V roce 1992 se na knihkupeckých pultech objevil útlý, přesto ovšem monstrózní debut Václava Kahudy, od jehož narození letos v listopadu uplyne nedožitých šedesát let. Příběh o baziliškovi, který dobová kritika v nesnázích označila za expresionistický, byl dopsán už v roce 1988 a z autora udělal enfant ter­rible české prózy. Bazilišek přišel z říše pohádek, ale Kahuda ho přesadil do světa perverzit a hlavně do doby, která potřebovala tolik slov říct nahlas a uvolnit imaginaci přiškrcenou v malých poměrech pozdního socialismu.

Do venkovského cyklického života manželů Slezákových vpadne drobná příšerka, dráček, na kterém Kahuda přeletěl všechny tehdy známé horizonty psaní. Jeho bazilišek lovil velké krysy („na ně používal svůj jedovatý sklopný zub uprostřed čelistí“) a jako zvířecí vizio­nář předjímal brzký návrat šelem do české přírody: „Serval se s rysem, až ten nešťastník s ječením zmizel v lese. Bazilišek přiběhl ke Slezákovi a v hubě žmoulal srstnaté rysí ucho se štětičkou na konci.“ Nešťastník Slezák, vysloužilý strážný, sedí u stolu, matlá ze střídky panáčky, což se naučil v jáchymovském kriminále, a občas si vyrazí ven za svými soudruhy. Je to porodník kahudovského typu, člověk se „sadistickou schopností pasivního mučitele“, a s baziliškem jej pojí velmi úzký vztah, milenecký i sexuální. Svou ještěrku miluje, pravidelně s ní obcuje a strachy pláče, když se mu zatoulá. Svou sodomickou zvrhlost vyvažuje občasnými výbuchy hlubokých citů. Osobnost někdejšího tvrdého chlápka se dojemně hroutí, když se objekt jeho touhy příliš vzdálí nebo když hrozí, že se úplně vytratil ze světa.

Když po letech procházím tyhle baziliščí scény, říkám si, jak hluboce bylo Kahudovo psaní spojeno s etapou čerstvě nabyté svobody slova; kde jinde by se vzal tak přímočarý a hnusem napumpovaný obraz světa, ve kterém se vztah dvou podivných bytostí odehrává jen v základní konfiguraci trýzně a uspokojení? Jako by Kahuda dostal možnost nahlédnout do nejhlubší průrvy a zahlédl hemžení ne nepodobné obrazům z Dantova Pekla. Dnes si už nemyslím, že je to jen literární úlet psychicky rozháraného autora; dnes, kdy jsme o pár kroků blíže násilí všeho druhu, jeho neustálé mediální prezentaci, je najednou z manýry literáta dokonalá analýza člověka zmítaného maximem touhy. Slezák s baziliškem obývají svět, v němž je všechna kultura lidského života zúžena potřebou rychlého a brutálního uspokojení. Jiří Studený se v době vydání Baziliška ptal, nakolik se v tétopróze odhaluje podstata totalitní minulosti: „Démonizující přítomnost baziliška tedy plní roli pouhého katalyzátoru, urychlovače zvrácené posedlosti, jež je v Kahudově podání především zviditelněním zvrácenosti systému jako takového.“ Po třiceti letech nezbývá než klást důraz právě na zvrácenost systému sériové produkce a proměnu člověka v pouhou produkční sílu.

Pět let po Příběhu o baziliškovi Kahuda vydal Veselou bídu. Už ne příběh, ale spíše soubor fragmentů, rozštěpených až na úroveň jednotlivých vět: „Jsou noční průzkumníci. Bundokošile a dalekohled. Časový grafikon.“ – „Jsou brouci, kteří se dostanou všude. Lezou ve škvírách, podél drátů a trubek. Vylézají z odtokových rour. Žijí v sifonech. V slizu na klenbě gumových špuntů.“ – „Krajina protkaná sítí chodeb a dutin. Suterén města. Kořeny domů. Zde jsou základy jeho podstaty. Tady je vidět obnažená struktura lidských jeskyní. Skalních doupat.“ Popisné pasáže, kterých je v Baziliškovi dost na to, aby se na Kahudu dalo dívat jako na lyrika zvláštního založení, mizí, vytlačuje je hustě navrstvená paměť míst, ve kterých se odehrávají mikropříběhy bídy. Jejich vypravěč odkazuje k uplynulým událostem, ke konfliktům a reziduální, nikdy neukončené hrůze: „Zde po válce odtáhli odbojáři rodiny a u zdi je postříleli. Díry v omítce zůstaly, zůstalo i pár důchodců, vetchých potácivých starců, tehdy mladých tovaryšů alchymie, kteří v těchto uličkách odložili teplé zbraně, a v pevné zatnuté dlani proběhla transmutace haknkrajce.“ No řekněte sami, jak se takové řádky dneska čtou? Nestáváme se díky nim součástkami jakéhosi podivuhodného stroje času, který nás staví přímo do toku nikdy nekončící historie? Historie násilí, podmanění a kontinuálního nátlaku?

Zvláštní roli v Kahudově univerzu měly sehrát tajné síly, jež jsou schovány někde pod povrchem zjevného světa. Později tomuto námětu věnoval rozsáhlé románové dílo; nyní ovšem, v kontextu Veselé bídy, se tajemná centra společenské i politické moci vyjevují v paranoické vizi, udržují moc nad světem a skrývají se před zraky ostatních postav. „To mají na svědomí oni. Jejich prsty jsou nastrčeny všude. Ovládají nitě vedoucí k šéfům organizovaného zločinu, majitelům akcií velkých koncernů, do generálních štábů, do novin, na ministerstvech sou jejich kucí. A když se tihle dohodnou, spustěj válku na to šup!“ Dál už se mi to po pravdě ani nechce citovat, jsou to až příliš intenzivní záblesky budoucnosti.

Pavel Švanda se svého času divil, že v Kahudových textech neexistuje „nic jiného než matérie, neoduševnělá a duchem nerozlišená hmota, hmota a ještě jednou hmota“. Řekl bych, že právě v této věrnosti hmotě a ještě jednou hmotě byl Kahuda schopen nahlédnout takový stav společnosti, který předchází jejímu kolektivnímu zhroucení. Nabídl sice jakési možnosti úniku, ty ovšem momentálně nejsou to nejdůležitější. V Kahudovi vidím polistopadového génia analýzy nenasytného člověka a jeho velkolepého pádu do hlubin živočišného prokletí. Už teď je jasné, že tu Kahudův hlas dost významně chybí.

Autor je antikvář a nakladatel.