Není to tak dávno, co u většiny ­společnosti převažovala relativně optimistická ­představa o budoucnosti technologického vývoje – smartphony a sociální sítě výrazná část z nás přivítala se zájmem až nadšením a málokdo věnoval pozornost negativním důsledkům tohoto rychle nastupujícího „nového normálu“. Technologické projekty, které se obyčejně zaštiťovaly liberálními hesly (typickými pro post­-hippie prostředí Silicon Valley), jako je „otevřená společnost“, „propojení globální komunity“ nebo „decentralizace moci a vědění“, však v poslední dekádě začaly postupně vyjevovat svoji temnou stranu. Po postupném odhalování různých typů sledování, manipulací veřejností a dalších zneužívání sběru velkých dat se ukazuje, že přísliby zářné technoutopie byly pouze naivními nebo vyloženě lživými prohlášeními – a procesy, které se jednou daly do pohybu, se dnes jeví už jen jako těžko zastavitelné.

Díla umělců a umělkyň, kteří se snaží nahlédnout pod křečovitě se usmívající masku korporátního žargonu a zjistit, jak produkty technologických gigantů skutečně ovlivňují svět, ve kterém žijeme, představuje výstava v Galerii Rudolfinum nazvaná Poetics of Encryption. Je však vůbec možné uspět v pokusech uchopit abstraktní procesy, které nenápadně formují naše každodenní životy, a zjistit, co nás v blízké budoucnosti čeká?

Rozbít černou skříňku

Kurátor Nadim Samman představil svoji putovní výstavu už na dvou předcházejících zastávkách – v Berlíně a Kodani – a její česká varianta víceméně kopíruje původní koncept včetně způsobu instalace některých děl. Nejedná se však pouze o klasickou „výstavu na klíč“ – kurátor se pokouší aktivně komunikovat s místní scénou, a do svého výběru proto zahrnul také tvorbu několika lokálních umělců a umělkyň: mezi zahraničními jmény se tak objevuje autorská trojice Daniel Burda, František Fekete a Anežka Horová, Dušan Zahoranský či kolektiv BCAA system.

Do úvodní části výstavy byli vybráni umělci a umělkyně, kteří si dávají za cíl narušit pevnou skořepinu „černé skříňky“ současných technologických infrastruktur a snaží se nahlédnout do jejich vnitřností. Vystavená díla proto nejenom přibližují způsoby, jimiž technologické společnosti nenápadně formují naše vidění světa, ale také odhalují fyzická „střeva“ těchto procesů a připomínají, že digitální výpočetní technika je závislá na fyzických materiálech a nevznáší se na pověstném nehmotném „obláčku“ cloudového úložiště.

Tázání, do jaké míry jsme bezmyšlenkovitě srostlí se svými telefony, nenápadně prověří hned v úvodu socha efektně nasvícené osminohé, „panoramatické“ kočky z roku 2022. Internet je plný fotografií nejrůznějších příšerek, které vznikly nedokonalým překrytím obrazů zachycených na telefon v režimu panorama, a Eva a Franco Mattesovi s humorem zhmotnili surreálnou „dvojkočku“, která jinak existuje pouze na digitálních fotografiích. Toto dílo, které si automaticky vyfotil každý, koho jsem viděl přijít do místnosti, se díky návštěvníkům a návštěvnicím rychle šíří po sociálních sítích a kočka se tak vrací do svého přirozeného prostředí, kde dělá výstavě dobrou reklamu.

Otisky lidského

Výrazná část výstavy Poetics of Encryption se zaměřuje na to, jak v temném zrcadle současných digitálních technologií hledáme emoční kontakt s dalšími lidmi. Ať už se jedná o nostalgické procházení digitálními pozůstatky po našich bývalých partnerech, randění s personalizovanými sexboty nebo o dorozumívání se zesnulými příbuznými, jejichž osobnost může simulovat virtuální realita, ve vystavených dílech se často objevuje téma osamělosti a touhy po kontaktu s druhým člověkem, který se snažíme nahradit „bezpečnější“ komunikací s tvárným strojem. Umělá inteligence je v prezentovaných dílech nezřídka vykreslena jako bludiště, v němž není těžké se ztratit bez možnosti najít cestu ven: lákavým způsobem nám totiž vrací to, co do ní sami vložíme, a říká nám jen to, co si přejeme slyšet.

