K jedné z podstatných funkcí divadla, díky které může stále konkurovat novým formám zábavy, patří jeho vrozená schopnost reagovat na aktuální potřeby svého publika. A to mimo jiné i prostřednictvím dramatického textu. Aktuální či přímo novátorské interpretace klasické literatury mohou také poskytovat četné možnosti, role nové a původní dramatiky je ale v divadle zcela nezastupitelná. Jitka Šotkovská, dramaturgyně Slováckého divadla v Uherském Hradišti, to pojmenovává jasně: „Jestli chceme, aby divadlo odráželo svět, ve kterém žijeme, a já věřím, že nejen tvůrci, ale i diváci to chtějí, jen s více či méně důslednými aktualizacemi klasiky si nevystačíme. Potřebujeme současnou dramatiku. A jestli chceme reflektovat i tu specificky naši konkrétní žitou zkušenost, potřebujeme i současnou českou dramatiku.“

Původní dramatická tvorba

V Česku v současnosti existuje nemalé množství nezávislých scén, profesionálních (i amatérských) souborů a uskupení soustředěných kolem výrazné autorské osobnosti (či osobností) a jejích autorských počinů: za všechny jmenujme z profesionálních souborů například Divadlo Vosto5, Divadlo MASO či tvorbu Janka Lesáka a Natálie Preslové Strýčkové v Experimentálním prostoru NoD. Také pro veškerá loutková divadla jsou vzhledem ke specifickým potřebám loutek autorské texty vznikající na míru dané inscenaci zcela běžnou záležitostí. Zároveň si musíme uvědomit, že na začátku práce na nových autorských inscenacích nemusí vždy stát dramatický text, ale jiná tvůrčí metoda (například improvizace), jakkoli se může zdát, že výsledná inscenace je na textu založená.

Původní česká hra dostává prostor i v subvencovaných institucionálních divadlech nejen v Praze a velkých městech, ale i v regionech; premiéry nových českých her se pravidelně objevují v dramaturgických plánech. Role těchto divadel se navíc v posledních letech výrazně posílila. Po zániku Cen Alfréda Radoka (2013), jejichž součástí byla i dramatická soutěž s laureáty, jako jsou Arnošt Goldflam, David Drábek, Jaroslav Rudiš, Alice Nellis, Luboš Balák či Viliam Klimáček, a po konci navazující Anonymní dramatické soutěže (2018) agentury Aura­-Pont totiž na české scéně zůstalo nepříjemné vakuum. Nejenže se psaní divadelních her jakožto samostatná disciplína se svými jasnými specifiky vlastně nikde cíleně nevyučuje, ale chybí i komplexnější podpora začínajícím dramatikům.

Oblastem na míru

Nové hry se samozřejmě objevují i v e­-mailových schránkách referentů divadelních agentur. Pravda ale je, že skutečně zavedení autoři zpravidla do šuplíku nepíšou a texty, které vznikají bez předchozí divadelní zkušenosti, nebývají v praxi příliš použitelné: buď narážejí na zjevné realizační problémy, mnohem častěji ale nerespektují základní pilíře dramatu, tj. potřebu dramatické situace či koherence a komplexnosti charakterů. Experimentální texty, které vznikají pouze akademicky na papíře, pak zas těžko hledají spřízněnou režisérskou (či prostě inscenační) duši bez ohledu na jejich kvalitu. Drtivá většina těchto textů se tak ani nedostane do agenturní nabídky.

Spíš než že by si divadla, respektive jejich dramaturgové, vybírala nové české hry z katalogu agentur, sama české dramatiky oslovují, a přímo tak iniciují vznik nových her. Každé divadlo má samozřejmě vlastní potřeby a každé umělecké vedení dává svému divadlu osobitý ráz. Přesto se – zejména právě na oblastních scénách – můžeme setkat s některými společnými rysy. Oblastní divadla často sahají po tématech, která jsou spjatá s jejich lokalitou, s určitými událostmi či význačnými osobnostmi. Taková byla například hra Jak jsem potkal ďábla (2022) Jiřího Janků a Petra Svojtky v Městském divadle Kladno (MDK), která vznikla na objednávku divadla. Vycházela ze dvou nejslavnějších knih Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (1974) a Smrt krásných srnců (1971) a sám autor byl její hlavní postavou. Těžko si představit lokálněji zaměřenou dramatiku, protože Buštěhrad, se kterým je jméno Oty Pavla neodmyslitelně spjato a kde má spisovatel i své muzeum, leží ani ne deset kilometrů od MDK. K lokální tematice ale přistoupili například i Petr Kolečko a Tomáš Svoboda v době své kladenské éry, kdy uvedli vlastní hru s příznačným názvem Jaromír Jágr, Kladeňák (2009).

