Probírám se svazkem výstřižků z československého tisku o Podkarpatské Rusi, uloženým v archivu Památníku národního písemnictví. Nejen svým stylem, ale i citlivým a bezpředsudečným vhledem do poměrů na „dálném východě“ první republiky z tehdejší publicistiky vyčnívá série reportáží Ivana Olbrachta Boj o kulturu na Podkarpatské Rusi, zveřejňovaná v průběhu podzimu 1931 v Literárních novinách (v následujícím roce texty vyšly knižně pod názvem Země beze jména). Olbracht na základě svého pozorování dochází ke stejnému závěru, k jakému dospěla i odborná komise tehdejší Akademie věd: místní dialekty mají nejblíže ke spisovné ukrajinštině.

Tento poznatek je v příkrém kontrastu k dnes už (doufám!) absurdně znějícímu tvrzení, které jak přes kopírák chrlil tehdejší pravicový a konzervativní tisk: že prý Podkarpatská Rus je a vždycky byla součást Ruska, a že se tam tedy má mluvit a vyučovat rusky. Podobné papalášské výroky, pronášené od stolu bez ohledu na skutečný stav věcí a potřeby místního obyvatelstva, povědomě souzní s ruskou propagandou – nejenom dnešní, ale vlastně i tehdejší.

Naproti tomu reportáže Ivana ­Olbrachta prozrazují kromě spisovatelského nadání také cit a nepředstíraný zájem o životy lidí, starost o věci tohoto světa a snahu přijít jim na kloub – bez ohledu na to, co se o nich tak nějak „ví“ a „traduje“. Kéž by se tyto vlastnosti Olbrachtových textů více objevovaly i v dnešní publicistice! Olbracht v českém literárním kánonu po právu zaujímá nepřehlédnutelné místo a bylo by divné (viz spor o pojmenování jedné z nových stanic pražského metra), kdyby se tato skutečnost neodrážela v místopisných názvech.