V roce 1992 se na knihkupeckých pultech objevil útlý, přesto ovšem monstrózní debut Václava Kahudy, od jehož narození letos v listopadu uplyne nedožitých šedesát let. Příběh o baziliškovi, který dobová kritika v nesnázích označila za expresionistický, byl dopsán už v roce 1988 a z autora udělal enfant ter­rible české prózy. Bazilišek přišel z říše pohádek, ale Kahuda ho přesadil do světa perverzit a hlavně do doby, která potřebovala tolik slov říct nahlas a uvolnit imaginaci přiškrcenou v malých poměrech pozdního socialismu.

Do venkovského cyklického života manželů Slezákových vpadne drobná příšerka, dráček, na kterém Kahuda přeletěl všechny tehdy známé horizonty psaní. Jeho bazilišek lovil velké krysy („na ně používal svůj jedovatý sklopný zub uprostřed čelistí“) a jako zvířecí vizio­nář předjímal brzký návrat šelem do české přírody: „Serval se s rysem, až ten nešťastník s ječením zmizel v lese. Bazilišek přiběhl ke Slezákovi a v hubě žmoulal srstnaté rysí ucho se štětičkou na konci.“ Nešťastník Slezák, vysloužilý strážný, sedí u stolu, matlá ze střídky panáčky, což se naučil v jáchymovském kriminále, a občas si vyrazí ven za svými soudruhy. Je to porodník kahudovského typu, člověk se „sadistickou schopností pasivního mučitele“, a s baziliškem jej pojí velmi úzký vztah, milenecký i sexuální. Svou ještěrku…