Následující text by měl být recenzí na nedávno vydanou publikaci Beranidlo imaginace, kterou uspořádal Vladimír Turner, spíše je však vyznáním všem nepřizpůsobivým. Snahu o objektivitu jsem vzdala rychle. Mezi autorkami a autory je tolik mně blízkých lidí a na fotografiích tolik známých míst nebo akcí, kterých jsem se sama zúčastnila, že procházet si knihu bylo jako listovat rodinným fotoalbem. Skoro ke každé stránce se váže osobní vzpomínka: tam jsem byla, sem jsem přišla pozdě, tady jsem se poprvé potkala s XY, tohle jsem točila, o tomhle psala… Najednou mi před očima vyvstává část mojí minulosti, záznam mého vztahu k Praze tak obsáhlý, že bych ho pravděpodobně sama nedokázala vytvořit, i kdybych si takový úkol vytyčila.

Jiná realita

A právě osobní vztah k městu, budovaný i skrze vzpomínky, je pro mě jednou z nejdůležitějších vrstev knihy; motiv vzpomínání se ostatně v příspěvcích přes jejich různorodost opakuje. V prvním plánu je Beranidlo především přehledem aktivistického umění, ukázkou, jak je možné narušovat neoliberální logiku fungování veřejného prostoru, přehlídkou radikálních (více či méně anarchistických) akcí, a dá se tedy číst jako politický manifest. Takřka všemi texty ale silně prolíná i osobní rovina – za radikální aktivitou nemusí stát jen…