Jsou knihy, jejichž působnost je spotřebována jediným čtením. Přečteno, odloženo, zapomenuto. Rozkládat o nich nemá smysl. Zájem o ně neoživí sebeservilnější recenze, bezduché ankety ani velkohubé ceny. Jednomyslný chór frází a emfatických výkřiků, který každoročně zaznívá nad řádkou tuzemských titulů, nikomu slávu nezaručí. Jakmile odezní, kniha se propadá do nevědomí, informace o ní končí v petitu medailonu. O to tristnější je osud odložených knih, oč dychtivěji jejich autoři a autorky očekávají ohlas, pochopení, přijetí. Jenomže literatura, natožpak poezie není dokumentární film o zvířatech, kde má divák pod vlivem návodného komentáře truchlit nad umírajícími mláďaty, litovat hladovějící samice nebo trnout nad počínáním zoufalých samců.

Nevymahatelný nárok být přečten a zhodnocen padá před nevyzpytatelnou vůlí těch, kdo čtou. Pokud by někdo dokázal zachytit a popsat míjení a střetávání čtenářů a knih, třeba jen v současné české poezii, zjistil by, že dění na tomto poli se řídí především zákony divočiny (čti: entropií instinktů), nikoli předpoklady liberální demokracie. Ani čím dál bezskrupulóznější marketingové strategie a jejich více či méně obratné nápodoby na straně iniciativních autorů a autorek nemohou situaci zvrátit. Nakonec vás přečtou jen ti, co sami budou chtít.

Vedle vpravdě spotřebních, příliš lidských knih se tu a tam objevují knihy, jejichž autoři či autorky snad o pochopení a přijetí ani nestojí. Natolik jsou zabráni do své věci, že se dávno přestali starat, komu jejich psaní poslouží a zda vůbec. Umanutě pilují vlastní poetiku, třebaže jim ji povolaní i nepovolaní vykladači nejednou omlátili o hlavu. Takové knihy vzbuzují pozornost už proto, že je nikdo nikomu nevnucuje, křiklavě na ně ne­­upozorňuje, bohapustě o nich nežvaní. Pokud jste dočetli až sem, pochopili jste, že takovou knihou je v mých očích Konkrétní poštolka Jakuba Řeháka.

Přeludný svět

Kdo chce v simulakru současnosti něco skutečně vidět, potřebuje čas, soustředění a cvik, potřebuje slídit po švech unikavé hyperreality, číst ji proti srsti a vystříhat se obrazů, myšlenek a perspektiv, které básníkovi diktuje univerzálně přijatelná a navenek homogenní kolektivní zkušenost rozpuštěná v zájmových diskursech. Jakub Řehák, básník­-chodec a „ne zcela dobrovolný špeh vlastního úžasu“, postupuje obvykle tak, že přeludnost pražských čtvrtí vzývá a hyperbolizuje. Zvenčí to vypadá jako další z řady básnických portrétů apokalypsy, na jejíž bezprostřední hrozbu jsme si ve 21. století už zvykli (podle moralistů až příliš snadno; podle zoologů docela přirozeně, protože taková reakce člověka na proměnu prostředí je v souladu se zachováním druhu). Díváme­-li se však na Řehákovu vizi rozvráceného, nehostinného městského prostoru zevnitř, noříme­-li se do něj jako jeho obyvatelé, shledáváme, že v jádru dramatické výpovědi Konkrétní poštolky stojí prožitek bezútěšné přítomnosti, z níž nelze vystoupit: veliké zlé a rudé slunce / prskalo nad městem / krev prosvítala / kotce a zahrádkářské kolonie / ožívaly zpěvem / hlásily se o své právo na život (…) prosím přenes mne / přes mé pusté dny / chladně modré / ledově průzračné odtažité / kancelářsky čpící dny“.

Jedinečná zkušenost každého z nás, kterou neurotičtí mluvčí Řehákových básní zastupují, záleží v tom, nakolik se v dané situaci srovnáme s během času, s rozprostraněností prostoru, s vědomím sebe sama jako subjektu daný čas a prostor nevyhnutelně obývajícího, jakož i s povlovnou prostupností hranic mezi světem, jak se jeví, a našimi představami, které předčí i to nejskutečnější dění na ulici. Řehákovy verše naznačují, že snesitelnost existence možná spočívá v tom, nakolik jsme schopni rozkrývat její zprostředkovanost, nakolik jednotlivé její vrstvy činíme vědomými, takže pronikáme dál, snad hlouběji, a vyslovujeme dočasný smysl toho, co pro tuto chvíli nepochybně je, třebaže jen v říši představ. Život nahlížený jako neukojitelná žádostivost. Skutečnost jako věčně ustupující horizont. Jsme nuceni si ji navzdory její obludnosti zdůvěrňovat. Co jiného může člověk dělat, jakmile zjistí a napíše, že „prázdnota života nedá se unést“?

