Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl.

Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Přistane na kraj zahradní vany, jako by tam zaklapl – na centimetr přesně v místě, kam dosedl včera i předevčírem. Nesrovná se ani nerozhlédne, rovnou se převáží a nabere vodu. Zdvihne pak trochu hlavu a nechá ji stékat do hrdla a voda, jak pod peřím proudí dál a hromadí se mu v břiše, hřivnáče svou vahou pozvolna překlopí nazpátek do rovnovážné polohy. Holub to opakuje. Podobá se přitom rozměrnému, ale nejlehčímu plováku; připomíná mi dokonce obyčejný rybářský splávek, který se potápí pod hladinu a noří ven při prvních ducnutích velké a tlusté ryby. Ryby velké a tlusté asi jako holub hřivnáč, spíš ještě o hodně tlustší.

Při tom zobání vody a vážení o mně celou dobu ví, ale vůbec si mě neprohlíží. Vždycky hledí netečně a jakoby skrz mě.

Z řady borovic v sousední zahradě vychází suché luskání, samo od sebe, jako vždycky; borovice na sobě pořád takhle pracují. Nejmenší ptáci, asi jen sýkory, se jednoduše ozývají. Jinak jsou zahrady v tichosti, a pokud jde o hřivnáče, když pije – tomu jako by někdo úplně stáhl zvuk! Potom ale borovice shodí několik starých šišek, které třesknou o asfalt jako proutěné košíky. Hřivnáč tleskne a vyburácí od vany. Roztáhne křídla i ocas, vznese se kousek kolmo a pak, po otočce, v níž zbělá, zamíří nejkratší cestou zpátky do dubu, který ale jen prolétne a – zmizí.

Slova: ozobí, ohbí, dutohlas: amfibrach a jamb.

První jarní oheň jsme ještě nedělali (vánoční stromek i šedé jmelí čekají u ohniště), ale krátký výlet jsme už stihli. Klouzali jsme po svazích s divokými akáty, suchými a vyklovanými jako fagoty. Kolem otvorů se praštěně točily sýkorky a tu a tam do nich zapadaly jako klapky. Jejich polety v mžitkách nečekaně silného slunce působily zvláštně; oběma – ptal jsem se tě – se nám zdálo, že poletují spíš jako hmyz, těžcí brouci. Na zpáteční cestě ve vlaku: vdova s velikonoční pracovní dobou a synem bez práce. Obrovský syn seděl proti ní, celou cestu hlasitě telefonoval, při hovoru se nakláněl dopředu a nepřetržitě se díval matce do očí, jako by jeho slova patřila jí. Ale bylo jasné, že neočekává ani to, že matka bude jeho telefonát – byť jen posuňky – komentovat. A ani on nevysílal signály, které by propojily telefonát s její přítomností. Jen na matku zíral a na celý vagon komusi říkal:

„Asi se nechám zmizet k mámě. Budu se válet a žrát. Do kempu na svátky nechci.“

Slovosled: Nechci do kempu na svátky. Nechci na svátky do kempu. Na svátky nechci do kempu. Na svátky do kempu nechci. Do kempu nechci na svátky. Nechci, nechci, nechci.

Vrátili jsme se hrozně unavení.

Naše slova: protipomlázka, opačná hostina, smaragdový tulipán.

Do postele s nimi!

Myslel jsem to tak.

Nakonec jsme si ale jenom porovnávali ze­­stárlá místa na tělech a tys – i hudba k tomu dohrála – celý den uzavřela:

„Ve starém domě se rychleji stárne.“

Zatímco spíš, chodím někdy po domě s dalekohledem, který jsi mi darovala k narozeninám. Nejčastěji se dívám z oken do zahrady a hledám buněčné krajiny, v něž se zvětšené drobnosti proměňují. A čekám, protože po nějaké době vždycky začnu uvnitř domu zřetelně slyšet zvuky, a ihned si také představím místo, odkud vycházejí, i toho, kdo je způsobuje. Myslím, že to je vysvětlitelné propojením těch uhrančivých obrazů, které vidím v dalekohledu, se zvuky srdečního rytmu, s pulsem a šelestěním vlastní krve. A tím, že se všechno odehrává v naprosté tichosti. Ale nechci to rozluštit – rád bych prostě, aby ten okamžik přišel. Těším se na něj, i když bych nebyl rád, kdybys mě s dalekohledem v noci přistihla. Nejčastěji se zvuky ozývají z kuchyně, od dřezu, kde nad nádobím stojíme my dva a spolu s námi průvodci, kterých v poslední době přibývá.

Autor je básník.