Britská hudebnice a tanečnice Bianca Scout ztělesňuje vztah hudby a pohybu. Její tvorba se pohybuje ve spektrálních rovinách abstraktna, kde se performance a křehké melodie mění v uměleckou identitu zahrnující sebeuvědomění, ale také temnotu, k níž se umělkyně vztahuje v kontextu postkoloniálního myšlení.

Mezi hudbou a tancem

Tuzemskému publiku se Scout představila na loňském festivalu tance, performance a divadla Nultý bod v komorním prostředí sálu pražského Kampusu Hybernská. Uprostřed svého vystoupení najednou seskočila z pódia a vykročila k posluchačstvu, jako by si od eklektické show, plné prudkých změn energie, potřebovala oddechnout. Lehce chaotické momenty střídaly chvíle obnažené zranitelnosti. Například v baladě Midnight, vytvořené s hudebníkem Mun Singem, hraje Scout na elektrickou kytaru hypnotickou tříakordovou melodii a píseň končí šepotem. Vzápětí však nastolenou intimitu naruší trýznivý křik, jímž performerka vyzývá kolemstojící k pozornosti. Podobné odzbrojující interakce matou publikum cíleně. Jakkoli se někomu může performance zdát nekonzistentní, každý pohyb zde má své místo.

Tvorba Bianky Scout se těžko definuje. Stejně jako u manchesterského rappera a tanečníka Blackhaina také pro ni platí, že se při jejích živých vystoupeních stírá hranice mezi hudebním a performativním. Jenže zatímco Blackhainovo spojení noiseových elementů s prvky japonského tance butó má blízko k rituálu, Scout tíhne k té nejkřehčí podobě fyzického divadla.

Baletu a současnému tanci se Scout věnuje od čtyř let. Během studia si ale uvědomila, že reprodukování choreografie a skupinový tanec jí neposkytují dostatečný prostor pro sebevyjádření, a zaměřila se na individuální, autorské podoby tance. Tehdy také začala tvořit hudbu a dnes obě složky vnímá jako neoddělitelné. „Dohromady vytvářejí určitý tvar, formu a obraznost. V hudbě můžete vidět tanec a v tanci hudbu,“ uvedla Scout v rozhovoru pro web Subbacultcha. Těsná provázanost mezi hudební rovinou a performancí je v jejím tvůrčím procesu jasně patrná; improvizované melodie přitom často doplňuje vrstvením samplů své starší tvorby či terénních nahrávek. Výsledkem jsou křehké melodické struktury, jež svou mnohovrstevnatostí připomínají nahrávky polské producentky Martyny Basty nebo album Atlas (2023) americké hudebnice Laurel Halo.

Z intimního deníku

Už od debutové desky Voyager (2016) bylo jasné, že se Bianca Scout bude vymykat žánrovým nálepkám. Definitivně to potvrdilo čtvrté album The Heart of the An­­choress (2022), vystavěné na varhanních partech nahraných v londýnském St. Giles’ Church. Scout na této desce zachytila pocity vzteku, melancholie, ale také euforie, přičemž temný ambient přechází v čarovné elektro­-akustické koláže. Pražskému vystoupení však dominovaly skladby z poslední studiové nahrávky Pattern Damage, která je dosavadním vrcholem autorčina hledání rovnováhy mezi performativním a hudebním vyjádřením.

Podobně jako předchozí deska klade i loňský release důraz na kontrasty emocí. Posluchačstvo přitom dostává možnost poznat i temnější polohy. Bolest a zranitelnost jsou zde vyjádřeny expresivněji než na starších nahrávkách. Prosvětlené chvíle, definované jiskřivou elektronikou, Scout prokládá srdce­rvoucími vokály, na nichž mnohdy písně stojí. Někdy se role zpěváka ujímá hostující choreograf a tanečník Darkmarik. „Jsi záporák, nebo hrdina, miláčku? / Ale co ty víš, jak je to doopravdy?“ ptá se například v písni Forest Spirit. A skutečně se zdá, že Scout si svou identitou (padoucha nebo hrdiny) úplně jistá není. Ostatně nálada se na Pattern Damage mění s dynamikou příznačnou pro fyzické divadlo.

Ve skladbách se zároveň skrývá cosi abstraktního: atonální, metafyzická povaha temných a křehkých vzpomínek, které Scout dokáže zhmotnit jen spojením performance a hudby. Vystoupení tak vyzařuje třaskavou energii a každý posluchač či posluchačka získává své místo v dočasném sonicko­-vizuálním vesmíru. V Praze nastal nejintenzivnější moment, když se Scout za zvuků utichajícího ambientu a smyčky violoncella v písni Lead Us natáčela k pronikavému bílému světlu a zase se od něj odvracela, jako by se bránila spánku: má­-li toto světlo představovat únik z temných stránek fyzična, je pro Scout nedosažitelné. Následně se umělkyně převléká do zimní bundy a kozaček, aby načas skryla svou křehkost, již naplno odhalí při předčítání svého osobního deníku za doprovodu ambientní elektroniky.

Temnota v tvorbě

Abstraktní temnota je zde metafyzickým zdrojem energie mimo čas a prostor, jež existují pouze v abletonových zvukových vrstvách a v lámaných tanečních pohybech. Pattern Damage se tak stává jakousi formou umožňující titulní „narušení vzorců“. Scout záměrně narušuje dokonalost svého vystoupení, čímž konfrontuje i výkonnostní nastavení profesionálního tance. Zároveň tímto způsobem symbolicky odmítá vnucované představy o etice a historii jako reprezentacích hodnotových systémů bez vnitřních rozporů. Temnotu v tvorbě, spojenou s odpojením od sebe samé, Scout chápe jako podobou dekolonizační praxe.

Pojítko s Laurel Halo je v tomto kontextu ještě patrnější: americká experimentální pianistka na desce Atlas tematizovala disociaci jako narušení časového a prostorového ukotvení; Bianca Scout ji vztahuje k tělesnosti. (Nicméně fyzické možnosti se staly důležitým tématem i pro Halo, která například v nedávném rozhovoru pro web ČT art mluví o proměně své klavírní hry v důsledku neuropatické poruchy známé jako syndrom karpálního tunelu.) Obě hudebnice zároveň reflektují přehnané nároky na fyzické výkony umělců a umělkyň.

Vystoupení Bianky Scout mohou být i díky své neopakovatelnosti pro každého jiným zážitkem. Jak zmiňuje server The Quietus, při poslechu Pattern Damage „zažíváme ohromující vzrušení z toho, že dočasně podléháme cizímu plně realizovanému vědomí“. K pochopení tvorby této umělkyně zkrátka běžný poslech nestačí.

Autor je hudební a filmový publicista.

Bianca Scout: Pattern Damage. Sferic 2024.