Naomi Klein po knihách Bez loga (1999, česky 2005), Šoková doktrína (2007, česky 2010) a Tím se změní všechno (2014, česky 2023) vydala mnohem osobnější dílo. Skoro by se mohlo zdát, že prostě propadla obsesi svou slavnou – a problematickou – jmenovkyní Naomi Wolf a napsala o tom knihu (jak Klein vysvětluje, křestní jméno Naomi je relativně vzácné). Ostatně takto text Dvojnice. Cesta do Světa za zrcadlem (Doppelganger: A Trip into the Mirror World, 2023) sama občas sebeironicky rámuje. Ve skutečnosti se jí podařilo dostat velmi hluboko hned v několika tématech, která definují naši přítomnost. Tu totiž stále více charakterizuje naše rozdvojování: reprezentují nás avataři, kterými se prezentujeme na síti, a do těchto „dvojníků“ projektujeme své ambice, touhy i „lepší já“. Dvojnictví jako by se stalo paradigmatem naší existence.

Příběh dvojnice začíná autorka vyprávět jako příběh ženy, s níž si ji často pletli: feministky a radikálky Naomi Wolf. Bylo to pro ni vždy trochu znejišťující, zejména vzhledem k tomu, že v oslavovaných textech své jmenovkyně nacházela známky povrchnosti. Dokud ale v devadesátých a nultých letech byla Wolf relativně kritickou liberální feministkou, daly se občasné záměny snášet. Klein se mezitím stala známou novinářkou spojenou s alterglobalizačním hnutím a její kniha Bez loga byla v jistou dobu biblí boje proti nadnárodním firmám.

Žádná další „postpravda“

Mohlo by se zdát, že obě autorky na konci nultých let sblíží podpora hnutí Occupy Wall ­Street. Ale kdepak. Nejenže Klein pobouřilo, jak neomaleně se Wolf snažila stavět do čela hnutí a formulovat za něj požadavky, když hnutí samo požadavky formulovat odmítalo. Krátce po Occupy Wall Street se navíc Wolf začala radikalizovat. To by radikálce Klein mohlo být sympatické, jenže tenhle druh radikalismu měl podivnou pachuť – od povrchních výkřiků rychle přešel ke konspiračním teoriím. A pak už bylo jen hůř. Zároveň s kritikou a odmítáním liberálů se Wolf začala sbližovat se stále podivnějšími osobnostmi, až během covidu zakotvila v show Bannon’s War Room (Válečná porada Stevea Bannona), kde se podílela na mobilizaci stoupenců krajní pravice na podporu Trumpa. Jako bývalá představitelka „druhé strany“ byla obzvlášť vítána.

Klein hledá vysvětlení. Částečně je nachází v pojmu „diagonalismus“ historika Quinna Slobodiana a politologa Williama Callisona. Ti popisují, jak se v souvislosti se společenskými krizemi různými segmenty společnosti šíří přesvědčení, že konvenční politika je podvod a spiknutí a že silní jedinci toto spiknutí mohou odhalit a postavit proti němu přirozený řád věcí. Zároveň dochází k informačnímu znejištění: komunikační technologie umožňují neomezené šíření různých verzí reality, propojování dalších a dalších „důkazů“ pro všemožné konspirační teorie. Autorka tuto situaci popisuje s odkazem ke Carrol­lově Alence v říši divů: za zrcadlem bují nový svět, kde neplatí stará pravidla argumentace a ověřování faktů, právě tak jako v něm nejsou jisté ani základní humanistické hodnoty. A nemuseli jsme ani čekat na útok na Kapitol, abychom věděli, že se tento svět z obrazovek rozlévá do fyzické reality.

Někdo může namítnout, že tohle přece známe. Kolik stesků na téma „alternativních faktů“ a „postpravdivé doby“ jsme už slyšeli, kolikrát ohřáta už byla „teorie podkovy“, aby nám objasnila banální moudro, že – slovy Pepy Nose – „kdo jde pořád nalevo, přijde napravo“ a naopak. Jenže tohle není další verze příběhu o postpravdě, v němž zlí postmodernisté ukradli liberálům realitu, a tak tu teď máme Putina a Trumpa… Jenže Klein se od podobných příběhů neliší jen nuancovaným a přesným popisem různých internetových krajin za zrcadlem. Zatímco liberálové tváří v tvář technologicky sycenému průmyslu popírání reality prostě jen aktivují své předsudky (masy byly vždycky hloupé, krajní pravice a krajní levice si jsou vždycky blízko) a utvrzují se v tom, že mají a vždycky měli pravdu (čímž ovšem často ztrácejí většinu toho, co na nich bylo skutečně liberálního), pro Klein je situace náročnější. Znovu a znovu se vrací k tomu, čím vlastně byla Wolf její dvojnicí, v čem se radikální, ale náročně vyrešeršovaná a mnohokrát ověřená kritika Naomi Klein vlastně liší od výkřiků a konspiračních teorií Naomi Wolf. A také, což je ještě náročnější, čeho je boom konspiračních teorií symptomem a proč je pro tolik potřebnou sociální kritiku nepřijatelným jazykem.

