Vystudovaná právnička Constance Debré si jako spisovatelka přivlastnila lapidární, věcný, ale přesvědčivý právnický styl a tuto estetiku, založenou na afektivním chladu a přímočarém vyjadřování, uplatňuje i ve své stručné autofikci Love Me Tender (2020). Novela se dá číst jako jakýsi literárně­-právní projev, obhajoba, v níž vypravěčka předkládá svou verzi událostí, fakta, důkazy a svědectví o násilí společnosti a státního aparátu vůči matce, která se rozhodla vy­­mknout normě. Jedná se však také o prózu, jež se naléhavě sápe po pravdě, nikoli té stvrzené soudem, ale po pravdě osobní a literární.

Post­-break­-up

U Debré nikdy nešlo o hledání identity, spíše se jí snaží zbavovat. Projekt „skoncovat s Constance Debré“ sledujeme i v textu Love Me Tender, který představuje další krok k autorčině radikální proměně. Debré se přibližuje k tématu, které známe z tvorby Annie Ernaux či Édouarda Louise: jak opustit, a přitom nezradit? Druhá část její autofikční trilogienavazuje na knihu Play Boy (2018), líčící, jak hrdinka opouští svůj předchozí život právničky, ženy a manželky, a stává se lesbou a spisovatelkou. Nyní se Debré nostalgicky a ne zcela dobrovolně loučí s rolí matky a pokračuje ve svém hledání nějaké formy neodvozeného „já“. „Trvalo to devět měsíců, jako těhotenství, těhotenství naruby, jako by se měl odnarodit,“ říká vypravěčka potom, co je zbavena péče o svého syna Paula na základě vyfabulovaných obvinění z incestu a pedofilie. Ovšem zatímco zpočátku je odloučení soudně vynuceným aktem, postupně se ukazuje jako osobní nutnost.

Novela sleduje dvě dialekticky se střetávající tematické linie: autorčin vztah se synem a proces sebeutváření. Jak zůstat matkou a zároveň si udržet svoji svobodu? „Prý nemám vydávat tu knihu, prý nemám mluvit o těch holkách, prý nemám mluvit o sexu (…) prý, prý, prý,“ poznamenává s kousavou ironií vypravěčka. Role matky se tu ukazuje jako očekávání společnosti, jako ono „prý“, které visí ve vzduchu a diktuje, jak se má „správná“ matka chovat. Debré považuje mateřství – ale i jiné partnerské a rodinné vztahy – za „porno“, kde nikdo nehraje sám za sebe, ale stává se loutkou sloužící předem napsanému scénáři. Odmítá se účastnit hry, kterou sama nenapsala, a proto se vzdaluje i představě mateřství jako univerza bezpodmínečné lásky a sebeobětování.

„Miluj mě něžně, miluj mě upřímně / Řekni mi, že jsi má / A já budu tvůj po všechna léta / Dokud čas nevyprší,“ zpívá Presley v písni Love Me Tender. Debré naopak prohlašuje: „Proč bychom se nemohli odmilovat? Proč bychom se nemohli rozejít? Nechápu, proč bychom se na lásku nemohli jednou provždy vykašlat.“ Uvažuje o lásce jako o diskursu, nikoli jako o pocitu. Láska pro ni není romantickou zkušeností, ale normou organizující naše vztahy k druhým i k sobě samým. Obrací tak pozornost nikoli k zamilování, ale k procesu „odmilování se“, k rozplétání sentimentálních pout: „Někdy je nutné se od druhého oprostit. Zjistit, že můžeme. Jinak to nejde.“ Jde tedy o příběh o opouštění, o „post­-break­-upu“, o tom, co přichází po vztahu: o ztrátě, ale také znovuobjevování sebe samé.

Držku pod vodou

Debré přirovnává zkušenost odcházení k Odys­­seovu příběhu. Odloučení od Paula je časem neohraničeného stesku a čekání na návrat, ale také časem introspekce, návratem před mateřství. Podobně jako Odysseus se i vypravěčka vrací k sobě samé, když odkázaná sama na sebe stojí, jak píše, před rozlehlým mořem: „na dohled nic než obzor, nic je neohraničuje, nic je neurčuje“. Stačí se nadechnout, ponořit se a zase se vynořit – ztratit se, znovu se najít, a tak pořád dokola.

