Andrea Arnold dokáže s výjimečnou lehkostí zachytit filmovým médiem pocity spojené s dospíváním a střet dětského světa s tím dospělým. Britská filmařka vždy vycházela z osobních zážitků, jež posléze vsazuje do fikčních příběhů. Při přípravě svého minulého celovečerního snímku American Honey (2016) – živelné, a přitom intimní road movie po Americe – tak nejprve sama do zámoří na několik měsíců odjela cestovat. Nicméně její osobní zkušenosti se nejsilněji otiskují do sociál­ních dramat z rodné Anglie. V tomto ohledu má z čeho čerpat. Když se narodila, jejím rodičům bylo šestnáct a sedmnáct let, vyrůstala se třemi sourozenci. A právě novinka Ptáče, která měla premiéru loni v canneské hlavní soutěži, spolu se snímkem Fish Tank (2009) patří k jejím nejosobnějším titulům.

Dvanáctiletá protagonistka Bailey má za otce nezodpovědného, leč milujícího bohéma Buga, který působí spíš jako její starší bratr. Svérázný rodič se chystá oženit s přítelkyní, s níž se zná jen chvilku. Uzavřená Bailey si s ní nerozumí a ani se o to nesnaží. Bug se zatím poflakuje s přáteli a svatbu hodlá financovat bizarním způsobem: prodejem slizu z halucinogenní ropuchy. Mužským vzorem tak je pro Bailey starší bratr, do jehož party chce dívka proniknout. Bailey je definována mužským světem, k tomu ženskému je odmítavá, jelikož s ním nemá žádnou zkušenost. Matka se s nimi moc nestýká, její nový partner je labilní násilník. Pokud dosavadní život na vybydleném, špinavém a posprejovaném sídlišti vykazoval alespoň nějaké známky stability, s blížící se svatbou se všechno hroutí. A ve chvíli, kdy je hrdinka nejvíce na dně, potkává tajemného cizince.

Znovu dítětem

Citlivý a dětsky naivní Bird je pro Bailey prvním dospělým, který jí věnuje pozornost a upřímně jí naslouchá. I když ho okolí považuje za infantilního podivína, je emočně mnohem vyzrálejší než třeba Bug. S Birdovou přítomností se pojí určité, řekněme magické momenty. Je to jakýsi superhrdina, kterého si protagonistka do jisté míry vybájila. Zatímco Bailey je neustále vláčena mezi dospělým a dětským světem, Bird má jasnou identitu – anebo mu ji dívka přisuzuje. Hrdina v podmanivém podání Franze Rogowského působí, jako by přišel z jiného filmu nebo z jiného světa. Není nicméně důležité pátrat po tom, zda opravdu existuje. Podstatné je, že ho vnímáme skrze subjektivní perspektivu protagonistky. Dvanáctiletá Bailey by chtěla být dospělá, zároveň si však není jistá, kam patří. Nemá žádný záchytný bod. A Bird v ní opět probudí schopnost nahlížet svět dětskou optikou.

Neherečku Nykiyu Adams režisérka, jak je jejím zvykem, snímá velmi zblízka, ale zároveň nechává po většinu stopáže na diváka působit její nehybnou, obtížně čitelnou, takřka mramorovou tvář. Její pocity odkrývá spíše prací s mizanscénou a asociativní střihovou skladbou. To je jednak praktické, jednak emocionálně působivější. Podtrhuje tak nestabilitu hrdinky a vliv prostředí na její osobnost. Křehké obrazy nejsou snímány v typickém akademickém formátu, ale vyzařuje z nich živelnost. Nespoutané a dynamické rámování spolu se střihovou precizností posiluje intenzitu jednotlivých scén. Věci jsou neustále v pohybu, rytmus udávají signifikantní „sledovačky“ zpoza postav a v několika záběrech se kameraman Robbie Ryan nebojí nechat postavy neostré. Obraz tak dýchá a odhaluje svou nedokonalost. Právě v nedokonalosti, nestabilitě a prchavosti okamžiku se Arnold snaží najít krásu.