Vidinu singularity, ve které se lidské definitivně nerozlučně proplete se strojovým, pojmenoval umělec Matthias Planitzer ve svém videu z roku 2023 příznačně Nudná dystopie: představu života ve virtuální realitě designované velkými korporacemi autor vnímá jako zlý sen, ze kterého se jednoho dne možná nebudeme moci probudit. Poslední neúspěšné pokusy společnosti Meta sice ukazují, že o procházky v prázdném liminálním prostoru „metaverza“ zatím lidé nejeví výrazný zájem, s přihlédnutím k postupnému prorůstání technologických gigantů s vládami států však v konečném důsledku nakonec nemusí záležet na našem rozhodnutí.

Mezi mnoha doslovnými depresivními reflexemi směřování současné globální společnosti překvapivě vyniká „lokální“ dílo skupiny BCAA system Opevním se v lobby (2024–2025). Autorstvo v něm s pomocí postav myslivce a pytláka glosuje nejenom novověké boje o to, kdo bude mít ve středoevropském prostoru nárok na postupně zestátňovanou a privatizovanou přírodu, ale i analogickou situaci, která se v posledních dekádách udála v prostředí internetu. Skupina nepracuje s odpudivými halucinačními obrazy vytvořenými pomocí umělé inteligence jako mnoho dalších přítomných videí, ale naopak s propracovanou estetikou videoherního prostředí, díky čemuž instalace působí hravě i soustředěně zároveň.

Cesta ven

V jedné ze dvou rozměrných halových výstavních místností Rudolfina se na ploše desítek metrů čtverečních rozkládá podrobný diagram rozebírající, jak se technologické inovace rozvinuté v Evropě patnáctého a šestnáctého století staly základem současné podoby globálního kapitalismu a propracovaných způsobů kontroly. Autorská dvojice, teoretička Kate Crawford a umělec Vladan Joler, v díle nazvaném Kalkulující říše (2023) ukazují, jak je současný stav globální politiky vystavěn na pilířích modernity, jako jsou národní státy, moderní věznice nebo industriální revoluce.

Tuto přísně vědecky se tvářící mapu v druhé polovině výstavy ironizuje obdobně rozměrná síť složená z absurdního propletence trashových politických, esoterických a kvazifilosofických memů, které skupina Clusterduck nasbírala přímo v hustém lese internetových fór. Paranoidní memetický atlas Detektivní práce (2023) oproti svému analytickému, do dějin obrácenému protikladu vystihuje mentální stav současného internetu – nekonečně se řetězící chaotické šílenství odkazů a narážek, jejichž význam se ztrácí pod neproniknutelnými vrstvami referencí.

Humor a nadsázka skupiny Clusterduck jsou jedním z mála způsobů, jak si v Rudolfinu trochu odpočinout od depresivního tlaku prezentovaných děl. Efektní dystopický diagram Crawford a Jolera, doplněný o několik videí rezonujících s jejich tezemi, je totiž monolitickým stanoviskem, u kterého je snadné začít si zoufat, že současná podoba planetární politiky je prostě nevyhnutelným výsledkem pěti staletí kumulace moci a formování planetárních vztahů.

Je pravda, že analýza problému je prvním krokem k jeho vyřešení, ve výstavě bych nicméně uvítal prostor věnovaný současným i historickým emancipačním hnutím anebo alternativám tohoto temného sci­-fi, které nás, jak se zdá, postupně pohlcuje. Takto si z Rudolfina mohou mnozí kromě fotografie osminohé kočky odnést nanejvýš čím dál intenzivnější pocit, že jsme beznadějně odsouzeni k tomu, stát se součástí soukolí dehumanizujícího stroje, směřujícího vstříc lidské a klimatické katastrofě.

Poetics of Encryption. Galerie Rudolfinum, Praha, 13. 2. – 11. 5. 2025.