Čtenářský deník užaslého čtenáře. I tak charakterizuje básník, výtvarník a arteterapeut Miroslav Huptych svoji olbřímí knihu Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů světa. Materiál pro ni seřadil do dvanácti kapitol spojených s etapami v lidském životě, počínaje narozením a smrtí konče. Zdrojem citací mu bylo bezmála tři sta knih a řada časopisů. Publikace zahrnuje časové období od antiky až po léta relativně nedávná; od záznamů, které zapsal starořecký historik Hérodotos o barbarských kmenech žijících na okrajích „jeho“ civilizovaného světa, až po „archaické přežitky“, jako bylo líbání nohou čerstvě zesnulého papeže Pia IX. roku 1878 a také následná volba nového Svatého otce. Mezi excerpovanými díly najdeme texty od převážně euroamerických cestovatelů, historiků i antropologů, překvapit přitom může to, že třeba o chasidismu v ní promlouvá psycholog. Huptycha ovšem nezajímají teorie, kterými dané chování citovaní pozorovatelé vysvětlovali, a primárně ani jejich obor, ale hlavně barvitost jejich líčení sama o sobě.

Strasti i slasti

V knize najdeme četné příklady chování, které bychom dnes vnímali jako silně extrémní, například při vyjadřování úcty k Bohu (dobrovolné oslepování muslimů po spatření Mekky) nebo k panovníkovi. V jednom záznamu kdosi spáchal sebevraždu z lásky k sultánovi, stejně jako se zabil otec dotyčného z lásky k sultánovu otci a stejně i jeho dědeček z lásky k sultánovu dědečkovi (načež sultán přiřkl příbuzným bohatou penzi). Jiný zdroj zase barvitě líčí průvod ašantského krále: „Kýchne­-li král, hned všichni zvednou dva prsty na čelo a na prsa, odplivne­-li, stírají okamžitě majestátní slinu ocasem buvolů z povrchu země.“

Souběžně ale kniha přináší doklady svědčící o tom, že pozice panovníka mohla být i velmi tíživá a riskantní, ať už pro něho samotného, či jeho rodinu. Například u jistého západoafrického kmene prý musel král při nástupu na trůn obětovat svou nejmladší dceru krokodýlům, čímž měl prokázat, že je připraven „přinášet nejtěžší oběti“. A jinde zas předčasně končil život samotných vladařů – páchali sebevraždu při každém neduhu, jako je impotence, kulhavost či ztráta předních zubů: „Král má být bez chyby; a když ho něco takového postihlo, byla pro něho čest zemřít.“

Mnoho pozornosti autor věnuje namlouvání, svatbám a sexuálnímu životu. Někdy se lidem do cesty kladla četná tabu nebo pověry, které obcházeli dosti krkolomnými způsoby. V jistém indickém regionu nebyl dovolen třetí sňatek, poněvadž se věřilo, že přináší neštěstí. Podruhé ovdovělý muž tuto prekérní situaci vyřešil tím, že se zasnoubil s jistým druhem stromu, který ovázal manželským znamením, a pak tuto „novomanželku“ bez skrupulí porazil. Tím se stal vdovcem potřetí a počtvrté už se mohl oženit se skutečnou ženou.

Jindy bylo naopak předsvatební chování až drsně přímočaré. Rovněž z Indie pochází líčení strastí nemajetných otců: „Nemůže­-li některý pro chudobu svou vybavit dceru, když se stala dospělou, vezme bubínky a píšťaly a táhne se svými dcerami na trh, jako by do vojny táhl, a když lidé se k tomu seběhnou jako k nějaké veřejné podívané, zdvihne dcera své šaty vzadu až po ramena, aby se na ni podívali, a je­-li tu někdo, komu se líbí, vezme si ji za ženu a nekoupí zajíce v pytli.“

Některé pasáže mohou působit jako utopický obraz nevázaného sexuálního ráje, jako popisy střídavého souložení u indiánů Botokudů. Ti údajně měli mít „ženy společně, v jakémsi střídavém souložnictví“. Hned následující řádky ovšem dojem idyličnosti mírní, či přímo vyvracejí: „Mezi ženami panuje velká žárlivost na tu, které dávají muži na okamžik přednost, což obyčejně se jeví barbarskými rvačkami, někdy dokonce bývá přitom i ubita.“

Vášně minulosti?

