V úvodu Křivého pluhu (Torto arado, 2018) najdou sestry Bibiana a Belonísia v babiččině kufru nůž se slonovinovou rukojetí. Ten se stává leitmotivem vyprávění, přestože se ze začátku může zdát, že se příběh bude točit spíše kolem zranění, které si sestry v úvodní scéně způsobí, když olíznou jeho ostří. Nůž je coby ikonický předmět zločinu obestřen okatým tajemstvím – a je jen otázkou času, kdy bude ve vyprávění objasněno.

Vypravěč ponechává v celé první části zá­­měrně nejasné, která ze dvou sester se jen řízla a která přišla o jazyk, a tedy i o schopnost mluvit: „Jedna z nás teď musí říct ostatním, co se stalo.“ Podporuje se tím dojem splynutí, těsné propojenosti sester, kdy jedna čte druhé myšlenky a nepotřebují se dorozumívat slovy. Křivý pluh tak pracuje s motivem dvojnictví: vedle Bibiany a Belonísie, spřízněných společným překročením zákazu, zde vystupují dvojčata Crispina a Crispiniana, jež se přetahují o manžela analogicky k tomu, jak Bibiana i Belonísia později nacházejí zalíbení v bratranci Severovi. Tento motiv však zůstává omezen na první část, nazvanou „Ostrý nůž“, v následujících kapitolách poněkud neorganicky mizí.

Od němoty k zlobě

Podobně se vytrácí i motiv uříznutého jazyka, který jako by sestry magicky spojoval. Zůstává jen fakt, že Belonísia je němá, a proto zaostává ve škole a nekomunikuje s lidmi. Přitom se tato látka nabízí k rozpracování – je totiž spojena i s titulním obrazem knihy: ke „křivému pluhu“ jsou totiž přirovnávána Belonísiina nefunkční mluvidla. V druhé části románu je navíc naznačeno, že Belonísia o samotě mluví; šetří si slova pro vyjádření zloby, schraňuje si je pro nespravedlnost, kterou zakoušejí ženy, chudí, černí a marginalizovaní: „Nebrala jsem si servítky a říkala jsem tak hrozné věci, že by před nimi mnozí strachem utekli. Opakovala jsem slova, která zněla nelibě, zrůdně a byla plná nenávisti, která ve mně s léty rostla.“ Dále v příběhu však toto její tajemství už žádnou roli nehraje a ani dualita promluvy a mlčení se nerozvíjí. Čtenář, který byl od první kapitoly držen v ostražitém napětí a z různých náznaků se snažil pochopit, která ze sester přišla o jazyk či jaký význam se s nožem v babiččině kufru pojí, je tak zklamáván, protože mnohé potenciálně silné epizody vyznívají do ztracena.

Zatímco Bibianino vyprávění je vývojové (směřuje od dětského vidění světa přes žárlivé dospívání po těhotenství a odchod z domu rodičů), Belonísia na něj v druhé části „Křivý pluh“ navazuje příběhem emancipačním, v němž postupně nachází ve světě své místo, odlišné od toho, jež si zvolila sestra. Belonísia se obrací k zemi a rostlinám, vzepře se násilnickému muži a postaví se na stranu ponižované přítelkyně: „Já už se ho tolik nebála, jsem přece Donanina vnučka a Salustianina dcera, pocházím z žen, které muže přiměly, aby s nimi jednali slušně.“ Sestry se znovu setkávají ve chvíli, kdy se celá vesnice hlásí o svá práva a také ony dospívají ke společenskému uvědomění. Děj se tak odklání od osobních zkušeností a získává stále silnější antikoloniální a agitační akcent, hraničící až s patosem: „Mě odsud můžete vyrvat jako plevel, ale moji zemi ze mě vyrvat nedokážete.“

Svatá Rita Rybářka

Itamar Vieira Junior záměrně evokuje specifické prostředí bahijského vnitrozemí Brazílie a osad quilombo, jež zakládali svobodní, ale nemajetní černoši, kteří byli následně zotročováni bílými statkáři. Afrobrazilský kontext je patrný v množství cizokrajných slov, zvláště při popisu toho, co vesničané jedli během období hladu, a při líčení náboženských obřadů jarê. Belonísia se ve své části retrospektivně vrací nejen k události s nožem, ale i k otcovu a babiččinu dětství, které zná z vyprávění, a do minulosti statku. Zeka Širák tak v příběhu symbolicky „ožívá“ až po své smrti – do té doby byl „jen“ otcem Bibiany a Belonísie – a v druhé části jsou vyprávěny i jeho osudy léčitele, který je v kontaktu s duchy a svatými.

