Když si necháme vlak ujíždět ještě čtyři roky, budeme mít platy jako v Německu, můžeme sarkasticky parafrázovat známý výrok premiéra Fialy. V poezii na nic čekat nemusíme. Ministerstvo kultury, respektive jeho Odborná komise pro podporu literárních periodik a akcí pro rok 2025, zamítla žádost o dotaci pro digitální kurátorskou platformu pro současnou poezii Psí víno. Zbylé tři projekty, tedy iLiteratura, H7O a E*forum pro (germano)bohemistiku, byly komisí ušetřeny. Psí víno od dubna publikačně končí.

Pasivní médium?

Odůvodnění komise ohledně neudělení dotace pro Psí víno zní takto: „Komise upozorňuje na nepoměr mezi požadavkem na finanční podporu projektu a reálným charakterem výstupů. Uvědomuje si tradici periodika i je­­ho snahu překračovat hranice, ale vyslovuje pochybnosti nad jeho současnou schopností dostát těmto parametrům relevantním obsahem. Podle komise se digitální platforma Psího vína neprofiluje jako aktivní, živé médium.“

Kromě výše citovaného úryvku, který neobsahuje žádné konkrétní argumenty, pouze povšechné floskule, se nelze o rozhodnutí komise nic dalšího dozvědět – ani o kritériích, na jejichž základě subjekty posuzovala, ani o podmínkách, za jakých posuzovala. Komise nenabízí žádnou reflexi toho, co a jak by se podle ní mělo v kulturním provozu zlepšit. Podrobnější informace se nedozvíme ani ze zápisu ze zasedání, který obsahuje pouze časy, data a jména. Základní dialog s veřejností zde zcela chybí.

Zmíněné rozhodnutí i samotnou činnost komise proto vnímám jako politicko­-mocenský akt. Odmítnutý subjekt s rozhodnutím, které vedlo k ukončení jeho činnosti, právně nic nezmůže. Nelze se odvolat ani o rozhodnutí diskutovat. Za paradoxní přitom považuji skutečnost, že tatáž komise Psímu vínu v jiném dotačním řízení přidělila 74 tisíc na literární akce. Říká tím komise, že prezentací poezie na autorském čtení se Psí víno profiluje jako „aktivní, živé médium“, relevantní pro náš kulturní život, kdežto publikací týchž básní se platforma prezentuje jako neaktivní a mrtvá?

Další otázky se vynořují při srovnání Psího vína se třemi subjekty, kterým dotace přiděleny byly. Komisi, konstatující nedostatečnou aktivitu Psího vína, totiž například nevadí, že ne nepodstatnou část obsahu webu H7O tvoří texty přebírané z tištěného časopisu Host, na který se vztahuje jiná dotace.

Intermediální a queer

Psí víno pravidelně publikuje současnou poezii a honoruje nejen autorstvo, ale i kurátorstvo a překladatelstvo, a to na české poměry nadstandardními částkami (ačkoli i ty jsou v evropském srovnání podprůměrné). Psí víno bylo v Česku jediným médiem svého druhu s důstojnými odměnami za básnické příspěvky a komise svým rozhodnutím platformu nepodpořit přispěla k celosystémovému podfinancování české kultury. Podfinancování v oblasti autorských odměn se přitom týká drtivé většiny českých médií, která pravidelně otiskují současnou poezii, jako jsou Revue Prostor, Tvar, Nedělní chvilka poezie, H70 nebo i ČT Art. Periodika ovšem často – jako my všichni, pokud literaturu chceme dělat „aktivně a živě“ – nemají v podmínkách našeho kulturně­-politického systému na výběr (bez dotací funguje například web Nedělní chvilka poezie nebo nakladatelství Adolescent).

