Trojhlavý kohout na přebalu rapového alba, básně psané z perspektivy hluchavky, queer performeři v krojích, vyšívající feministické kolektivy, rappeři, kteří svou gangsterskou stylizaci nahradili trampskými táboráky. Folklor utekl ze skanzenu a vkradl se do autorské tvorby i Poslanecké sněmovny. Už to není moudrost lidu oděná do opentlené parády, nářeční halekání lidových mou­der v bezpečně dojímavém baladickém tónu, ale Fobia Kid rapující „real slavic shit“ v kulisách slovenské dědiny jako z noční můry. Již několik let můžeme sledovat, jak se i do české a slovenské literatury vplížil sběr bylin, zaříkávání, ruční práce, domorodý svéráz periferních krajin. Antropolog Joseph Grim Feinberg v jednom z tematických rozhovorů mluví o tom, že folklor nás zajímá, protože je jiný, a že je v podstatě vždy na pokraji zániku, protože si ho všímáme až tehdy, „když se jeden společenský svět dostává do střetu s druhým a to, co údajně zaniká, se stává zajímavým. Ale folklor je zároveň něco domáckého.“ Ve střední a východní Evropě folklor nikdy neskrýval svou ideologickou funkci, kroje a chléb se solí dodnes figurují v politických rituálech, hledání národní identity se stále dovolává zdravého selského rozumu.

Postkoloniální obrat však přinesl ještě jiný zájem. Nikoli v podobě folkloristického sběru či ohlasových rekonstrukcí, ale především…