Po prvních dvou částech vyprávěných sestrami přejímá ve třetím oddílu „Krvavá řeka“ vyprávění hlas „svaté Rity Rybářky“, tedy přírodní síla či duch, který si v průběhu věků „osedlává“ různá těla a vchází do nich. Toto hledisko v lecčem připomíná jednu z figur románu Hybatelé (1999, česky 2005) slavného britského autora Davida Mitchella, tematizujícího, do jaké míry máme život ve svých rukou. I zde nehmotní duchové vstupují do lidí a konají. Křivý pluh však nenastoluje otázku svobodné vůle – vtělením „svaté“ se bohužel jen vytváří alibi pro vražedný čin, který spáchá společně více osob, aniž by to bylo podáno jako jejich vědomé rozhodnutí. Vieira Junior díky tomu nemusí vraždu psychologicky či eticky vysvětlovat nebo zapojovat do životního směřování postav, takže dosud kladné charaktery nezískají svou temnou, ambivalentní stránku.

Skrze „svatou“ je nastoleno pseudoobjektivní vyprávění. To není perspektivizováno žádnou z postav s omezeným vnímáním a vědomím, ale vytváří dojem, jako bychom nahlíželi zobrazený svět v jeho celku; čtenář si jen tu a tam připomíná, že jde o pohled „svaté“, který je od každodenního lidského plahočení vzdálený, ukotvený ve věčnosti, a přitom empatický vůči černošskému obyvatelstvu, jež ve vtělující se svaté věří. Perspektivu příběhu ovšem bylo nutné změnit i proto, aby šlo vyprávět o osudech a tajemstvích už nežijících postav (babička Donana, otec Zeka) a také o nepřiznaných činech obou blíženeckých sester.

Pluh, nebo nůž?

Nůž, který stál na začátku celého příběhu a osudově spojil Bibianu a Belonísii, se v druhé polovině knihy vynořuje znovu. Odhaluje se, jak se dostal k babičce Donaně a s jakými událostmi je spojen, a následně sehrává zásadní roli ve vraždě, která vesnici Černou Vodu osvobozuje od jha správců a majitelů. Nůž se tak stává symbolem vykořisťování černošského obyvatelstva, respektive proměny jeho pozice: kdysi byl majetkem pánů, coby drahá vymoženost se stal předmětem závisti, následně byl nástrojem utrpení a bolesti a později posloužil k obraně i pomstě. Zároveň se pomocí metafor, v nichž figuruje, obrazně pojmenovávají zvraty v osudech postav: „a nakonec nás navždy od­­řízl od nevinného dětství“; „dokonalé ostří rozřízlo závoj minulosti a znovu si ji našlo, aby jí zase připomnělo ten dávný den“; „vyřízl ze mě všechnu sílu, kterou jsem v sobě pěstovala“.

Současně skrze ostří nože získává bělost a bílá barva (slonovina, bílá záře slunce, kolonizátoři, bělošské šaty, rubáš) negativní konotace, jako by se Vieira Junior inspiroval Srdcem temnoty (1899, česky 1980) Josepha Conrada, kde je však literární práce s barevnou a světelnou opozicí mnohem komplexnější. Nůž tak vnáší do textu především motiv násilí – kniha končí líčením vraždy a větou „Na zemi přežije vždy ten nejsilnější“. Toto nemilosrdné, darwinistické vyjádření však odporuje předchozímu vyprávění, které proti despotickým mužům stavělo ženské postavy a proti cizím a bezcitným majitelům pozemků přirozené sepětí s přírodou. Titulní metafora „křivého pluhu“, spojená s Belonísií, tak zůstává v románu nerozpracována. Překladatelka Lada Weissová v doslovu poukazuje na to, že autor si toto slovní spojení vypůjčil z básnického eposu Marília de Dirceu brazilského básníka 18. století Tomáse Antônia Gonzagy, do názvu knihy by se nicméně s ohledem na symboliku a mnohost významů mnohem víc hodil onen ostrý nůž.

Autorka je komparatistka.