„Komunistický režim byl v Česku v roce 1989 nahrazen režimem konzumním. Nabytou svobodu nevyužili lidé k imaginaci, ale k privatizaci. Veřejný prostor se proměnil v turistický skanzen a jedno velké parkoviště.“ Úvodní věty dokumentu Veřejně prospěšné práce Vladimíra Turnera (viz rozhovor na s. 25) lakonicky shrnují, jaké pocity navozuje pohyb současnou Prahou. A taková situace si žádá ráznou protiakci. První scéna Turnerova snímku tak zachycuje razantní „útoky“ na řadu reklamních objektů hyzdících město – zvuků úderné hudby, nálada je bojovná. Ale největší předností Turnerova nového snímku je, že vedle sebe staví celou řadu intervencí do veřejného prostoru, aniž by je škatulkoval, hodnotil či hierarchizoval. Turner se různým druhům aktivismu věnuje dlouhodobě, poprvé výrazně rozpoutal debatu o veřejném prostoru snímkem O mediál­ní realitě (2014), který sledoval aktivity skupiny Ztohoven. Novinka Veřejně prospěšné práce však téma pojednává v mnohem větší šíři.

Boj s vizuálním smogem

„To, co je kolem nás, se dříve v germánském světě nazývalo ‚bifang‘ a znamenalo to území, které nepatří nikomu a může patřit tomu, kdo si s ním první něco udělá,“ říká jeden z aktérů snímku. Nacházíme se uprostřed křovin a stromů kdesi na Zličíně, jen kousek od míst, kam se chodilo sprejovat na odstavené vlaky. Místo, kterého si pár desítek let nikdo moc nevšímal. A kde časem vyroste 540 bytů. Takřka všechny už jsou rozprodané. „To, co tady vznikne, nemá vůbec tendenci být funkční součástí města,“ poznamenává fotograf a kurátor Martin Netočný. „Stejně jako jakýkoli jiný development podobného ražení, protože není směřovaný k centru a ke zbytku zástavby.“

Je zřejmé, proč snímek po úvodní „akční“ montáži začíná právě v tomto nemístě. Jako by paradoxně bylo jedním z mála prostorů, kde lze svobodně pobývat – na rozdíl od mnoha míst, která se nenacházejí na periferii Prahy, ale uprostřed zdánlivě kultivovaného centra.

Dokument Vladimíra Turnera je v jádru po­­tměšilou mozaikou různorodých ­aktivit ve veřejném prostoru, jimž nepřikládá žádná hodnotící znaménka – výklad nechává na divákovi. A tak vedle sebe stojí parta lidí užívajících si pobyt ve zmíněné postapokalypticky vyhlížející krajině, aktivisté útočící na billboardy a další reklamní objekty pomocí barvy, řezáků a brusek, či umělci a sochaři, kteří město „přepadají“ rafinovaněji. Třeba sochař Pavel Karous tím, že uvnitř billboardové konstrukce vytvoří obytný prostor – uvnitř reklamních panelů tak paradoxně vzniká jediné místo široko daleko, kde se lze schovat před všudypřítomným vizuálním smogem.

Sabotáž, nebo náprava?

Turner sugestivně zachycuje odosobněné bloky korporátních budov, které pro veřejnost nemají žádný užitek a kterým se developeři snaží přidat na hodnotě leda tak uměleckými instalacemi. Zatímco vnější intervence do veřejného prostoru nechávají tvůrci bez hodnocení a nesrovnávají je z hlediska legitimity, legality, důležitosti či kvality, v případě korporátního umění se nezdráhají poukazovat na rozdíly mezi jednotlivými artefakty. Do protikladu staví podvratný objekt Jiřího Příhody Vista Mars, umístěný v novém administrativním komplexu v Karlíně, který kombinuje zrcadlení okolního dehumanizovaného prostředí s projekcí záběrů vyprahlé krajiny na Marsu, a jen o kousek dál stojící sochu nahé ženy od Davida Černého, jež zrcadlí maximálně ego svého autora.

Z podobných detailů se pozvolna skládá jakýsi manuál městské neposlušnosti, jak ostatně zní anglický název snímku. Film kombinuje atmosférické a pocitové scény s fakty a příklady, co vše je na současném urbanismu zneklidňující. Ať už jsou to rostoucí ceny bytů, nebo fakt, že na rozdíl třeba od Vídně v Praze o typu zástavby v mnohem větší míře rozhodují vlastníci pozemků, kteří je často skoupili dávno předtím, než se začalo stavět.

Náladové předěly ukazující za zvuků naštvané hudby destrukci reklamních objektů a ploch fungují jako chytlavý i chytrý refrén. Fvck_Kvltova slova „Musim robit zle“ by mohla být mottem celého snímku, který nicméně nenabádá k pouhé občanské neposlušnosti. Mnohem spíše ukazuje, proč různé aktivity od uměleckých instalací a performancí po radikálnější „sabotáže“ mohou být legitimním vyjádřením nesouhlasu se stavem věcí. Jenže co je vlastně radikální?

Úvahy na téma, proč je graffiti vnímáno jako vandalismus, zatímco odrbané plakátovací plochy zpravidla nikomu nevadí, nejsou nijak nové. V Turnerově dokumentu je absurdita tohoto jednoduchého dělení a pokřiveného vnímání podpořená mimo jiné odhadem, že až sedmdesát procent billboardů v Praze je nelegálních. Snímek je tak cenný i jako úvaha o různých podobách znečištění, zpochybňující jasnou hranici mezi tím, co je pro město konstruktivní a co naopak destruktivní činnost.