Krátký prozaický debut Kristiny Hamplové Lover/Fighter je fragmentární příběh o dívce, která pochází z maloměsta nedaleko Prahy. Děj propojuje motiv nově objevené přírodní drogy sirdin, již lze získat z modrého masa papoušků, kteří se záhadně objevili v našich krajích. Kniha se odehrává ve čtyřech časových rovinách mezi roky 2014 a 2031, stručné kapitoly jsou svižně napsané a rychle plynou, překotně se v nich míhají více či méně bizarní postavy, odehrávají se tu milostná vzplanutí i bolestné rozchody.

V maloměstě kolem cyklostezky, kde si všichni vidí do talíře, zažíváme s hlavní hrdinkou první mejdany a iniciační zakoušení přátelství, sexu i psychických kolapsů blízkých lidí. Není to mládí idylické ani útěšné: „Zdá se mi, že dětství je temná a hluboká rokle plná děsů a člověk nemá jinou možnost než ji proběhnout se zadrženým dechem a dostat se na druhou stranu co možná nejrychleji.“ Jenže jak tušíme, na druhé straně to nebude o moc lepší. Dětství končí odchodem do Prahy, jíž se v roce 2019 začne šířit vlna násilí: odehrávají se tu organizované bitky náctiletých, kteří se perou „jenom pro potěšení. A pro tu krásu.“ Nutkavá agrese, kterou si všichni zúčastnění náležitě užívají, je způsobena raušem vyvolaným konzumací papouščího masa.

Vytisknout si internet

V posledním oddílu, v němž je zachycena realita roku 2031, se dozvíme, že droga umožňující opojení násilím už není potřeba, protože „lidé jsou na sebe v jednom kuse napružení, už beztak dávno není potřeba na něčem jet, aby si dali přes hubu. Zkopat se navzájem do kuličky je běžná aktivita, asi jako se dřív vztekle syčelo na pomalé prodavačky v samoobsluhách nebo pohoršeně odfrkovalo na smraďochy v městské hromadné dopravě.“

Hlavní postava žije v ústraní na Letenské pláni, kde upravuje rolbou zimní stadion, kam nikdo nechodí a který je provozován kvůli jakýmsi blíže nevysvětleným dotačním podvodům. Jinak se Letná proměnila v rozpálenou poušť, avšak tato klimatická linie je spíše jen kulisou na pozadí hrdinčiných sebestředných vztahových eskapád, podobně jako papouščí droga, která text sice exotizuje, ale nepřidává mu žádný zásadnější přesah ani nic, o čem by bylo třeba se více rozepisovat.

Asi nejznepokojivější (ale zároveň dějově poněkud samoúčelné) je v této časové rovině masakrování „oblud“, což jsou živé bytosti nejistého původu, které se na zimní stadion přicházejí zchladit. V této dystopické realitě je pozoruhodně podané také postupné zapomínání na technologické výdobytky starých časů, zde reprezentované nefunkčními mobily nebo malým klukem, který si na papír snaží vytisknout obsah internetu.

V autorčině medailonku jsou mezi inspiračními zdroji uvedeni Roberto Bolaño a Kurt Vonnegut, pokud bychom měli srovnávat, netřeba chodit tak daleko – bude stačit, když si představíme nezhoubovaného Jáchyma Topola, který vyrůstá o čtyřicet let později, zná míru slov, takže zbytečně nežvaní a nehalucinuje a více se zaměřuje na vnitřní život svých postav.

Závan nicoty

Suverénně odvyprávěný příběh je sympatický vtipně vyhroceným nadhledem i neurvalou živelností, s níž vypravěčka komentuje svět kolem sebe. Předestře nám pár nápadů, vtipů, zážitků a emocionálních výtrysků, možná i zašifrovaných milníků autorčina života, kdo ví… Doplní to vděčným dystopickým exkursem do blízké budoucnosti a podivným karnevalem násilí. Celou dobu napjatě vyhlížím, kam tohle všechno spěje, protože autorka umí vytvořit napětí a zručně pracuje s jazykem. Jenže pak to skončí. Nepřichází katarze, potěšení z překvapivě završeného příběhu, ponaučení ani aktivistický apel, a dokonce tu nenajdeme ani cynický výsměch čtenáři, jenž by od literatury cokoli očekával. Mám zkrátka dočtenou další knížku, po jejímž zavření mě zachvátí prázdnota a pocity zmaru. Aspoň že to tentokrát tolik nebolelo… Pokolikáté už si kladu otázku „proč“? Je psaní takových textů bojem proti bezvýznamnosti, k níž jsme všichni nenávratně odsouzeni? Je v příběhu skryta obsedantní touha autofikčně zachytit klíčové momenty vlastního zrání a zakódovat je do mlhy divnosti?

Bavím se o knize s kamarádem a ten na mé otázky odpovídá prostě: „Možná autorka chtěla shromáždit nápady a témata, která jí šla hlavou za poslední roky. Třeba chce prostě jen psát…“ Ale co si počít, když v tom psaní nenacházím smysl? A z čeho vzniká velikášství nakladatelských plánů vedoucí k tomu, že vždy v druhé půlce roku jsou přehlcovány tiskařské stroje, z nichž leze papír přeplněný písmeny a ten se pak lifruje do skladů, na pulty knihkupectví, do antikvariá­tů a knihobudek?

Lover/Fighter vůbec není špatná kniha, Kristina Hamplová je nadějná autorka a její literární styl je opakem nudy. Když se budeme trochu snažit, můžeme její dílo interpretovat jako generační výpověď, jež tematizuje vzrůstající přijatelnost násilí na každodenní bázi i reálnou hrozbu dětských gangů. Můžeme v něm nalézt zachycení momentu, kdy mezi mladými lidmi začalo být normální řešit své psychické zdraví. Případně se lze chytit i urputného protagonistčina boje proti vkrádající se nostalgii. Anebo si knihu jen v rychlosti přečíst, moc nad ní nedumat a nechat se ovanout nicotou.

Kristina Hamplová: Lover/Fighter. Dokořán, Praha 2024, 124 stran.