I následující pasáž, konkrétně z Koreje, může vypadat jako splněný sen řady současných žen: „V létě o 9. hodině večerní zavřou se na dané znamení městské brány. Potom se musí všichni muži z ulic vzdálit a ty jsou pak určeny výhradně ženám na několik hodin k jejich zotavení na čerstvém vzduchu a k procházkám. Stane­-li se, že se opozdí nějaký noční tulák přes stanovenou dobu a nalézá se ještě na ulici, pak musí se sklopenýma očima co nejrychleji se odebrat do svého obydlí.“ Dobový kontext byl ovšem takový, že se v korejských městech a větších osadách neslušelo, aby ženy vycházely na ulici ve dne.

Zato pro mnohé muže zas může znít dráždivě následující výjev z Nové Guineje, i když je to projev sexuálního násilí. „Najednou byl tanec nečekaně přerušen: z chaty pro hosty se vyřítila skupina mladých dívek, s ječením se vrhla na jednoho z mladých mužů mezi tanečníky a přes jeho protesty ho odvlekla do džungle… Mladé děvče, které se zamiluje do některého muže, mu to bez váhání dá najevo. Když však návrhy ignoruje, shromáždí děvče své přítelkyně a prostě ho unesou.“

Mnohé z toho, co autor popisuje, vlastně není úplně výjimečné a našli bychom řadu analogií k současnosti. I dnes mnozí propadají fanouškovské či sázkařské vášni, jen jiného druhu než kdysi při zápasech cvrčků v Číně: „V Pekingu ukazují znamenité domy, jejichž majitelé přišli souboji cvrčků na mizinu, z čehož je nejlépe patrno, kterak vášeň sebenevinnější může člověka do zkázy uvést.“ Můžeme se jistě podivovat nad sňatky se stromy, ovšem ty jsou alespoň něčím fyzickým, je možné je objímat a mít s nimi nějaký vztah. Ovšem co soudobý trend, kdy někteří utrácejí horentní sumy za svatbu s hologramem fiktivní zpěvačky, s robotkami, případně se ve virtuální realitě berou s postavičkami z her?

Kde dřímou běsy?

Huptych interpretace odborníků vynechává, ale jeho vlastní je v podstatě evolucionistická. Obraz divošské minulosti člověka, jak vyvstává z jeho souboru, rozhodně nevyznívá nijak idylicky: „Při četbě jsem byl konfrontován s neuvěřitelnou krutostí, s jakou se chovali ti, kdo vládli a měli moc, k těm, kdo se i nepatrně provinili proti pravidlům soužití. Také mě udivovalo bezcitné chování mužů k ženám, které se v historii podobalo spíše otrokářství než rovnocennému partnerství, jak ho vnímáme dnes.“ I když doufá, že „barbarská agresivita“ je už dnes potlačena do nevědomí, „stačí krize, válka, panika… a zločinnost se vynoří v podobě, kdy soused vraždí souseda, jako se to stalo v balkánských válkách v devadesátých letech minulého století“. Děsivé jsou nepříliš dávné genocidy v Kambodži, ve Rwandě i současné dění na Ukrajině. To vše podle autora dokazuje, jak slabý je civilizační „nátěr“, pod kterým „dřímou běsy“. Nicméně kulturní antropologové takové pojetí dnes nesdílejí a mnozí spíše zdůrazňují, že každá kultura má vlastní způsob adaptace na dané prostředí a specifický typ racionality. Případně že některé tradiční společnosti žily dlouhá období v relativním míru.

V souvislosti s autorovou knihou by se daly vyprávět i jiné celostní příběhy. Třeba o tom, že lidem v našem prostoru byl dlouho vštěpován jeden dominantní druh myšlení (chovat se jako správný křesťan, jako uvědomělý Čech chodící do Sokola, jako uvědomělý pracovník budující komunismus). V tomto smyslu Huptychova kniha – stejně jako odbornější a méně podrobné Dějiny lidí (2022) Martina Rychlíka – ukazuje, že rejstříky toho, jak se chováme, jak slavíme a co uctíváme, jsou neuvěřitelně pestré a různorodé a žádný vzor není povinný (kromě základních norem ne­­­agresivního soužití). A také to, že dnes máme život jednodušší, ale v něčem šedivější.

Autora je třeba vyzdvihnout za to, že tento čtivý materiál, často skrytý v časopisech z předminulého století, shromáždil a přehledně utřídil. Vlastní příběh nebo konkrétní pointu si na jeho základě může každý čtenář vytvořit sám, v úvodu zmiňovaný úžas ale bude zřejmě všem recipientům společný.

Autor je publicista a knihovník.