Roku 1970 uveřejnil americký psycholog Gordon G. Gallup článek v časopise Science, v němž shrnul výsledky svého experimentu se dvěma divoce žijícími samicemi a samci šimpanze. Účelem experimentu bylo prokázat existenci vizuálního sebeuvědomění u zvířat. Gordon se inspiroval zážitky Charlese Darwina, který na jaře roku 1838 v londýnské zoo pozoroval chování samice orangutana jménem Jenny. Chovatel čtyřletou Jenny provokoval, podával jí jablko, a když si je chtěla vzít, ucukl. Jenny svoji frustraci projevila záchvatem vzteku, vleže na zádech kopala nohama, rozhazovala rukama a vřískala. Vyjadřovala své emoce obdobným způsobem jako lidská mláďata. Na podzim téhož roku Darwin sledoval, jak Jenny reaguje na přítomnost zrcadla ve své kleci. Zkoumala je ze všech stran, otírala jeho povrch, pózovala před ním a dělala na sebe obličeje. Na základě pozorování z londýnské zoo Darwin rozvinul úvahy o tom, nakolik si zvířata uvědomují svou existenci a nakolik dokáží jednat eticky a rozlišovat, co je správné a co ne. Závěry těchto úvah podpořily jeho přesvědčení, že se člověk vyvinul z opice.

I Gordon ve svém experimentu konfrontoval šimpanze se zrcadlem. Vlastní odraz nejprve považovali za nepřítele a hrozili mu. Později se uvolnili a začali zrcadlo používat třeba k tomu, aby si čistili srst na místech, kam si sami nevidí, nebo aby se šťourali v nose. V další fázi experimentu Gordon šimpanze uspal a nabarvil jim hranu nadočnicového oblouku a část ucha červenou barvou, která po zaschnutí nevydávala zápach a nebyla hmatatelná. Tváří v tvář zrcadlu se šimpanzi nabarvených míst dotýkali až desetinásobně častěji. Od těch dob je vizuální sebeuvědomění považováno za prokázané, jestliže zvíře s pomocí zrcadla skvrnu na svém těle registruje, ať zrakem nebo hmatem, nebo jestliže se ji snaží odstranit.

Zrcadlovým testem v jeho klasické podobě založené na zrakovém vnímání prošlo jen velmi málo zvířecích druhů. Vedle šimpanzů a některých vyšších primátů (gorila, orangutan) jsou to, byť s jistými nepravidelnostmi, sloni indičtí, delfíni, kosatky, koně, straky nebo holubi; z ryb pyskoun rozpůlený a manta obrovská, z korýšů krab bělostný. Naopak zrcadlovým testem se nepodařilo prokázat sebeuvědomění u lachtanů, pand, psů, chobotnic nebo nižších primátů (makaků, gueréz, paviánů a tamarínů). Psi však úspěšně absolvovali modifikaci testu založenou na čichovém vnímání. Průkaznost testu včetně jeho modifikací je omezená; některé druhy si sebe samy uvědomují způsoby, které test zachytit nedokáže.

Proč o tom píšu? Test byl úspěšně vyzkoušen i na lidských mláďatech. Ale ukázalo se, že úspěšnost v testu je kulturně podmíněná. Zatímco většina batolat z USA nebo Kanady červenou skvrnu na své tváři při pohledu do zrcadla rozpoznala, v Peru, na Svaté Lucii a Grenadě to dokázala polovina z nich, v Keni nebo Kamerunu pouhá tři procenta a na Fidži žádné. Sebezhlížení v zrcadle, nebo naopak stud zakoušený při pohledu do něj byly zaznamenány u dětí už ve věku jednoho roku.

Představitelé druhu Homo sapiens si za nějakých tři sta tisíc let svého vývoje vyvinuli řadu sofistikovanějších a niternějších mechanismů sebeuvědomění, které plynule přechází v sebepojetí. A i když v běžném společenském styku není důvod sebeuvědomění lidí jakkoli prokazovat nebo testovat, vyskytují se tu a tam případy, kdy se člověk z určitého důvodu, sám a pro sebe, k zrcadlovému testu uchyluje. Banálním příkladem budiž kdokoli, kdo na ulici kontroluje svůj vzhled pohledem do výlohy. Nebo kdokoli, kdo mluví bez zvláštního důvodu déle než minutu a začíná se při tom poslouchat. Což se pozná mimo jiné tak, že vyslovuje zřetelněji, dělá dramatické pauzy, vpíjí se očima do svých ochotných i neochotných posluchačů a provází svůj monolog výraznější mimikou i gesty. Nejprůkaznějším znakem takového sebenaslouchání bývá postupné sémantické řídnutí sdělení, kdy mezi počtem slov a novými informacemi narůstá nepřímá úměra. Kdo si je příliš vědom účinku svého (verbálního) jednání v okamžiku, kdy jedná (mluví), prodlévá obvykle ve svého druhu zrcadlovém testu, dokud jeho role před publikem neskončí. Vedle herců, politiků, zpěváků, hlasatelů, mluvčích a občas i zpovídaných sportovců představují zvláštní případ sebenaslouchání rozhlasoví moderátoři. Usazeni ve svých studiích, obklopeni několikerým odrazem sebe samých v oknech, za nimiž dlí zvukaři, a neskonale zrcadleni mikrofony, jakož i nespočetnými přijímači, přivádějí tito své sebeuvědomění k absolutnu.

Pro člověka obírajícího se literaturou existují skvělejší případy. Seděl jsem nedávno v kavárně, kde prodávají knihy. Psal jsem tam recenzi na prvotinu nepražského básníka. Kavárna byla téměř prázdná, když do ní zrovna tento básník vstoupil. Zastavil se u pultu s novinkami, kde zcela literární shodou okolností ležela i jeho prvotina. Nejprve bez zájmu zalistoval knihou básnířky, která byla ten den nominována v kterési literární ceně. Potom zběžně prošel očima, co jiného tam leželo. A pak už nebylo možné odkládat, co viděno zdálky připomínalo pietu.

O deset minut později si básník u baru vyzvedl starší sbírku zkušenějšího kolegy, čistě náhodou svého krajana. Rozloučil se s obsluhou, naposledy očima pohladil obálku své knihy a vyšel na ulici. Před kavárnou se zastavil, podíval se do výlohy, přejel si prsty hranu nadočnicového oblouku, zapálil cigaretu, upravil šálu a vyrazil vstříc sebeuvědomělým činům.

Autor je literární kritik.