Podpora původní dramatiky

Mezi oblastními divadly v podpoře nové české dramatiky (ale i v uvádění zahraničních her v české premiéře) vyčnívá Klicperovo divadlo v Hradci Králové. „Základním kritériem je jednoznačně téma. Je naprosto zásadní, aby hra měla co sdělit současnému publiku,“ říká dramaturgyně Lenka Smrčková. V repertoáru tak aktuálně kromě „lokální“ hudební inscenace A pak usnu a vstanu… (2025) autorů Pavla Kheka, Lenky Smrčkové a Ivy Marešové, pojednávající o osudu hradecké rodačky Zuzany Navarové, najdeme i řadu dalších her uváděných ve světové premiéře. Jsou to třeba Slučitelné díly (2025), „rapové requiem za školáky v bývalém východním bloku, jejichž život skončí na pracáku a v rukou exekutora“ (jak téma trefně pojmenovává anotace), Tomáše Ráliše či Brokolice na Marsu (2024) Davida Drábka, kterou se divadlo hlásí k odkazu drábkovské autorské éry, a v neposlední řadě i Tělo tajné agentky (2023) Tomáše Dianišky a Celý život nestačí (2023) Reného Levínského, kteří oba patří k nejzajímavějším a nej­úspěšnějším současným českým dramatikům. „Hlavní důvod, proč se hra dostane na repertoár, je jakási exkluzivita, kterou v sobě nová původní dramatika přirozeně obsahuje. U her, jež se do dramplánu nakonec nedostanou, se většinou jedná o texty, které nám někdo poslal, aniž bychom si je objednali,“ shrnuje Lenka Smrčková.

Skladba dramaturgických plánů na příští sezony je hlavním úkolem dramaturgie a jde o poměrně složitý proces. Oblastní divadla plní řadu funkcí a jejich repertoáry tak mívají širší zaměření. Vedle sebe se tudíž objevují tituly oddechové i závažnější, pro různé věkové skupiny včetně skupin školních. Nové české hry mohou být zásadním článkem složité skládačky, kterou dramaturgický plán představuje. Není proto neobvyklé, že autoři píší hru přímo na tělo určité herečce nebo herci. V kladenském divadle měla premiéru například hra Za Richarda (2022), kterou její autorka Kristýna Čepková napsala pro Jaromíru Mílovou. S vědomím o možném či žádoucím obsazení však vznikají veškeré hry psané na objednávku divadlem.

Chytrá komedie pro všechny

Díky téhle praktické divadelní poptávce se do divadel dostávají témata a žánry, které jsou jinak nedostatkovým zbožím. Za všechny můžeme jmenovat například hru s výsostně aktuálním tématem Vyhubyt (2023) Tomáše Ráliše v Klicperově divadle, která pojednává o současné bytové krizi. Pro Městské divadlo v Mladé Boleslavi zas Marek Epstein napsal hru Milena (2024), zpracovávající životní osudy novinářky Mileny Jesenské a její dcery, básnířky a výtvarnice Jany Krejcarové. Samostatnou kapitolu pak tvoří nové divadelní komedie, které náleží k nejžádanějším žánrům u diváků i dramaturgů; „chytrá komedie pro celý soubor“ patří k nejčastějším zadáním pro divadelního agenta/agentku. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti tak měla premiéru například romantická komedie Třináctkrát za svědka (2023) Jana Šotkovského, která splnila požadavky na vytíženost souboru a zároveň přinesla zábavný a originální divácký titul.

Uvádění nových českých her má ale i svá úskalí. „Ten nejjednodušší způsob, jak zajistit, aby hra rychle zestárla, je zaplnit ji množstvím současných odkazů,“ říká kritik Aleks Sierz ve své knize Rewriting the Nation (Přepisování národa, 2011), a ačkoli se vztahuje k britskému divadlu, kde produkce nové dramatiky převyšuje tu českou hned o několik řádů, platí jeho slova i u nás. Přesné zacílení her – ať už na lokální téma, ryze aktuální problém či konkrétní možnosti divadla a souboru – může vést k tomu, že nová hra nepůjde snadno přenést na jiné jeviště, a že se tedy nedočká dalších uvedení. A problematická je i lehká nedůvěra českého diváctva k neověřeným titulům. „Nenamlouvejme si, že neznámá současná hra v předplatném regionálního divadla je nějaký divácký tahák. Musí se tedy vyvažovat, ideálně nějakou tou Maryšou či Lakomcem. Ale i ta klasika byla kdysi původní novinkou,“ uzavírá Jitka Šotkovská.

Autorka je bývalá dramaturgyně Městského divadla Kladno a referentka divadelní agentury Aura­-Pont.