Žena­-fantom

Totéž, co platí o vztahu ke skutečnosti, platí o vztahu k absolutnímu „ty“, které v Konkrétní poštolce zastupuje nedosažitelná žena. Vyskytuje se v básních pravidelně jako objekt touhy, v převlecích a vzpomínkách, neobsažitelně úplná i zástupně přibližná, v podobě klasických fetišů lodiček a punčoch. Tento synekdochický způsob zobrazení ženy jen zdůrazňuje její loutkovitou existenci v přeludném světě. Oč víc doráží ženina elektrizující přítomnost na muže a oč bezradněji se jí muž koří, o to přízračnější se žena stává. Nejde o to splynout se ženou v okamžiku dočasného naplnění, ale – zprostředkovaně a reproduktivně – stupňovat slast, která je přímo úměrná zklamanému očekávání, a naopak nepřímo úměrná skutečné blízkosti. Dialektiku nedokonavého vztahování se k ženskému „ty“ postihuje báseň Půlnoční situace: „Hledíme do zrcadla. Roztéká se s naší / podobou. Nadšení září z trnoucích zubů, uší / a očí. Pohybujeme se ve skafandru dne na / konci slasti, která se tenčí jako kost a pak už / vůbec není.“

Není, je a zase není. Dokonalost nesmí existovat, „láska je přiblížením smrti“. Mužští mluvčí Řehákových básní, které pronásleduje hrůza z dovršení, otevírají se intenzitě prožitků až v zrádném bezpečí vzpomínek. Čas jako nepřetržitá série ztrát zpětně zvýznamňuje skutečnost, ba vytváří skutečnost novou, skutečnější. Člověk shledává, že existuje ve vleku za svým životem, tragicky opožděn, ale teprve v odstupu snad rozkrývá smysl událostí, smysl oněch ztrát. Tak žije, odcizen přítomnosti, před kterou se neustále staví minulost, a stane se, že znenadání obcuje s mrtvými, zaživa mrtvými i skutečně zemřelými.

Dlažební kostka

Při vší nezacílenosti bujných metafor, odtažitosti obrazů nebo občasné poetizaci („opuštěné garáže plné sněžící jinovatky“) je z veršů Konkrétní poštolky znát, že Řehák píše taky o odvaze postavit se novému světu, o vyrovnávání se s událostmi, které zpochybnily samozřejmost naší existence. Kde se jeho vize překrývá s realitou nedávných let, osvědčuje jistý automatismus autorova nazírání nenadálou účinnost v prostředkování tísnivosti, například tísnivosti městského prostoru: „v ulicích mlčeli bleděmodře muži / vracející se z uřícených cest / na kovově falických bicyklech / křik dětí transmutoval stromy v měsíční přijímače / domy všudypřítomně skrývaly / svou diskrétní nepřítomnost a nahotu // hlasy nedoléhaly na mostech a auta neprojížděla / v hlučných šedých kolonách / proti zapadajícímu slunci / zmrzlina se roztekla jako děsivý rosol / po vyprázdněných parcích / kam nedopadl ani pruh bledého světla // o půlnoci transformátory přestaly / spalovat hloupé holubí živočichy / nastavily žebra klidné tmě / a pod jejími doteky spokojeně vrněly“. Zatímco však citovaná báseň Zákaz vycházení líčí pouze důsledky lockdownu, aniž by pojmenovala jeho příčinu, a tak zůstává ve své nedourčenosti nadčasová, v básních nebo pasážích nesených nikoli evokací, ale výkladem zplaňuje autorova výpověď v poněkud moralizující, politizující proklamaci: „vzpomínej na den kdy nastal další konec světa / neviditelný aerosol / vymetl ulice / vymetl kanceláře / byly bez lásky / byly prázdné / nový prekariát rozkvetl na houmofisu / zaměstnanci se probouzeli / s rukama otočenýma vzhůru / v týdnu dny splývaly / čtvrtek chutnal jako neděle / neděle jako čtvrtek“.

Konkrétní poštolka ukazuje, nakolik se v Řehákově poezii vyostřuje svár mezi surrea­listickou techné, kterou autor ovládá i s rizikem ornamentu, a empirií, o jejíž smysl nechává vyjednávat své vzpomínky, ty skutečné i ty přeludné, v obou případech životodárné: „Vzpomínám na den kdy na absolutním náměstí / sebral kdosi dlažební kostku / a mrštil mi ji do čela“. Dlažební kostka je tu zrovna tak nástrojem iniciace, impulsem života, jako symbolem svobody (viz autorem aktualizované heslo studentských protestů v Paříži roku 1968: „Sous les pavés, la plage!“). Dlažební kostka je konkrétním předmětem, který lze vzít do rukou, přemístit, a odkrýt tak novou vrstvu skutečnosti. V dalším kole tvořivého zápasu mezi láskou a smrtí straní Řehák lásce, třebaže je to smrt, co jeho verši prostupuje důsažněji.

Autor je literární kritik.

Jakub Řehák: Konkrétní poštolka. Odeon, Praha 2024, 88 stran.