaky a vytvoří nové pracovní příležitosti pro místní. Čínská vláda ale ještě před začátkem výstavby přeorientovala svůj zájem na jiné lokality, což spolu s důsledky koronavirové pandemie vedlo ke krachu projektu. Po třpytivém příslibu tak na místě zůstaly jen přízračné písečné valy.

Snímek Overcast vyznívá poněkud pozitivněji. Také eco­-smart projekt Forrest City, vlajková loď malajsijských udržitelných měst, měl na pobřeží nedaleko Singapuru přilákat zahraniční, zejména čínské rezidenty. Na písečné navážce uprostřed moře tu sice skutečně vyrostly desítky výškových budov plných zeleně, z naprosté většiny ale zůstávají neobydlené. Ve filmu nás zpustlým městem provází ornitoložka a ukazuje, že koncepce města jako kontrolované, do sebe uzavřené zóny může mít na přírodu kupodivu pozitivní dopad. Na plážích, pomalu podléhajících erozi, i ve vertikálních zahradách, které se vymykají kontrole, bují rostliny a žijí zvířata, jimž se na uměle vytvořeném ostrově skvěle daří.

Výstavu doplňují fotografie z terénního výzkumu Michaely Büsse v Malajsii, Vietnamu, Kambodži a Singapuru, které zachycují těžbu písku, po vodě nejpoužívanějšího materiálu na světě. Krajinu developeři podobně jako písek přesýpají z jednoho místa na druhé, a mění tak podobu měst, ostrovů i celých oblastí, na jejichž okraji zůstává rozrytá měsíční krajina.

Globální standard

Melaka Gateway i Forrest City nyní čekají sekundární, o poznání méně ambiciózní revitalizace. I tak budou navždy připomínat, že developerské megaprojekty jsou sázkou na jednu kartu a že mohou jednoduše selhat. Pro příklad ostatně nemusíme chodit daleko – v srbském Bělehradě roste na podmáčeném, nestabilním břehu Sávy, kde se po staletí nestavělo, luxusní čtvrť Belgrade Waterfront. Projekt, který zcela ignoruje městské panorama a v němž jsou ceny nastaveny tak, že si nemovitosti mohou dovolit pouze zahraniční investoři, se stal symbolem odtržení vládnoucí vrstvy od reality bělehradské nižší a střední třídy, jež stojí v čele současných protivládních protestů.

Mezinárodní charakter výstav, které se v Galerii VI PER v posledních dvou letech odehrávají, se v některých případech podařilo kurátorským doplněním nebo výběrem děl propojit s místní, karlínskou realitou. Takové ambice výstava Vacant Futures nemá; možná ale právě díky odlišnosti jihoasijského a lokálního kontextu se Michaele Büsse podařilo vykreslit některé nečekaně podobné znaky: globální standard nablýskaných architektonických vizualizací i rétoriky, jakou se o modernizačních projektech mluví.

Michaela Büsse přibližuje jinou, nám v lecčem vzdálenou podobu překotného developmentu v zemích globálního Jihu, poháněného obrovskými, ale kolísavými investicemi. Přestože se tyto projekty na první pohled zdají odtržené od západních realitních trhů, stojí za jejich neúspěchem často celosvětové trendy a fluktuace globálního kapitálu. Je dobré si přiznat, že kupříkladu snaha držet krok s masivním exportem z Číny se týká i nás, a zůstává tedy otázkou, do jaké míry můžeme lidem žijícím v komplikovaných podmínkách jihovýchodní Asie jejich představy o prosperitě vyčítat.

Autorka je architektka.