Loutkové divadlo se v rámci divadelního umění tradičně nacházelo v nelehké pozici. Dodnes je nuceno bojovat s různými stereotypy a jeho emancipační proces jakožto plnohodnotného divadelního druhu stále není zcela završen. Ostatně není tomu tak dávno, co panovaly obavy ohledně upozaďování loutek na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU ve prospěch oněch „alternativních“ forem.

S odstupem času však lze konstatovat, že se pesimistické předpovědi nenaplnily. Za jeden ze symptomů loutkářské „renesance“ lze považovat i zájem tvůrců a tvůrkyň nastupující generace, který se projevil boomem nových loutkářských uskupení, vznikajících typicky na základě studentských klauzur či projektů a tvořících dnes již stabilní součást českého loutkového a objektového divadla. Patří mezi ně například soubory FRAS, Musaši Entertainment Company, R405, TMEL, PYL, KHWOSHCH nebo A. J. Nosorožec. Někteří tvůrci působí také ve zřizovaných divadlech či v rámci individuálních projektů třeba pod křídly Studia Damúza.

Uvedené soubory v lecčem navazují na formativní přístupy svých vyučujících, především členů souborů Buchty a loutky a Handa Gote, současně však do loutkářské tvorby vnášejí nové tvůrčí impulsy. Škála jejich divadelních a výtvarných projevů je mimořádně pestrá, zde si ale dovolím lehké zobecnění – nikoliv ve snaze vytvořit univerzální charakteristiku jejich tvorby, ale abych pojmenoval, co mi na těchto souborech z pozice generačně spřízněného diváka přijde zajímavé nebo příznačné v kontextu současných uměleckých a společenských tendencí.

Rozžívat objekty

Jedná se typicky o komorní produkce určené pro menší počet diváků usazených okolo stolu, který slouží jako jeviště. Takové uspořádání umožňuje intimní, často až komunitní zážitek, ale i specifikou práci s loutkami nebo objekty, které tak mohou sloužit jako primární výrazový prostředek a není třeba si tolik dopomáhat činoherními prostředky jako na větších scénách zřizovaných loutkových divadel. Tato změna měřítka a důraz na detail někdy vede k posunu od narativu jakožto hlavního organizačního principu inscenací k nesyžetovým strukturám, v nichž se tvůrci soustředí spíše na vytváření mikrosituací, obrazů a vztahů mezi jednotlivými objekty, a dochází tak k posunu od loutkového divadla k divadlu objektovému, oživlým instalacím s přesahem do výtvarného umění či konceptuálně laděným projektům. Příkladem tohoto přístupu je scénografka a členka skupiny TMEL Berta Doubková a její inscenace Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat, v níž v roli performerky rozžívá krajinu rozmanitých objektů pomocí různých obrazových asociací. Konceptuální přístup je pak příznačný pro skupinu PYL, která v inscenaci Reality Surfing propojuje útvar na pomezí objektového divadla a vizuálně­-zvukové performance s myšlenkami objektově orientované ontologie.

Neznamená to, že by se tyto soubory práce s příběhem zcela vzdaly, nicméně i v konstrukci narativů lze pozorovat jisté posuny, a to hlavně v sílící inspiraci videoherními postupy, například ve využívání epizodičnosti, změny měřítka, pohybu hrdiny v postupně objevovaném fikčním světě nebo plnění různých „questů“. Pozorovat to můžeme například v inscenacích skupin FRAS (Medař; Kawloon: Největší dům na světě), TMEL (Neboj, houbo; Pelech) nebo R405 (Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko; Plechovka, maják a ryba). Ne náhodou se jedná o inscenace určené primárně dětskému publiku, v nichž má příběh z pochopitelných důvodů stále silné postavení. Je však nutno podo­tknout, že se tyto soubory nezaměřují jen na jeden typ diváka a že i jejich tvorba pro děti má díky tematickému přesahu potenciál rezonovat i mezi dospělým publikem. Jako příklad může posloužit ustavující inscenace O jako otesánek souboru TMEL, v nížje klasická pohádka pojatá jako sci­-fi příběh s hororovými prvky a se silným existenciálním a environmentálním podtextem.

Návrat k analogu

Právě environmentální problematika se jakožto téma výsostně generační promítá v menší či větší míře do opravdu velkého množství inscenací zmíněných souborů (Kosmokopce od FRAS; Velká smůla nebo Fabula Sylvestris od MEC; Plechovka, maják a ryba od R405). Ne vždy sice dochází k explicitní tematizaci klimatické krize, často se však objevují motivy přírody, náměty zasazené do přírodního světa či práce s přírodními materiály. V krajních případech je pak příroda hlavním nositelem narativu s vlastní agencí, přičemž se do popředí zájmu dostávají i mimolidští aktéři – což zároveň souvisí s posunem od klasické figurativní loutky k objektům (inscenace Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat nebo Reality Surfing).

Dalším zajímavým rysem je „analogovost“ a vyhýbání se dnes již v divadle hojně rozšířeným a dostupným digitálním technologiím. Ukázkové je v tomto ohledu představení skupiny FRAS Kawloon, kde tvůrčí tým pracuje s estetikou raných videoher a k animaci loutek používá promítačku diapozitivů a projekční baterky – což je z dnešního pohledu technologie poměrně nepraktická a náročná na použití v živém scénickém tvaru.

Podle přední odbornice na loutkové divadlo Kateřiny Dolenské je tento obrat k analogovosti možné chápat jako reakci na pandemii covidu, která danou generaci zasáhla v období dospívání či rané dospělosti a zvýraznila potřebu návratu ke specifikům divadelního média, jako jsou živost, sdílení a osobní setkání. Důvodem ale může být i to, že tito tvůrci a tvůrkyně dospívali obklopení digitálními technologiemi a dobře si tak uvědomují riziko jejich nadměrného používání. Zároveň můžeme pozorovat až jakousi romantizaci předdigitální doby. Dává tedy smysl, že se nastupující generace tvůrců snaží tuto zkušenost předat dětskému publiku, které se do digitálního světa už narodilo a pro něž bude otázka vztahu k těmto technologiím ještě palčivější.

Kde hledat

Uvedené soubory už mají své pevné místo na tuzemské divadelní mapě. Nejčastěji se s nimi můžeme setkat v holešovickém Alfredu ve dvoře nebo v nedalekém Klubu Letka; soubory FRAS a TMEL pak našly stálou scénu v Antikvariátu Dejvického divadla, kde se střídají v nedělních odpoledních představeních. Zásadní roli hrají i festivaly (Loutex, Loutcore, Přelet nad loutkářským hnízdem, Malá inventura) a přehlídky (Loutky v Řetízku, Letící Puppáci), které tvůrčím týmům poskytují platformy pro prezentaci jejich práce a diváctvu možnost jejich soustavnějšího prozkoumávání. Mimopražské publikum se pak s jejich tvorbou může seznámit díky zájezdovým představením například pod záštitou Nové sítě nebo v rámci regionálního programu Malé inventury.

Pro aktuálnější informace každopádně doporučuji sledovat profily jednotlivých souborů na sociálních sítích, jejich představení jsou totiž rozeseta mezi mnoho míst a událostí a nemusí být vždy úplně snadné na ně natrefit. Snad se mi ale podařilo nastínit, že prozkoumávat tuto oblast českého loutkářství stojí za to. Občas se to nejzajímavější děje právě tam, kam není tolik vidět.

Autor je divadelní publicista a člen redakce časopisu Loutkář.