Síla momentu

Způsob, jakým Andrea Arnold osciluje mezi surovým sociálním realismem a přírodní lyrikou, je takřka bezprecedentní; přitom nerušivý a maximálně upřímný. Cit pro lyrizaci režisérka prokázala převyprávěním literární klasiky Emily Brontë ve snímku Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights, 2011). Nešlo o věrnou adaptaci, spíše o impresionistickou interpretaci. Režisérka redukovala románovou strukturu na ty nejsurovější, pudové emoce. Z postav plně provázaných s přírodou nechala vyzařovat lásku, vášeň i hněv. Byl to odvážný pokus, jak přistoupit ke klasické próze 19. století. Ptáče je mnohem subtilnější – objektiv hledá sluneční paprsky či mihotající se listy stromů a příroda je zde utopickým místem, jež pomáhá vnímat realitu jinak, místem, kde má Bailey čas na své myšlenky. Arnold se snaží především zachytit hrdinčiny pocity. Neptá se, zda je to či ono reálné, nýbrž jak to působí. Jak se při sledování těch obtížně verbalizovatelných obrazů cítíme.

Přítomnost fantastických prvků implementovaných do vyprávění může být rušivé, perfektně však zapadá do fikčního světa podmíněného vnímáním protagonistky. Potřeba odmítnout určité aspekty díla zrcadlí především hořkou skutečnost doby, kdy je filmová tvorba přetížená pseudorealistickými tendencemi a náš smysl pro imaginaci je otupován. Co jiného však zbývá dospívající dívce, jež celý život hledá oporu, než spoléhat na nadpřirozené síly a pomocnou ruku osudu? Režisérka se nedrží tendencí coming of age snímků, které v posledních letech zaplavily festivaly. Nemá ambice postavy přivést k definitivní katarzi. Místo toho s citem zkoumá, co bývá přehlíženo. Klíčové je smíření se s vlastním já a přijetí vlastních kořenů. Útěk totiž nebývá východiskem, jak dokazují osudy některých vedlejších postav. Arnold nám však nedává žádné přímočaré návody a soustředí se na transformativní sílu momentu. Nonverbální komunikace, hudba, tanec a impulzivní pohyby toho řeknou víc než dlouhé monology.

Snění bez idyly

Film v závěru vyjadřuje důvěru v lidskou sounáležitost a schopnost semknout se navzdory nepříznivé situaci i rodinným rozepřím. Autenticita v tomto případě není vyprázdněným pojmem. Andrea Arnold potvrdila svou pozici jedné z nejcitlivějších pozorovatelek současného filmu. Své postavy sleduje zdánlivě dokumentaristickýma očima, nikdy je nesoudí. Ať už jde o matku z krátkého snímku Vosa (Wasp, 2003), která nechá v autě zavřené dítě, aby mohla jít po dlouhé době na rande, o teenagerku, která rozvrací rodinu ve filmu Fish Tank, nebo o nezodpovědného otce v Ptáčeti, vždy ke svým hrdinům především hledá cestu. Postavám žijícím na okraji společnosti vrací důstojnost, nikdy nesklouzává k laciné exploataci. Vždy je dovede k určité formě splnění jejich každodenních snů, jakkoli se vyhýbá idyle. Nádheru života nacházíme mimoděk, v druhém plánu, ale vždy je přítomná. Když vidíme Buga s partou jeho pankáčských přátel zpívat karaoke na Yellow od Coldplay, aby ropucha začala vypouštět vzácnou psychedelickou tekutinu, je těžké tomu věčně nedospělému světu nepodlehnout, i když víme, že jde o nezodpovědné a v jádru bezohledné jednání. Ptáče tak není jen osobité sociální drama – pomáhá pocítit a vnímat realitu se vším všudy.

Autor je filmový publicista.