David Lynch patří k autorům s natolik nezaměnitelnou poetikou, že se jejich příjmení stalo přívlastkem. Jakkoli ale na první pohled můžeme mít jasnou představu, co se slovem „lynchovský“ vlastně myslí, jeho tvorba je ve skutečnosti dost pestrá a různorodá. Lynch zdaleka nebyl jen režisér celovečerních filmů a televizních seriálů, ale také výtvarník, animátor, hudebník, duchovní guru a v posledních dekádách též svérázný internetový influencer. Proměny Lynchovy persony i asociací, které si s jeho tvorbou spojujeme, dobře zachycují dokumenty, které o něm v průběhu let vznikaly.

Sériový vrah

Pokud se podíváme na seznam lynchovských dokumentů, zjistíme, že řada z nich se věnuje transcendentální meditaci, kterou Lynch léta provozoval a propagoval – on sám o ní ostatně natočil celovečerní film Meditation, Creativity, Peace (Meditace, kreativita, mír, 2012). Další skupinu dokumentů tvoří často podivínské formáty zasvěcené jednotlivým filmům – a opět sám Lynch je podepsaný pod jedním z nich, totiž pod snímkem Eraserhead Stories (Příběhy o Mazací hlavě, 2001). Nejlépe ale proměny lynchovského mýtu zachycují čtyři celovečerní portrétní dokumenty, z nichž každý vznikl v jiné dekádě a každý zachycuje mistra v jiné fázi jeho kariéry.

Prvním z nich je film Pretty as a Picture: The Art of David Lynch (Krásné jako obrázek: Umění Davida Lynche) z roku 1997, který se váže k natáčení snímku Lost Highway (1997), zároveň však odskakuje k různým příležitostným událostem, jako je režisérova návštěva míst, kde vznikal jeho debut Mazací hlava (Eraserhead, 1977), nebo výstava jeho fotografií. Podobně jako v dalších portrétních dílech o Lynchovi i tady nakonec nejvíc času trávíme v jeho dílně, kde se věnuje svým výtvarným projektům, což byla součást jeho denní rutiny, a současně trousí historky a postřehy. Některé z nich se přitom opakují tak často, že je slyšíme v různých dokumentech stále znovu. Pretty as a Picture ale především vykresluje obraz Lynche jako „nebezpečného“ a provokativního umělce. Od několika mluvčích tu zazní, že pokud by se nevrhl na uměleckou dráhu, nejspíš by ho čekala kariéra sériového vraha. Výtvarná díla, která ho tu vidíme vytvářet, oscilují mezi morbidností a erotikou: ve svých skulpturách pracuje s živými mravenci i mrtvolami zvířat, jeho fotografie jsou prosycené temnou, noirovou smyslností. Je to Lynch konce devadesátých let, kdy už byl etablovaný jako tvůrce mysteriózních příběhů o odvrácené straně americké idyly. A také jako režisér, který svou variací na kriminálku drsné školy Lost Highway vystihl náladu konce milénia. Snímek byl jakousi dekadentní after party po „divokých devadesátkách“.

Život v umění

Dokument Lynch z roku 2007 toto pojetí kompletně opouští. I zde je ovšem Lynchův portrét úzce spojený s projektem, na němž aktuálně pracuje. V tomto případě jde o jeho poslední celovečerní snímek Inland Empire (2006), kolážovitý tvar snímaný digitální videokamerou, jehož scénář vznikal spontánně přímo během natáčení. Lynch už není režisér­-monstrum, ale bytostný experimentátor čerpající z momentálních impulsů. Slyšíme ho mluvit o éterických inspiracích, které získává při svých transcendentálních meditacích, sledujeme, jak se toulá opuštěnými továrnami, fotí si polorozpadlé zaprášené roury a pak se doma u počítače rozplývá nad jejich neobvyklými tvary. Film ho ale zároveň zachytil v počátcích jeho experimentů s internetovou sebeprezentací. Vidíme, jak nahrává několik ikonických videí, kde vítá návštěvníky své webové stránky davidlynch.com a informuje je o tom, jaké je právě počasí. Lynch je přitom spontánní a eklektický i formálně – zběsile a trochu nahodile střídá různé typy kamer od zrnitého černobílého obrazu po dobový digitál, což má patrně podpořit dojem tvůrčího kvasu.

