Nacisté, CIA a úsvit psychedelického věku – tak zní podtitul knihy Na tripu (2023, česky 2024) německého spisovatele a novináře Normana Ohlera. Kombinace drog a nacismu má něco do sebe, což zrovna Ohler dobře ví. Začínal sice jako úspěšný romanopisec, ale až jeho první non­-fiction kniha Totální rauš (2015, česky 2016), pojednávající o drogách ve třetí říši, měla celosvětový úspěch a byla přeložena do pětatřiceti jazyků. Svým barvitým popisem souvislostí mezi blitzkriegem a užíváním metamfetaminu si získal nečekané množství čtenářů, mimo jiné i proto, že dokázal publicistický styl skloubit s rozsáhlou rešerší archivních materiálů, což nakonec ocenila i část historické obce. Jistá míra žurnalismu se sice podepsala na místy přehnaně expresivním jazyce, který v čtenářově fantazii evokoval ženoucí se hordy najetých esesáků, ale vše bylo podloženo daty a především dobovým svědectvím řadových vojáků. Ukázalo se, že role stimulantů, o jejichž (zne)užívání v rámci hitlerovského válečného stroje se vědělo delší dobu, byla mnohem větší, než se původně předpokládalo. Například budoucí nobelista Heinrich Böll v dopisech z fronty žadonil u rodičů s železnou pravidelností o přísun „léku“, který mu dodá potřebnou energii („Dnes vás žádám hlavně o pervitin.“).

Tandem nacistů a CIA

Tak trochu se vnucuje myšlenka, že Ohler si chtěl sukces Totálního rauše zopakovat i s knihou Na tripu; příběh nejznámějšího derivátu kyseliny lysergové je totiž dobrodružným vyprávěním o tajných službách hledajících sérum pravdy, subkulturní víře v psychedelickou revoluci, která změní svět k lepšímu, případně o všeléku na duševní obtíže, jenž byl dlouhé dekády démonizován a v posledních letech se (spolu s dalšími psychoaktivními látkami) znovu pozvolna dostává k potřebným. Potíž je ovšem v tom, že téma vzniku a historie LSD je poměrně dobře zpracováno takřka ze všech myslitelných úhlů.

Autor sice opět částečně pracuje s reportážním stylem – když líčí, kudy vedly jeho cesty po stopách LSD –, jenže moc nového nepřináší. Čtenář se dočká historky o tom, jak Ohlerovi jeho švýcarský psychonautský přítel daroval aršík deseti tripů s vytištěným logem farmaceutické firmy Sandoz, pro niž chemik Albert Hofmann dvacátý pátý derivát kyseliny lysergové objevil. Nebo se dozví, kde přesně se ve švýcarském podhůří nacházela pole, která Sandoz využíval k jeho produkci (LSD je, jak známo, alkaloid pocházející z námele). To je přece jen trochu málo, nehledě na to, že aršík tripů má dnes v mrazáku leckterý experimentující adolescent. I velmi stručný popis microdosingového experimentu s vlastní matkou, která trpí Alzheimerovou chorobou, vyznívá trochu naprázdno, a jeho význam tak spočívá především v sice potřebném, ale také poněkud patetickém apelu na patřičná místa, aby konečně umožnila výzkum a následné terapeutické využití psychedelik. Knih s množstvím kazuistik, které odborně dokládají prospěšnost psychedelik (ale třeba také empatogenů, jako je MDMA), ovšem existuje celá řada. V první řadě je potřeba zmínit titul LSD. Výzkum a klinická praxe za železnou oponou, který zaznamenává pravděpodobně nejrozsáhlejší klinické využití LSD v menších i velkých dávkách a shrnuje účinek stovky experimentů, jež v letech 1954–1974 prováděl Michael Hausner na klinice v Sadské.