Co se týče „neživosti“, kterou u Psího vína komise konstatuje, je namístě doplnit, že na obsah zde nedohlíží neměnná redakce, ale široký kurátorský kolektiv tvořený básníky a básnířkami, editory a editorkami, překladateli a překladatelkami a podobně, sledujícími nejaktuálnější impulzy. Z výše jmenovaných periodik navíc Psí víno jako jediné pravidelně publikuje a podporuje intermediální tvorbu, stejně jako tvorbu minoritních skupin, tedy žen, trans a nebinárních osob, queer autorstev nebo osob se zdravotním znevýhodněním. Většina příspěvků publikovaných na Psím víně se týká současných společenských témat, jako jsou například dekolonizace, genderová problematika, zkušenost s válkou nebo sexuální násilí. Nadto třetinu příspěvků tvořily překlady.

Psí víno dále jako jediné ze zmiňovaných médií cílí na sociální sítě a jejich uživatele. Grafika a podoba příspěvků, vycházejících jednou za týden až dva, se vytváří na míru Facebooku a Instagramu, což zesiluje „živost“ a fluktuaci literárního obsahu a také to přináší určitý participativní a komunitní rozměr: autorstvo a čtenářstvo na sebe může okamžitě reagovat a být v přímém kontaktu. Je to snad málo literárního života?

Pověst v oboru

Připusťme nicméně, že Psí víno se ­koncep­čně i redakčně za poslední léta zásadně změnilo. S jeho mediálně­-literárním charakterem a smě­­­řováním jistě můžeme nesouhlasit, ale to je otázka vkusu, která by neměla ovlivnit rozhodování komise. Její členové „jsou vybíráni na základě svých odborných kvalit, zkušeností, pověsti v oboru a podle doporučení různých profesních organizací a sdružení, nikoliv však podle příslušnosti k jednotlivým profesním organizacím či sdružením“, uvádějí dokumenty MK ČR. Neměla by se ale právě příslušnost k organizacím zohledňovat? Naopak značně vágním kritériem je „pověst“. Kdo ji určuje? Sám z různých stran, především od mladší, ale i střední generace zapojené do literárního provozu, slýchám výhrady k rozhodnutí komise i jejímu složení — pěti mužů a dvou žen. Ani zde nebyla schopna dostát profesionalitě a transparentnosti.

Členem komise je například Miroslav Balaštík, spolumajitel a jedna z vůdčích osob nakladatelství Host. Anotace u jeho jména uvádí také „literární kritik“, ačkoli jeho poslední kritická činnost spočívala v obhajování autorky publikující v jeho nakladatelství. Dále jsou zde Jakub Sedláček, šéfredaktor nakladatelství Paseka, nebo Petr Onufer, vedoucí několika edic v Argu. Není zvláštní, že o životě periodik rozhodují představitelé největších českých nakladatelství?

Jistě, v kulturním prostředí nelze zcela eliminovat střet zájmů. Mnohý básník je kritikem, mnohý kritik je redaktorem, mnohý redaktor zase autorem… Samotné prolínání kulturních rolí ale nepovažuji za střet zájmů. Jedná se o interdisciplinární prostupování hranic. Mimo to často nejde o osobní volbu, ale důsledek prekarizace. Uživit se jen v jedné profesní roli je v kultuře mnohdy nemožné. Problém nastává, když jeden člověk obsadí více pozic, v nichž rozhoduje například o financování kultury.

Myslím, že součástí odpovědnosti v kultuře je udržitelnost a odpovědnost. Ta se netýká pouze ekologie a environmentu, ale i základní pokory a zaujetí pro společnou věc, pro komunitu, smyslu pro transparentnost a dialog. Vyslovíme­-li však slovo „kolektiv“ nebo „komunita“, okamžitě se ozve neoliberální rétorika devadesátých let vyzdvihující svobodu a pluralitu s důrazem na odlišnosti (což mívá v Česku podobu vymezování se a ohrnování nosu), místo abychom hledali, co nás spojuje. Plody tohoto étosu teď sklízíme: vidíme stále více se rozevírající nůžky mezi chudými a bohatými, mezi generacemi, a dokonce i mezi lidmi ze stejné branže. Rozhodnutí komise ve věci Psího vína je toho příkladem.

Autor je básník, bohemista a redaktor.