Americký abolicionista Frederick Douglass kdysi snil o hudbě, jejíž krásné a žalostné melodie by rozbily řetězy nevolnictví. Mezitím někteří bílí Američané věřili, že zotročení lidé zpívají z radosti a že jejich písně dokazují smíření s prací a utrpením. Jiní v písních afroamerických otroků viděli důkaz odolnosti, která zvyšovala tržní hodnotu černých těl: schopnost zpívat osudu navzdory byla chápána jako projev síly, nikoli zranitelnosti. Zpěv se tak obracel proti zpěvákům a hudba, jež měla být znamením humanity, se měnila v hluk, v jakýsi sonický přebytek, který bylo možné ignorovat, disciplinovat nebo ekonomicky využít.

I dnes, sto sedmdesát let od Douglassových idealistických nadějí, je afroamerická hudba často vnímána jako zdroj hluku, který je třeba buď potlačit, nebo komodifikovat. Jedním z tvůrců, kteří toto paradoxní umlčování reflektují, je kanadský rapper a producent Quinton Barnes. Ten na svém letošním albu Black Noise spolu s Michaelem Cloudem Duguaym a dalšími hudebníky přetváří hluk v médium existenciální výpovědi. Přetížený, deformovaný zvuk odmítá být vnímán podle ustálených norem.

Otázka svobody

„Často přemýšlím o tom, jaká by mohla být svobodná hudba,“ svěřil se Barnes v rozhovoru pro kanadský kulturní web ­NicheMTL. Otázku svobody přitom osmadvacetiletý umě­­lec řeší na mnoha úrovních. Spolupracuje s labelem Grimalkin Records, zaměřeným na podporu queer a trans hudebnictva z řad etnických menšin. Ve svých textech otevřeně popisuje svou zkušenost se sexualitou, genderem i etnickou příslušností. A především, struktura jeho skladeb se vzpírá fixovaným žánrovým kategoriím a čerpá z eklektického spektra inspirací: od Joni Mitchell a Taylor Swift přes George Clintona a Parliament­-Funkadelic či Milese Davise až po klasické skladatele, jako jsou Beethoven, Stockhausen či Debussy, jehož Prélude à l’après­-midi d’un faune (Preludium k Faunovu odpoledni, 1894) označuje Barnes za jedno ze svých nejoblíbenějších děl. „Nesnáším, když se od lidí očekává, že zapadnou do určité škatulky. Myslím, že to není přirozené. Chci ukázat, že člověk může být vším možným,“ tvrdí montrealský hudebník.

Odmítání žánrových konvencí se projevu­je na všech šesti Barnesových albech. Už debut Aarupa (2020) a následující deska As a Motherfucker (2021) míchají prvky R’n’B, elektroniky a hyperpopu, ale také vedle sebe stavějí kontrastní nálady, aby tak artikulovaly jinakost, ať už osobní, nebo společenskou. Taková práce se zvukem není v hip hopu ničím novým, Barnes ji však posouvá dál a přehodnocuje přitom hudební postupy, které vznikaly v jiných sociálně­-politických a kulturních podmínkách. Zjevné jsou odkazy k funku, free jazzu, soulu, industriálu, ravu nebo EDM z počátku nultých let. Tyto vlivy však Barnes přetváří do poněkud drsnější podoby, aby zdůraznil jejich kritické poselství. Dalo by se říct, že leitmotivem Barnesovy tvorby je hledání prostoru pro hlas, který nemusí znít „správně“, a pro tělo, které se vymyká kontrole. Každé další album přitom zní o něco naléhavěji a rozrušeněji. Dosud nejkoncentrovanější realizací této autorské vize je Black Noise.

Mezi harmonií a chaosem

„Chci spolupracovat s hudebníky, kteří se zabývají hlukem nebo improvizací,“ napsal Barnes na twitter v roce 2022. A ­právě z tohoto tweetu se zrodila spolupráce s ka­nadským skladatelem a producentem Mi­­chae­lem Cloudem Duguaym, která postupně vyústila ve vznik improvizačního ­ansámblu složeného ze zkušených experimentátorů z montrealské scény. Do nově vzniklé sestavy se zapojili členové antikolonialistického freejazzového kvarteta Egyptian Cotton Arkestra (James Goddard, Markus Lake, Ari Swan a Lucas Huang), multiinstrumentalista Matt LeGroulx, hráčka na dechové nástroje Naomi McCarroll­-Butler a zvukový inženýr Ky Brooks. Rodící se projekt přitom nabyl zvláštní síly díky atmosféře spojené s návratem Spojených států k trumpismu. Soubor se sešel k nahrávání v montrealském studiu Hotel2Tango pouhé dva dny po prezidentských volbách v listopadu 2024.