Tuto cestu lze číst jako bildungsroman naruby. Zatímco bildungsroman popisuje proces „nabývání“, kdy se protagonista snaží integrovat v buržoazní společnosti, Debré tento vzorec obrací vzhůru nohama. Osamělá, Paříží bloudící vypravěčka je jako současné ztělesnění romantického titanismu. Z okna vyhazuje nejen peníze a oblečení, ale i rodinu a práci. Tato materiální bulimie je terapií, smířením se s absencí druhého, ale také okoušením života v té „nejoproštěnější“ podobě. Debré o sobě mluví jako o „asketce“, jejíž dny se skládají z „plavání, čtení, psaní a holek“. Vše vychází z jediného bodu: z těla, silného a výkonného, které funguje s chladnou efektivitou stroje: „Držku pod vodou. Čtyřicet minut. Dva kilometry kraulem. To je má smlouva se sebou samou. Můj jediný závazek.“

Jakkoli jméno „Constance“ evokuje něco konstantního a neměnného, identita vypravěčky se jeví jako proces neustálého obracení se k novému „já“, které se nikdy zcela neshoduje s tím předchozím. I tento jev lze číst jako „stávání se pozpátku“. Ostatně i nová sexuální orien­tace narušuje tradiční představu času jako lineární přímky: „Dalo by se říct, že ve dvaceti mi bylo čtyřicet a teď je mi dvacet… Jdu proti proudu času.“ Tak jako pro Doriana Graye či Orlanda také pro Debré přestává existovat chronos; už je jen kairos, všeobjímající tady a teď. Autofikční psaní přitom umožňuje ztělesnit formu proměnlivého „já“, které uniká vymezení a nečekaně se přetváří.

„Já“ jsem fikce

Francouzský originál má na obálce autorčinu fotografii, čímž jen posiluje autobiografické čtení textu. Tento rámec je však možné překročit a fotografii vnímat tak, že se Debré stává odrazem své vlastní fikce. České vydání má dvě verze obálky. První zdobí malba Sarah Dubné: patchworková kompozice z džínoviny a do růžova laděných pastelových spojnic. Na druhé je inkoustová, do plátna vytetovaná abstrakce. Obě kompozice evokují pocit chao­tické nestálosti a nepředvídatelné rychlosti, tedy motivy, které jsou zásadní i pro narativní schéma novely. Linie působí jako stopy minulosti a zároveň jako otevřené směry naznačující nespočet možných budoucností.

„Nepíšu o sobě,“ tvrdí Debré, která si sebejistě pohrává s autorským postojem a psaní v první osobě pro ni představuje dobrodružství, jak se dostat mimo sebe a zároveň sebou zůstat. Přibližuje se přitom k autorům jako Hervé Guibert či Guillaume Dustin, kteří nejen systematicky odmítali maloměstskou morálku, ale sdíleli s Debré i vztah k autofikci. Jako by Debré prostřednictvím autofikčního psaní pátrala po autentické narativní i osobní identitě – takové, jakou může vytvářet výhradně ona sama. „Guiberta, Duverta, Belloca, Bataille (…) Jednou ráno jsem je všechny sebrala, nacpala do tašky (…) a hodila je do popelnice,“ píše. Odhazuje fikce, na nichž vyrostla, aby mohla napsat tu svou.

Debré, jak ji známe z jejích textů, se rodí právě skrze fikci ve smyslu performativního aktu. Jedná se tedy o „psaní sebe samé“ spíše než o „psaní o sobě“. Literatura se tak proměňuje v nástroj sebepřetváření, emancipace od minulosti i od normativních struktur, které tuto minulost určovaly. Psaní se stává gestem přijetí. Ukazuje, že opravdová svoboda nepřichází z vítězství v soudním procesu, ale z opuštění jeho logiky. Už nepotřebuje nikoho přesvědčovat, že je matkou svého syna. V dopise mu sděluje: „Jsem tvoje matka, navždy budu.“ Být matkou pro Debré znamená jednoduše „být“, ať už matkou, nebo milenkou, nebo spisovatelkou – jednoduše být tou fikcí, kterou si sama vytvoří.

Autorka je romanistka.