Následující text by měl být recenzí na nedávno vydanou publikaci Beranidlo imaginace, kterou uspořádal Vladimír Turner, spíše je však vyznáním všem nepřizpůsobivým. Snahu o objektivitu jsem vzdala rychle. Mezi autorkami a autory je tolik mně blízkých lidí a na fotografiích tolik známých míst nebo akcí, kterých jsem se sama zúčastnila, že procházet si knihu bylo jako listovat rodinným fotoalbem. Skoro ke každé stránce se váže osobní vzpomínka: tam jsem byla, sem jsem přišla pozdě, tady jsem se poprvé potkala s XY, tohle jsem točila, o tomhle psala… Najednou mi před očima vyvstává část mojí minulosti, záznam mého vztahu k Praze tak obsáhlý, že bych ho pravděpodobně sama nedokázala vytvořit, i kdybych si takový úkol vytyčila.

Jiná realita

A právě osobní vztah k městu, budovaný i skrze vzpomínky, je pro mě jednou z nejdůležitějších vrstev knihy; motiv vzpomínání se ostatně v příspěvcích přes jejich různorodost opakuje. V prvním plánu je Beranidlo především přehledem aktivistického umění, ukázkou, jak je možné narušovat neoliberální logiku fungování veřejného prostoru, přehlídkou radikálních (více či méně anarchistických) akcí, a dá se tedy číst jako politický manifest. Takřka všemi texty ale silně prolíná i osobní rovina – za radikální aktivitou nemusí stát jen snaha narušit nebo změnit systém, jde také o budování vztahů, ať už k živým bytostem, či neživým objektům. Aktivismus může být jedním ze způsobů, jak vztahy tvořit, jak naplnit město vzpomínkami, a tím mu dát skutečný význam v našem životě. A naopak, právě díky našim mentálním mapám je pak můžeme přetvářet v lepší místo k žití.

Přesně to vyjádřila Leny, autorka textu Znova zakouzlit město, který je jedním z nejlepších v knize i proto, jak pregnantně a přesvědčivě dokáže propojit politické s osobním: v boji za lepší svět nejsou vždy nutná velkolepá gesta, zásadní jsou i na první pohled nenápadné činy, třeba vaření pro druhé nebo malování po chodníku. Nejsilnější jsou právě pasáže o vytváření osobního vztahu s městským prostorem a z toho plynoucí odhodlání nepoddat se současnému systému: „Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem se poprvé dívala na noční zářící město z třídílného okna squatu a připadalo mi, že je možné cokoli. Jako bych nahlížela zdaleka, z jiné neobvyklé a vzrušující reality, a moje oči viděly jinak právě proto, že se s touhle realitou setkaly.“

Město lásky

Beranidlo imaginace ale samozřejmě není jen souborem vzpomínek, jeho cílem je být především inspiračním, aktivizujícím a emancipačním nástrojem, takovým, jaký obvykle čerpá z rozhořčení nad neuspokojivým stavem věcí. Chtěla bych ale vyzdvihnout ještě jinou emoci, která prostupuje celou knihou, ačkoli si netroufám odhadnout, jak moc si ji autorstvo uvědomuje či zda by se k ní hlásilo jako k tvůrčímu motoru. Je to láska k městu a obecně k vlastnímu okolí, která je rozhodně jedním z důvodů, proč mají „aktivisté“ potřebu měnit své okolí. Jistě to neznamená, že by méně aktivní občané své město nenáviděli, ale opakem lásky není ani tak nenávist, jako sobectví.

To, co nejrůznější umělecké a aktivistické počiny zachycené v knize spojuje, není jen odpor k destruktivním tendencím oligarchického kapitalismu, větší či menší potřeba uspokojit své kreativní ambice nebo snaha pobavit se, ale také starost o něco jiného než o své pohodlí a prospěch: o obyvatele, ohrožené domy či veřejný prostor, o zapomenuté periferie, křoviska, kameny… Je celkem vedlejší, zda je projevem této starostlivosti (záměrně se vyhýbám nadužívanému slovu péče) rave party, krmení polodivokých koček, umělecký happening, městský parkur, demonstrace, záchrana ohrožených památek nebo ničení stupidních reklamních nosičů.

Prostor pro naději

V anotaci knihy, která vznikla v rámci projektu Veřejně prospěšné práce, se píše, že přináší eklektický výběr obrazového materiálu, návodů, manifestů, rozhovorů, povídek, poezie a historických ohlédnutí za posledními dekádami kreativní nepřizpůsobivosti nové městské avantgardy. Co by ještě před pár lety mohlo být cool uměleckým katalogem, se při současném posilování oligarchie a narůstající hrozbě neofašismu stává skutečnou „příručkou městské neposlušnosti“, jak stojí v podtitulu publikace. Kniha, odvozující svůj název od surrealistického hesla „Všechnu moc imaginaci“, které proslavil Jan Švankmajer, je inspirací, jak pokoušet autority, ohledávat hranice, neposlouchat a nenásledovat slepě řád jen proto, abychom neměli problém nebo se neprovinili proti takzvaným pravidlům slušného chování. Neposlušnost, o níž se zde mluví, znamená vztahovat se ke světu kriticky, což je základem fungování svobodné společnosti. V autoritářské, nedemokratické společnosti se pak takové chování stává přímo nutností.

Každý protestní tag, party nebo demonstrace, každý akt péče o potřebné, každé vykročení mimo oficiální, povolený prostor má ve skutečnosti větší váhu než povýšené kázání „slušně vychovaného“ občanstva, které od stolu mudruje o morálce, jež je v jeho pojetí nezřídka snahou udržet si své postavení, zatímco nám mocní (v dnešní době zejména globální třída superbohatých) demontují demokracii přímo před očima. Bez ohledu na to, jak unavení si teď možná připadáme a jak beznadějně situace v současnosti vypadá, je Příručka městské neposlušnosti nadějí, že stále existuje spousta lidí, kteří se nebojí pokoušet autority a pro něž slova jako imaginace a svoboda nejsou vyprázdněné pojmy.