Hrdinka islandské novely Neuvěřitelná cesta (Delluferðin, 2019), v níž je v rychlém sledu vylíčen její útěk z domova, nález starožitného artefaktu, převleky, záměny i nepravděpodobné náhody, v samotném závěru přemítá: „Nevyzní celá ta snůška nesmyslů (…) tak trochu jako nějaký laciný román?“ Autorka Sigrún Pálsdóttir jako by těmito slovy ironicky reflektovala skutečnost, že její text tak opravdu působí.

Mladá islandská dívka Sigurlína v touze nestrávit zbytek života jako „otrokyně vlastního otce“ utíká z Reykjavíku a vyráží do Ameriky. Shodou okolností s sebou veze pozlacenou sponu z 11. století. Tu se později, po různých dickensovských peripetiích, rozhodne využít pro svůj návrat zpět na Island. Všechno se ale samozřejmě zkomplikuje, spona putuje mezi Američany a nabývá nových významů.

Sigurlína sice musí po odjezdu do Spojených států čelit nejrůznějším překážkám, nedá se však říct, že by jako postava procházela zásadnějším vývojem. Na začátku vyprávění je vykreslena jako emočně nestabilní roztěkaná teenagerka plná naivních představ o světě a nejistot. Na své cestě světem vystupuje nesměle a neprůbojně a čtenář jen trne, co zlého se jí v New Yorku konce 19. století stane. Však na ni také čeká záplava nehod jako z gotického románu: smrt ochránce; křivé obvinění a propuštění z práce; požár domu, při němž přijde o veškerý majetek; krádež kabelky, v níž má poslední peníze i islandskou sponu.

Kdo objevil Ameriku?

Pálsdóttir má zálibu v propojování námětů, které však není organické, ale překotné, jako by vypravěčku právě napadalo, kudy se bude příběh ubírat a jak překvapivě by se osudy postav mohly protnout. Autorce zjevně nesejde na koherenci vyprávění, a tak se lidé náhodně setkávají, aniž by z těchto střetnutí pro vývoj příběhu cokoli vyplývalo. Vyprávění tvoří rychlý, mnohdy těžko uvěřitelný sled událostí: během pár hodin zemře matka amerického mecenáše; Sigurlína objeví ságu o Guðrídður; přeskočí jiskra mezi ní a mnohem starším mužem, ten se ovšem hned poté zřítí z knihovny a zahyne. Hrdinčino směřování se neustále mění: z písařky se stává šičkou, starožitnicí, prodavačkou, krejčovou. Čtenář si ji nedokáže zařadit – je to těkavá postava, která střídá nejen zaměstnání, jména, plány, ale i emoce. Marnost jejího počínání by získala působivou tragickou rovinu, pokud by Sigurlína skutečně zahynula v ledové vodě, jak naznačovala předposlední kapitola, avšak v závěrečných odstavcích ji vidíme při smířeném návratu domů, kde „dojde svého štěstí“ s mladým redaktorem Jónem.

Sigurlína nemá ve svém jméně slovo sigur (vítězství) náhodou – a podobně si Sigrún Páls­dóttir pohrává i s dalšími pojmenováními. Pro americké postavy, nositele pokroku a civilizace, využívá jména, která kopírují patronymický vzor islandštiny (­-son nebo ­-dóttir připojené za křestní jméno otce): vystupují zde Wilson, Watson, Johnson, Finnsson, Carlson, Anderson. Kdo by mohl rozporovat, že Ameriku neobjevil Kolumbus, ale Islanďané?

Gender a maškarády

Kromě horečného vývoje událostí ­přináší Neuvěřitelná cesta také genderové téma, které ovšem v druhé polovině knihy vyvane. Vedle protagonistky, jež se potkává s množstvím více či méně vzdělaných mužů, vystupuje do popředí především výstřední spisovatelka Brenda Anderson a mytická hrdinka Guðrídður, jíž je připsán zmíněný staroislandský artefakt. Sigurlína na konci 19. století touží po vzdělání, ale je k návštěvám cizinců zvána jen kvůli přípravě občerstvení. Přestože zná staroislandské ságy i pravidla popisu archeologických nálezů, očekává se, že asistentem učence a sběratele bude muž. Výmluvy postarších chlápků, proč žena nemůže dělat určité činnosti, vyznívají směšně a slabě – zvláště proto, že Neuvěřitelná cesta je psána dnešní perspektivou a jí odpovídající otevřeností (což se týká například i popisu menstruace).

Úvodní retrospektivní scéna z dětství ukazuje vánoční pohlednici, na níž Sigurlína vidí mezi postavami ženu s kloboukem pronásledovanou dvěma hezky oblečenými muži. Stejnou scénu pak sledujeme při hrdinčině úprku z Metropolitního muzea umění. Podobně se na Islandu před jejím odjezdem koná maškarní bál a v závěru novely protagonistka vyšívá šaty na kostýmovaný newyorský večírek. V těchto paralelách je zřejmá snaha sevřít hýřivé vyprávění a ukočírovat ho. Autorka si tak ve svém „laciném románu“ (tolik podobném smyšlenkám americké rádoby spisovatelky, jejíž knihou Sigurlína listuje) především utahuje z vikinské pověsti Islandu, kam se jezdí nakupovat lidové výrobky a starožitnosti – ať už pravé, či falešné, hlavně že mají severský punc.

Autorka je komparatistka.