Argentinská autorka Camila Sosa Villada ve svém románu Potvory (Las malas, 2019) spojuje dvě polohy vyprávění – poetickou a nesmírně krutou. Pár měsíců po jeho vydání za něj autorka získala cenu Sor Juana Inés de la Cruz pro spisovatelky píšící ve španělštině. Potvory, jejichž tématem je život trans žen, ukazují, jak důležité je konfrontovat současný svět genderové hierarchie, která se čtenářům zpřístupňuje pomocí groteskního jazyka a barvitých popisů.

Příběh je situován do druhého největšího argentinského města Córdoba, jež v románu symbolizuje návraty a přechody, a zejména do dvou míst: Sarmientova parku a růžového dvojpodlažního domku tety Encarny, jedné klíčových z postav románu. Tato místa stojí ve vzájemném kontrastu: zatímco dům přechodně obývaný trans komunitou představuje úkryt a bezpečí před světem, Sarmientův park naopak odkazuje k nebezpečí, nespoutané divočině, násilí a mužské dominanci. Události sledujeme pohledem protagonistky Camily, trans ženy, která si v parku vydělává na živobytí prostitucí a seznamuje se zde s dalšími trans ženami, které se věnují téže práci. V románu se splétá několik příběhů: Camilino dětství a dospívání, její objevování vlastní identity a sexuality, osudy ostatních prostitutek a také příběh mateřství – trans ženy totiž jedné chladné noci objeví odloženého kojence, ujmou se ho a dají mu jméno Světýlko.

Transčí nebe

Jednou ze silných stránek románu je jeho jazyk. Přebal českého překladu hlásá, že Potvory připomenou kubánského spisovatele Reinalda Arenase. Groteskní scény se mísí s lyrickými, vyprávění dokáže být dojemné i punkové, a právě v tom Sosa Villada skutečně nemá k Arenasovi daleko. I v jejím díle vládne karnevalový duch a prozaická stylizace, která často zabíhá až k barokní obraznosti plné kontrastů: „Noc je hluboká: v Parku mrzne. Prastaré čerstvě opadané stromy vypadají, jako by prosily nebe o něco nerozluštitelného, ale pro vegetaci životně důležitého. Trans­­ky vyrazily na obchůzku. Skrývají se ve stínu alejí. Působí jako části téhož organismu, buňky téhož zvířete. Pohybují se tak – jako smečka.“

Sosa Villada svou prózou vstupuje na pole problematiky genderu, sexuality a násilí na ženách. Barvitý, skoro až nemimetický jazyk jí pomáhá vykreslovat to, co by se jinak dalo vystihnout jen stěží. Někdy se zdá, jako by stál v opozici vůči obsahu sdělení – do žité zkušenosti plné utrpení vnáší pohádkovou rovinu, která zároveň zdůrazňuje násilnou realitu popisovaného světa: „Transčí nebe musí být krásné jako oslnivé krajiny vzpomínek, člověk v něm může strávit věčnost a nikdy se nenudí. S obzvláštní slávou a veselím tam vítají transky vlčice zesnulé v zimě, jimž se v onom paralelním světě dostane veškeré vřelosti, na niž byl tenhle svět skoupý.“

Zázračné reálno

I když román od samého začátku mluví stylizovaným, až básnickým jazykem, v první polovině se ještě neodchyluje od reálného světa. Je tedy vcelku překvapivé, když narazíme na scény, jež pracují s určitou formou magického realismu. Dalo by se dokonce říct, že se jedná o „původní“, márquezovský magický realismus, který čerpal z mytických sfér vlastní kultury. Sosa Villada zachází s magickou rovinou podobně, když v románu vytváří prostředí, kde postavám nepřijde zvláštní, že lidé metamorfují ve zvířata, jež s nimi dál žijí v lidském světě: „Natalí se totiž narodila jako sedmý syn a o úplňcích se proměňovala ve vlkodlačici.“

Tento prvek, navazující na latinskoamerickou románovou tradici, autorce pomáhá umocnit žitou realitu trans žen. Jako čtenáři se nepozastavíme ani tak nad vlkodlačicí vyjící na měsíc, jako spíš nad hrůzami a násilím v argentinské společnosti. Reálným monstrem se stává patriarchát, který vykořisťuje i cis ženy – a tím spíše trans osoby, které nikde nenacházejí bezpečné prostředí. Camila Sosa Villada svou knihou jako jedna z prvních otevřela debatu o trans lidech v Argentině. I když jde o její románový debut, máme před sebou vyzrálé dílo. Nejde však jen o výjimečný literární počin, ale také o zásadní společenský manifest.

Autorka studuje hispanistiku na FF UK.