Naše společné trauma

Velká část knihy vznikala za covidu a je o covidu. Autorka připomíná jednotlivosti, na které jsme už možná trochu zapomněli – například propojení příznivců krajní pravice, obhájců individuálních svobod a vyznavačů zdravého životního stylu do jednoho šiku nelítostných odpůrců covidových opatření. Především nám ale připomene, že covidová pandemie nebyla jen dvouletou noční můrou, z níž jsme se otřepali a šli dál.

Covid je trauma, které proměnilo naši společnost, a jeho důsledky tu jsou stále s námi, aniž bychom byli schopni je promyslet a popsat. Dvojnice je pro mě díky svému věcnému popisu situace i angažovanosti první silnou reflexí toho, v čem jsme žili, prvním dílkem do skládačky, kterou ještě budeme muset složit, abychom si rozuměli. Zároveň nám – tak jako každá dobrá reflexe covidu – připomíná, jak rozdílně tuto dobu různí lidé prožívali. Pro někoho byla izolace peklem, pro jiného snesitelným problémem, někomu sebral fyzické zdraví nebo život blízkého covid, jinému ničila psychické zdraví karanténní opatření. Nerovnosti závisely na očekávatelných předpokladech (bohatství, děti) i zcela nečekaných faktorech. Klein zastává pohled stoupenců covidových opatření, má ale velké pochopení i pro kritiky jejich dopadů.

Jiná židovská tradice

Dvojnice je velmi osobní kniha. Autorka líčí svůj zápas s dvojnicí, popisuje, jaké to je, být rodičem neurodivergentního dítěte, a vrací se také ke svému židovství. Zjišťuje totiž, že právě pro židovské autory je téma dvojnictví důležité. Nečte jen Freuda, na milost bere i Philipa Rotha, ačkoli prý jako studentka mrštila jeho knihou o zeď pokoje s tím, že toho sebestředného neurotika, který bere ženy pouze jako objekt, číst už nikdy nebude. Nyní u něho nachází jeden z nejlepších příspěvků k tématu dvojnictví.

A není divu. K důvodům z minulosti se přidává, že Židé dnes mají svůj vlastní dvojnický problém. Ze sebenenávisti diasporního židovství vznikl sionismus, jakýsi odhodlaný a svalnatý dvojník tradičního diasporního Žida, a rozhodl se, že bude jeho negací. Židé odmítli „nepřirozenou“ a „sebemrzačící“ diasporní existenci a stali se národem jako všechny ostatní. Se svým státem a nacionalismem, se svými válkami proti nepřátelům a se svým etnickým čištěním cizích populací… Právě v této souvislosti je pro Klein důležité znovu poznávat a připomínat jinou židovskou tradici: tradici diasporního židovství a v ní také jeho výrazný socialistický proud.

Kniha, která se věnuje konspiračním teoriím, nemohla na židovství nenarazit – Židé byli jejich klíčovým terčem. Podle autorky lze i v tom hledat zdroj myšlení, na něž navazuje: jde jí o analýzu společenských struktur, které způsobují útlak, namísto zdánlivě radikálních, ale ve skutečnosti zkratkovitých a povrchních představ o spiknutí těch u moci. Spolu s představou, že vlastní zkušenost útlaku by nás měla činit citlivými vůči útlaku všech ostatních, je toto klíčový odkaz, který můžeme převzít z židovské tradice, ať už k ní patříme, nebo ne.

Dvojnice Naomi Klein vyšla v podařeném českém překladu Terezy Stejskalové. Dva roky po původním vydání text vůbec nezestárl, vlastně spíš naopak – po druhém nástupu Donalda Trumpa a válce v Gaze je ještě aktuálnější. Především totiž nikam nezmizel „svět za zrcadlem“ ani potřeba připomínat, že je i naším světem.

Autor je politolog a publicista.