Není to tak dávno, co měl návštěvník běžného českého antikvariátu příležitost zhodnotit svůj nákup částkou až ve výši 50 000 procent původní investice. Na poměry v knižní branži – nevídaný výnos. Zvlášť uvážíme­-li, že šlo o obchodní transakci, jejíž komoditou je titul, který dlouho zajímal jen pár zasvěcenců. Ostatně jeho autorka i nadále zůstává většině kulturní veřejnosti prakticky neznámá. Zatímco však její hvězda u nás pomrkává, za hranicemi září čím dál silněji.

Formátem skromnou knížečku dřevorytů, již grafička Helena Bochořáková­-Dittrichová vydala v roce 1929 pod názvem Z mého dětství, jste ještě tak před patnácti lety pořídili doslova za pár stokorun. Nyní se její hodnota šplhá na desetitisíce, přičemž u zámořských obchodníků se vzácnými knihami a tisky není výjimkou ani cenovka odpovídající 150 000 korun. Jak je to možné?

V roce 2008 publikoval americký historik David A. Beronä, specialista na dřevorytové romány, monografii Wordless Books: The Original Graphic Novels (Knihy beze slov. Původní grafické romány). Rodačku z hanáckého Vyškova Bochořákovou v ní zařadil po bok klasiků, jako byli Belgičan Frans Masereel nebo Američan Lynd Ward. A vyzdvihl ji jako první ženu, která se knihám dřevorytů, jež dokážou vyprávět příběh, aniž by potřebovaly text, věnovala (jediné české médium, které tuto stopu tehdy zaregistrovalo, byl magazín Aargh!). Ovšem na této metě se pomysl­né tažení grafičky za Atlantikem nezastavilo. O šest let později vystavilo její dílo newyorské Muzeum žen v umění a představilo Mé dětství jako vůbec první komiksový román na světě vytvořený ženou. Cena raketově vystřelila! Co by asi na takový triumf řekl literární historik Arne Novák, který napsal ke knížce předmluvu, v níž její náladu přirovnal, poněkud konzervativně, k Babičce?

Teoretik Scott McCloud považuje cykly dřevorytů z první třetiny 20. století za chybějící článek komiksové evoluce. Jistě není přehnané tvrdit, že bez vizuálního jazyka, který jejich tvůrci rozvíjeli, by dnešní komiksové romány vypadaly jinak. Maus, Sandman, Mooreovi Strážci, knihy Daniela Clowese, Charlese Burnse… ty všechny pohání hodinový strojek, jehož ozubená kolečka pomáhali brousit pionýři formy svými dlátky a nožíky. A leckteří současní autoři se k dřevorytovým otcům zakladatelům hlásí výtvarnou stylizací, estetikou. Například Peter Kuper – jinak známý díky komiksovým adaptacím Kafky – bezeslovným románem Systém (2014). Nebo Thomas Ott, který do černých desek vyškrabává existenciální hororové grotesky sálající vnitřní září, jež připomíná paprsky světla v čarách dřevokresby.

Ostatně světlo, ostré a spalující, je tady základem všeho. Ne náhodou Masereel svůj slavný cyklus z roku 1919 pojmenoval Slunce a převyprávěl v něm klasický příběh o Ikarovi. Světlo dává každému „zastavení“ grafického cyklu dynamiku a vdechuje kompozici život. A tato dynamika se násobí tím, jak se jednotlivé výjevy skládají za sebou. Náročnost techniky naučila tvůrce dbát na srozumitelnost a pečlivě vážit každý obraz.

V Dětství Heleny Bochořákové je takových obrazů ke stovce. Od narození až na práh dospělosti jsou unášeny střídáním ročních období, jejichž idyličnost sice není bezbřehá, neboť ji tu a tam naruší dětský strach, dívčina mdloba při liturgii, smrt babičky či ubývání zraku (v pozdějším věku musela Bochořáková kvůli oční vadě grafiku opustit a věnovat se malbě), ale v celku převládá. Dřevoryt si oblíbili levicoví výtvarníci, neboť jeho ostře kontrastní plochy dokážou vyjádřit bídu industrie, sociální pnutí i patos revoluce. Ostatně stejnou výtvarnou stylizaci dodnes nacházíme v ilustracích anarchistických tiskovin. Naproti tomu u Bochořákové má hra černé a bílé spíš křesťanský původ.

„Známe paní Helenu Bochořákovou­-Dit­tri­chovou z dřívějška jako umělkyni velice citlivého sociálního svědomí a útlé vnímavosti pro lid pracující v továrnách, hutích, v přístavištích,“ píše Novák v předmluvě, „a nejednou nás upoutala výtvarným vylíčením podílu, který v kapitalistickém světě a ve velkém městě připadl dělnickému proletáři… zde se představuje jako dcera měšťanského domu, jež jest hrda na to, co přijala z domácí půdy patricijské.“

Revoluční mýtus Masereelův či Wardův, prosvítající její ranou tvorbou (série šesti dřevorytů Povstání, 1925), alternuje Bochořáková mýtem novozákonním, s mnohdy až mystickou tonalitou. Takový je třeba grafický cyklus Kristus (1944). Současně s manželem Vladimírem hojně cestovala, a tak její tvorba čerpala inspiraci v cizích, pokud ne přímo exotických krajích. V roce 1934 publikovala jak cestopis Dojmy z SSSR, tak knihu dřevorytů Indiáni jindy a dnes. Bezdětná zemřela v Brně roku 1980 ve věku pětaosmdesáti let.

Tou dobou se v Americe už dva roky četla Smlouva s Bohem od Willa Eisnera.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.