Proměnlivá, improvizační struktura nahrávky Black Noise čerpá z myšlenkového rámce afropesimismu. Tento směr, jehož představitelkou je například spisovatelka a teoretička Saidiya Hartman, upozorňuje na hluboké rozpory americké demokracie jakožto systému, který od počátku stojí na otroctví, genocidě a vyvlastňování. Hartman ukazuje, že dědictví otroctví stále přetrvává, jen se maskuje jazykem humanity. Skutečné uznání černošské zkušenosti podle ní nemůže spočívat v pouhé humanizaci obětí, ale v přímé konfrontaci s pokračujícím strukturálním násilím.

Podobný přístup zastával už francouzský ekonom a teoretik Jacques Attali, který v knize Noise: The Political Economy of Music (Hluk. Politická ekonomie hudby, 1977) popsal hudbu jako zrcadlo společnosti, jako odraz jejích ekonomických i mocenských vztahů. Podle Attaliho svět charakterizuje napětí mezi harmonií a hlukem: mezi zvukem, jenž potvrzuje řád, a tím, který ho narušuje. Harmonie představuje ideál uspořádaného, klidného světa, zatímco hluk symbolizuje chaos, ale zároveň i možnost změny. Proto moc vždy usiluje o to, aby hluk udržela na uzdě.

Špatný sen

„Svět tu není proto, aby byl nahlížen. Je tu proto, aby byl slyšen. Není určen ke čtení, ale k poslechu. Život je plný hluku – jedině smrt je tichá,“ píše Attali v úvodu své knihy. Tento citát Barnesovi dost možná posloužil jako vodítko při práci na Black Noise. „Černý šum“ z názvu desky obvykle označuje úplnou absenci slyšitelného zvuku, tedy ticho, jež Attali spojuje se smrtí. Barnes však tento význam obrací a místo ticha pracuje s přetlakem hluku, který chápe jako důkaz existence a vzpouru proti umlčení. Nahrávka se tak pohybuje mezi dvěma póly: zvukem jako výrazem života a tichem jako znakem vymazání. Tento princip se promítá i do kompozice alba. Jeho základem se stala klavírní suita kanadského skladatele Edwarda Enmana, kterou Barnes spolu se svým improvizačním ansámblem kompletně rozložil a znovu poskládal. Původní skladba je v hutné textuře multiinstrumentální improvizace, roztříštěné rytmiky a expresivního hlasu téměř nerozeznatelná. Rozklad tu však nepředstavuje destrukci, ale nový začátek: na troskách Enmanovy suity vyrůstá nová nahrávka.

Black Noise začíná jako osobní zpověď. Refrén „Přesně tak, jak jsem si to představoval / Přesně tak, jak jsem si to vysnil / Mám štěstí“ rámuje první i třetí skladbu a vytváří dojem vnitřního dialogu, který osciluje mezi nadějí a rezignací. Podobnou funkci má skladba What Would Eastman Do, odkazující na afroamerického skladatele Juliuse Eastmana, jenž svou tvorbou i životem testoval hranice přijatelnosti a hudebního řádu. Vrchol alba představuje devítiminutová kompozice Black Orpheus. Opakující se motivy tu přecházejí v jakousi sebekritickou mantru: „Musím to udělat líp / Všechno jsem zkazil.“

Zatímco první polovina alba působí jako nervózní reflexe přetrvávající nesvobody, druhá naznačuje únavu. Závěrečná skladba Movement 7 pak přináší ztišení díky minimalistické, téměř satieovské klavírní melodii, do níž Barnes deklamuje: „Zničil jsem si život / Špatný sen / Nejsem to já / Nejsem svobodný.“ Klavír se postupně rozlaďuje, až mizí v ne­­­určitém šumu. Noční můra a realita tu splývají v jeden celek – zůstává jen intenzivní pocit empatie a úzkosti na pozadí rozpadajícího se světa.

Autorka je hudební vědkyně.