„Právo je nekonečně víc než morálka,“ prohlašuje v Glossariu přesvědčeně Carl Schmitt. Není pochyb, že sám se touto maximou vždy řídil. Nejen proto, že byl bytostný právník („mluvil a psal jsem vždycky jako jurista, a tím vlastně jen k juristům a pro juristy“), ale protože v poválečné době se (nejen) pro něj právo mohlo stát útočištěm před výčitkami ohledně nacistické minulosti. Ačkoli byl kvůli svému odmítnutí podrobit se procesu denacifikace izolován od akademického prostředí, jeho vliv v druhé polovině 20. století postupně sílil. A to nejen na konzervativní pravici, jak by se dalo očekávat, ale také na levici. Schmittovy koncepce suverenity nebo rozdělení na přítele a nepřítele výrazně ovlivnily myšlení Giorgia Agambena nebo Chantal Mouffe. Téměř tisícistránkové Glossarium, vydané posmrtně v roce 1991, představuje zápisky, které si Schmitt vedl v letech 1947 až 1958. Místy se jedná o velmi náročné čtení.

Oportunní nacista

Ačkoli se o Schmittovi občas mluví jako o „dvor­ním právníkovi třetí říše“, jeho vztah k nacistickému režimu byl komplikovanější. Schmitt, který vyrostl v katolickém prostředí (a katolicismus zůstal ústředním prvkem jeho identity), nebyl nikdy ideovým nacistou. Do NSDAP vstoupil v květnu 1933, dva měsíce po vítězných volbách. Ačkoli se velmi rychle zapojil jak do antisemitských kam­­paní, tak do destrukce německého parlamentarismu (právě to mu vyneslo zmíněné přízvisko), sotva jej lze považovat za něco jiného než oportunistu. Ostatně právě z oportunismu byl v roce 1936 obviněn v Das Schwarze Korps, oficiálních novinách SS. Přes svou horlivost ve službách Vůdci viděl v nacismu, podobně jako třeba Martin Heidegger, spíš vehikulum pro uskutečnění svých vlastních představ než hnutí, jemuž by se chtěl zcela oddat. Přestože však po kritice z řad SS přišel o většinu politických funkcí, až do roku 1945 zůstal státním radou a profesorem. Po porážce nacismu pak coby prominentní člen NSDAP strávil více než rok v americkém detenčním táboře a tato zkušenost se do Glos­saria výrazně vepsala.

U deníkových ­záznamů nepřekvapí ­velký ­rozptyl, tematický i formální. Poznám­ky k čet­­bě, včetně vlepených novinových článků, záznamy rozhovorů, komentáře aktuálního dění i sebezpytné reflexe – tím vším plnil „teolog jurisprudence“ rok za rokem své zápisníky. Pozoruhodná je česká stopa v zápisu z 13. března 1948. Schmitt píše o tom, jak jej zasáhla smrt Jana Masaryka, jehož otec prokázal tím, že na konci první světové války zvolil Západ, nekonečně větší „historické uvědomění, než dokázali dát dohromady tehdejší němečtí politici, filosofové nebo historici“.

Ovšem refrénem Glossaria je „kriminalizace útočné války“, Německa a nakonec i samotného Schmitta ze strany Spojenců a navrátilců z exilu. V roce 1945 vidí Schmitt v podstatě opakování roku 1918, kdy byla celá vina za válku připsána ústředním mocnostem. Připouští sice, že Hitler vedl kromě nediskriminující války vůči Západu rovněž diskriminující válku vůči Rusku, zcela však přehlíží, že rozpoutal také vyhlazovací válku proti Židům, Romům, gayům, duševně nemocným a mnoha dalším. Velký politický myslitel zde v přímém přenosu fatálně selhává.

Nejbezostyšnější genocida

U Schmitta ovšem nejde pouze o intelektuál­ní selhání. Podobně jako filosof Martin Heidegger nebo francouzský spisovatel Louis­-Ferdinand Céline byl Schmitt tak upoután vlastními příkořími, že zcela ztratil pochopení pro cizí utrpení, a selhal tudíž i lidsky. Ostatně ve svých tirádách se někdy „povznese“ až do célinovských poloh: „Třikrát jsem seděl v břiše velryby, okusil jsem porážky občanské války, inflace a deflace, revoluce a restaurace, změny režimu a havárie, měnovou reformu, bombardování, výslechy, tábor a ostnatý drát, hlad a zimu, odrané oblečení a strašné bunkry. Byl jsem diskriminován, difamován a demontován. Teror zdola a teror shora, teror na zemi a teror ze vzduchu, teror legální a nelegální, teror od nacistů a od Židů.“ Podobně jako u francouzského spisovatele podobné výlevy u čtenáře vyvolávají pocit studu, který autor očividně necítil.

