Blízký východ představuje nejen název tohoto čísla, ale také pojem, který jsme při přípravě tématu v redakci diskutovali, protože si uvědomujeme, že vždy jde o to, z čí perspektivy je za východ označován. I při vědomí koloniálních konotací jsme se nakonec rozhodli u něj zůstat, protože žádný lepší termín se dosud nevžil. V úvahu ale přichází ještě jeden důvod. V části české společnosti stejně jako u českých politiků a médií jako by se totiž rozšířilo přesvědčení, že Blízkému východu dobře rozumíme: je nám jasné, komu máme fandit, a samozřejmě máme spoustu receptů na řešení tamních problémů. I to je svého druhu blízkost, i když se za ní často skrývá neznalost. Blízkovýchodní expert Břetislav Tureček to v rozhovoru shrnuje větou: „U nás to povědomí tak velké není, takže nám zbývají razantní názory.“ Ambice tematických článků spočívají tedy spíše v rozbíjení jednoduchých schémat, protože ta v tak konfliktním i složitém politickém terénu nemohou obstát.

V poslední době českou společností hýbalo pomyslné válečné kyvadlo, které začalo působit před třemi lety otevřeným ruským útokem na Ukrajinu a 7. října 2023 se přehouplo do Izraele a Palestiny. Nejde jen o to, jak hluboce se nás tyto konflikty skutečně dotýkají, ale také do jaké míry naši společnost polarizují. A paradoxně střet Izraele a Palestiny, byť zasahuje menší, ale hlasitější a viditelnější část české společnosti, působí (jak upozorňuje ve svém textu Zora Hesová) daleko vyhroceněji. Dnes se ono válečné kyvadlo – alespoň z hlediska veřejného zájmu – přehouplo díky Donaldu Trumpovi opět spíš na ukrajinskou stranu, avšak i v případě Gazy vyšel staronový americký prezident vstříc silnější straně konfliktu. Obyvatelé obou regio­nů, jichž se Trumpovy nápady týkají, jsou přitom ostře proti. Zatímco však Evropa s Trumpem zápolí nejen v souvislosti s přístupem k Ukrajině, ale také kvůli jeho dalším geopolitickým ambicím nebo celním tarifům, většina zemí Blízkého východu zatím může jenom hádat, jaké plány se v jeho hlavě rodí pro ně.

Přitom by si tento těžce zkoušený re­­gion asi ze všeho nejdřív potřeboval na pár let vydechnout. Oblast, která byla v turbulent­ním pohybu po většinu druhé půlky 20. století, zažila od americké invaze do Iráku v roce 2003 sled katastrofálních válek, které výrazně poznamenaly i státy, jež se do nich přímo nezapojily. Když na sklonku loňského roku došlo překvapivě rychle k pádu Asadova režimu v Sýrii, jednalo se vlastně o pozdní výhonek takzvaného arabského jara, které na počátku desátých let přineslo velké naděje a posléze i velká zklamání. Pavel Barša v titulku svého eseje konstatuje, že se tato část světa opět nachází „v bodě nula“, na začátku dalšího milníku, který může předurčit její budoucnost v dalších desetiletích. Není přitom vůbec jasné, zda v dobrém, nebo špatném slova smyslu. V době, která doslova dýchá beznadějí, bychom si rádi mysleli, že opožděná a nečekaná sklizeň syrského arabského jara může znamenat i šanci na návrat stability a klidu. Jistotu, že k tomu opravdu dojde, byste ale v tomto čísle hledali marně.