Po oceňovaných projektech Musí se žít, Climax a Krásný nový den představilo Pomezí na začátku sezóny další imerzivní inscenaci. Tentokrát zve publikum do světa tuláků, poutníků a kočovníků, zkrátka lidí, kteří žijí mimo většinovou společnost. Patro pavlačového domu na pražské Florenci se proměňuje v zapomenutý kemp uprostřed zamlžených bažin, kam běžný turista nezabloudí. Na začátku dvouapůlhodinového představení se divák seznamuje s jednou z asi desítky postav, která mu postupně odkrývá svou minulost i osudy dalších vyděděnců. Brzy je zřejmé, že jejich svobodomyslnost není tak svobodná, jak se na první pohled jeví, a že je do obytných přívěsů zahnaly různé životní obtíže. A ani okolní lesy nejsou tím, čím se zprvu zdály být… Karavana oproti jiným imerzivním projektům klade větší důraz na participaci: návštěvníci se stávají posly zpráv, důvěrníky i tichými spolukonspirátory. Herci se je snaží přesvědčit o své verzi pravdy – a je na každém, zda podlehne, nebo raději přenechá rozhodnutí jiné přítomné duši. Jako u všech podobných formátů diváka pohání obava, že mu něco uniká a že ne všechna tajemství budou nakonec odhalena. Karavana, kterou lze označit za příjemný žánrový mix mezi kotlíkařinou a duchařinou, jich nabízí hned několik, a stačí rozplést alespoň jedno, aby představení zanechalo silný dojem. Jako u každého kotlíku přitom nezáleží na počtu ingrediencí, ale na tom, kolik péče pokrmu věnujete. Mně, i přes spíše zdrženlivé pozorování, chutnal překvapivě dobře.

Spolek Pomezí: Karavana. Praha, psáno z reprízy 24. 11. 2025