Další dva tituly vznikly už v době, kdy Lynch opustil formát celovečerního filmu. Dokument David Lynch: Život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016) se chystal zhruba ve stejné době, kdy režisér pracoval na seriálu Twin Peaks: The Return (2017), nicméně je to už bilanční počin, který se vrací k umělcovým tvůrčím počátkům. Stojí za ním tentýž tým, který natáčel Lynche, ale Život v umění je formálně zklidněný a soustředěný především na referování o autorově dětství, mládí a prvních uměleckých pokusech vedoucích až k natočení Mazací hlavy. Po Lynchovi­-šílenci a Lynchovi­-improvizátorovi tento snímek uvádí na scénu Lynche­-umělce. Namísto transcendentálních meditací či nočních můr tu tvůrce prezentuje čirou radost z tvorby, snahu o „život v umění“ a „život s uměním“ v opozici k praktickému „životu ve světě“. Spíš než opulentní „Lynchland“, který režisér vybudoval ve skvělém pokračování Twin Peaks, se Život v umění vrací k ideálu, jejž Lynch celoživotně ztělesňoval především svou výtvarnou tvorbou: ideálu umělce, pro něhož je tvorba hrou a hra nejsmysluplnější životní náplní.

Čaroděj

Lynch/Oz, poslední ze čtveřice portrétních dokumentů, je pak jakousi předčasnou zádušní mší, i když vznikl už v roce 2022. Snímek nechává postupně sedm různých mluvčích objevovat paralely mezi Lynchovou tvorbou a filmem Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). Formálně se podobá formátu videoeseje, protože se skládá především z ukázek z filmů doprovázených mluveným komentářem. Rozhodně ale nejde o analýzu, spíš o volný, rozbíhavý tvar, který se nechává unášet proudy asociací a příliš si neláme hlavu s tím, zda dávají smysl. Zásadní je, že samotný Lynch ve filmu nevystupuje. Mluví tu o něm ale jeho generační kolega John Waters, jehož Růžoví plameňáci (Pink Flamingos, 1972) se v sedmdesátých letech promítali v dvojprogramu s Mazací hlavou jako půlnoční projekce, nebo mnohem mladší filmaři spojení s imaginativními žánry jako Karyn Kusama či David Lowery. Celek evokuje zhodnocování odkazu mistra, který (už) není mezi námi. Tím spíš, že úvahy, které jednotliví přispěvatelé vedou, jsou totálně ahistorické – chybí tu povědomí o tom, jak se Lynchova tvorba vyvíjela, jak reagovala na dobové trendy, jak stále znovu (a jinak) definovala osobnost samotného tvůrce. Lynchova filmografie se tu proměnila v kontinuum, v jednolitou matérii, z níž je možné libovolně vyzobávat jakékoli prvky a zasazovat je do jakýchkoli kontextů, protože je předem jasné, že všechny budou „lynchovské“.

Právě na to bychom si ale při vzpomínání na Davida Lynche měli dávat pozor. Na jeho filmografii je fascinující mimo jiné právě to, jak byla tvárná. Každý z Lynchových snímků má svá specifika, která vyrůstají mimo jiné i z historických souvislostí, v nichž se rodily. Mazací hlava je experimentální film natočený čerstvým absolventem výtvarné školy a zároveň hit půlnočních kin. Duna (Dune, 1984) patří k nejbizarnějším vědeckofantastickým velkofilmům, jaké kdy vznikly. Městečko Twin Peaks (Twin Peaks, 1990–1991) má původ ve zlomové fázi historie televizních seriálů a Lynch na něm pracoval s Markem Frostem, spoluscenáristou další převratné série Hill Street Blues (Poldové z Hill Street, 1981–1987). A tak bychom mohli pokračovat. Kritické sledování portrétních dokumentů o Lynchovi nám pomůže nebrat autorovo jméno nadarmo a nechápat jeho odkaz jako jednotnou poetiku, ale spíš jako příběh plný nečekaných zvratů.

Autor je publicista.