Ačkoli Československo bylo poslední zemí, která ve velkém vyráběla LSD (v závodech SPOFA) ještě řadu let po jeho celosvětovém zákazu, českou větev výzkumu, do níž se stejně jako v případě dalších států zapojily i bezpečnostní složky (především armáda), Ohler důsledně ignoruje. Zřejmě z toho důvodu, že se soustředí na atraktivní součinnost bývalých nacistů se CIA, která ovšem také není velkou novinkou. Z tohoto hlediska je knize Na tripu potřeba přiznat především objev několika nových archivních pramenů, které odhalují, kde brala inspiraci americká válka proti drogám a jak probíhala spolupráce bývalých nacistů s Federálním úřadem pro boj s narkotiky. Věděli jsme, že americký hon na (levicové) čarodějnice v podobě mccarthismu se inspiroval u nacistů, kteří byli na potírání komunistů experti, a díky Ohlerovi se dozvídáme, že něco podobného platí i pro válku s drogami. Rozsah získaných informací ale nemůže soupeřit s materiálem, který obsahoval Totální rauš, často se navíc jedná spíš o indicie než doložená konkrétní fakta.

Příliš slabý flashback

Zatímco první půlka knihy přináší alespoň pár nových informací, ta druhá, která se z větší části zabývá snahou CIA využít LSD jako svého druhu zbraň v projektech MK ULTRA a Artichoke a následným rozšířením kyseliny v americkém kontrakulturním prostředí, víceméně pouze opakuje kanonická vyprávění, která čtenář obeznámený s touto stránkou americké historie dobře zná. Dojde tudíž na hledání séra pravdy či látky, která by dokázala ovládnout lidskou mysl nebo alespoň vyřadit nepřátelské bojové jednotky z provozu a diskreditovat politické odpůrce v době studené války. Znovu si přečteme o utajované smrti specialisty na biologické bojové látky Franka Olsona, jenž nevědomky požil LSD, které mu podal jeho nadřízený ze CIA Sidney Gottlieb, o cestě George Wassona za magickými houbami, o provařené kyselinové anabázi mladých psychologů z Harvardu Timothyho Learyho a Richarda Alperta nebo o příběhu excentrického Alfreda Hubbarda, který extrémně potentní psychedelikum trousil, kudy chodil, už v padesátých letech.

Problém vyvstane v okamžiku, kdy si čtenář uvědomí, že to vše – a mnohem lépe – už popsali jiní dávno před Ohlerem. Jestli vás zajímá, jakým způsobem se vláda USA snažila skrze tajné služby udělat z LSD zbraň a jak kyselina lysergová ovlivnila revoltu šedesátých let včetně nové levice, sáhněte raději po knize Sny vědomí (1985, česky 1996) nebo po práci Brainwash (2006, česky 2008), která detailně líčí tajnou historii ovládání mysli. Kritický příspěvek vlivu psychedelik na mládež v opozici obsahuje také ikonická práce Zrod kontrakultury (1969, česky 2015; viz A2 č. 26/2016).

To nejzajímavější se ale děje právě teď, v době, kdy zažíváme druhý příchod psychedelik, která se i v Česku především díky klinice Psyon vracejí do zorného pole vědců, psychiatrů a psychoterapeutů a pomalu, ale jistě se dostávají i k prvním klientům, jimž často přinášejí výraznou úlevu. Autor se ale nově obnoveným výzkumům věnuje jen povšechně. I v tomto případě je kde brát, začít lze třeba zásadní knihou Terapie se substancí (2015, česky 2017) lékařky a psychoterapeutky Frederike Meckelové Fischerové, která kvůli ilegálně vykonávané praxi psycholytické terapie strávila nějaký čas ve vězení a následně byla zproštěna viny v plném rozsahu, neboť se prokázalo, že klientům její přístup prospíval.

Českému vydání Ohlerovy knihy příliš nepomohl ani nakladatel: na obálce je totiž vyobrazena injekční stříkačka – nástroj, který si s LSD může spojovat jen ten, kdo o zmíněné látce nic neví. Nešťastný je i klopotný překlad. Korunu všemu nasazuje nesmyslné uvedení klíčové práce Alberta Hofmanna LSD – Mé nezvedené dítě (1979), která v češtině vyšla již v roce 1997, pod špatně přeloženým názvem LSD – Moje hýčkané dítě. Kdyby nebylo stále potřeba agitovat za opožděné medicínské vy­­užívání psychedelik, člověk by si skoro pomyslel, že Ohler tentokráte napsal zbytečnou knihu.