V žádném případě nejde o ojedinělé přepětí emocí; Glossarium je podobných výroků plné. Schmitt mluví o „honu, jehož zvěří jsem už léta“, o tom, že „žvanilové všech směrů mě mají za nepřítele“, dokonce tvrdí, že se na něm „dopouštějí nejbezostyšnější genocidy“. Je až bolestné sledovat, jak vzdělaný a brilantní intelektuál, kterým nepochybně byl, pod tíhou vlastního ega klesá k větám jako „Co vlastně bylo nemístnější: vstoupit roku 1933 k Hitlerovi, nebo na něj roku 1945 plivat?“ nebo „Tehdy, v letech 1933–36, jsem sobě i důstojnosti svých myšlenek uškodil méně než Platón sobě a svým myšlenkám svými sicilskými cestami“.

Ztráta soudnosti u Schmitta v něčem připomene výroky normalizačních komunistů, kteří v devadesátých letech mluvili o ústrcích, jimiž trpí, jen je daleko rozsáhlejší: „Hitler spáchal velké zločiny, ale pro ty největší si světový duch vyhradil jiné nástroje než tohoto Hitlera. Pro atomovou bombu a zpětnou kriminalizaci útočné války už Hitler nepřichází v potaz.“ Šoa ani další nacistické zločiny se v Glossariu (ani jinde) předmětem Schmittovy reflexe nestanou, a pokud se vůbec objeví, pak ve zcela pervertované podobě – třeba jako součást antidemokratických výpadů, kdy autor mluví o tom, že „platforma demokratické rovnosti je pouze odrazovým můstkem pro nové nerovnosti“ a že existuje jen prchavá vteřina, „kdy nepronásledují nacisté Židy, ani Židé nacisty“.

Přítel, nepřítel, zločinec

Schmittovi interpreti se přou, zda v jeho myšlení lze najít antisemitismus, nebo pouze antijudaismus. Nejspíš trochu od obojího. Jisté je, že antijudaismus u katolíka Schmitta jeho antisemitismu časově předchází. Zároveň pro tuto otázku není zcela bez významu jeho emfatická oslava „skrznaskrz geniální duchovnosti německého 19. století“, kterou na­­lézá jmenovitě u Richarda Wagnera a Otto Weiningera, dvou tehdejších prominentních hlasatelů antisemitismu. Snad nejblíže se k pochybnostem o roli, kterou sehrál ve třicátých letech, Schmitt dostane, když se zamýšlí nad trojici svých někdejších židovských přátel: „Když myslím na období ­1928–32 a Adolf Caspary, Leo Strauss, Walter Benjamin se mě dnes ptají, proč ses roku 1933 přidal na druhou stranu, musím jim odpovědět: abyste si na německé straně ještě zachovali nějakého partnera; partnera v myšlení, rozhovorech a (jak ukazuje můj osud od roku 1945 dodnes) dokonce partnera v údělu.“ Zeptat by se jej mohli ovšem jen Caspary a Strauss, kterým se útěk před nacismem do USA podařil – Benjamin během něj spáchal kvůli strachu ze zadržení sebevraždu.

Rozdělení na přítele a ne­přítele se někdy interpretuje nesprávně jako černobílé vnímání, ale jak Schmitt v Glos­sariu opakovaně zdůrazňuje: nepřítel neznamená zločinec. Ovšem co když se nepřítel dopustil činů, které nelze klasifikovat jinak než jako zločiny? Je paradoxní, že Japonsko a Německo přestaly být krátce po válce vnímány jako nepřátelé (díky objevení nového nepřítele v SSSR) a byly nejen zahrnuty od nového systému spojenectví, ale dočkaly se také nebývalého vzestupu. Bývalí nacisté se postupně vraceli na výsluní a stávali se v Německu kapitány průmyslu i vrcholnými politiky. Ne tak vzpouzející se Schmitt, který se zprvu dočkal uznání jenom ve Francově Španělsku. Dnes jeho antiparlamentarismus a odpor k liberální demokracii rezonuje v trumpovských kruzích v USA. Navzdory tomu všemu byl Schmitt velkým politickým teoretikem. S hodnocením jeho lidské stránky je to však výrazně horší.